Gábina, chválím ten váš dům, chci vidět, za co jste do něj vložili tolik peněz, s lehce povýšeným úsměvem promluvila Alžběta Šťastná.
Čtyři dlouhé roky Jana a Václav Dvořákovi makali na výstavbě dvoupatrového venkovského domu. Na opravu šla veškerá jejich volná energie a konečně, po letech, nastal den stěhování.
Spolu se třemi dětmi Matějem, Emou a Terezou se Jana a Václav usadili v novém domě a doufali v šťastný rodinný život. Všechno by mohlo být v pořádku, kdyby se neobjevila sestra matky, která dříve považovala stavbu za zbytečnou bláznivost a zbytečnou výdaju peněz.
Jakmile se rodina přestěhovala, příbuzní se ozvali, že chtějí přijít na návštěvu a podívat se na dům. Během dvou měsíců v domě zavítali všichni kromě matky Jana Alžběta Šťastná.
Rodina ani známí nemohli přestat obdivovat nový dům a zpráva se samozřejmě dostala i k matce.
U Vítka s Janou není dům, ale pohádka! pochválila je sestra Alžběty. Viděla jsi to?
Ještě ne, ještě jsem se k tomu nedostala, odpověděla Jana naprosto nečinným tónem.
Ten samý večer, když už to nedokázala vydržet, napsala synovi a požádala ho, aby jí poslal fotky.
Gábina, chválím ten váš dům, chci vidět, za co jste do něj vložili tolik peněz, s lehce povýšeným úsměvem řekla Alžběta.
Václav bez váhání poslal matce několik snímků. Po obdržení fotografií Alžběta okamžitě vyjádřila své nespokojení:
Zajímalo by mě, proč mě nikdo nepozval na návštěvu? Celá rodina už u vás byla, a já ne
Možná proto, že jsi myslela, že děláme jen blbosti místo stavby? připomněl syn Alžbětě.
Ach, co to máš za slova! Kdo si minulost připomene, tomu oči zhasnou, nervózně se usmála matka.
A kdo zapomene, tomu dvojí, přísně doplnil Václav.
Aby nezdůrazňovala ten konflikt, Alžběta opět změnila téma na dům.
Pošli mi adresu, chci přijít, příkazným tónem požádala.
Manžel splnil její žádost a již následující den Alžběta dorazila na návštěvu.
Jana, která o telefonátu a náhlém příchodu nic nevěděla, byla šokována.
Víto, proč jsem o tom nevěděla? zeptala se Jana.
Nemyslel jsem, že se tak rychle shromáždí, rozplácl ruce Jan, také překvapený, že se matka nepřetržitě zdrží.
Alžběta přinesla pochoutky pro vnoučata. Cestou si v obchodě přikoupila tři tabulky čokolády, na což Jana nemohla nepozorovat.
Chování matky Jana však nepřekvapilo, neboť Alžběta nikdy příliš nechtěla mít blízký vztah s dětmi.
Svědkyně pečlivě prohlédla dům zvenku i zevnitř. Z její tváře bylo jasné, že není zcela spokojená.
Václav okamžitě nepoznal, co konkrétně matce vadí. Došel k tomu později, když ji pozvali k stolu a ona popila dva sklenky šampaňského.
Proč mám žít v bytě jako chudinka, a tahle paní v obrovském domě jako královna? vyplašila Václava Alžběta.
A co je špatného na bytě? Vzpomínáš, že jsme prodali tvůj starý jednopokojový byt, koupili jsme dvoupokojový a já ti každý měsíc převádím třetisát tisíc korun? Z jaké strany jsem chudinka? rozčileně odpověděl muž.
Myslíš, že ti nejsem vděčná? Vděčná! Ale i já chci žít v domě! pokračovala Alžběta.
Mami, celá naše rodina chtěla postavit dům svých snů, postavili jsme ho. Co tu máš ty?
Co tím co tu mám já? Copak jsem tě nenarodila a nevychovala? Nemám také právo na takový luxus? Proč mě sem nepozýváš? neústupně trvala žena.
Jana, které se matka neostýchala zahájit takovou debatu, poznamenala s obavami:
Víto, tvoje vysvětlení jsou marná. Tato žena jen závistí naše štěstí a dům. Pro ni je důležitý jen pocit převahy
Václav se podíval na Janu, chápajíc její pohled, ale přesto cítil vinu před matkou:
Je těžké slyšet taková slova, mami, upřímně. Ale dům jsme postavili pro nás. Máš pěkný dvoupokojový byt, kde dobře žiješ
Dobře žiji? Ať tvá žena tam žije, na zdraví, a já tu budu vládnout! zahřměla Alžběta.
Chování matky nešlo zařadit do žádného vzoru. Její slova vyvolala v Janě podráždění a nevole:
Vidíš, drahý, jak Alžběta vyjadřuje vděčnost za naši pomoc? Stále požaduje, uráží, kritizuje a ubližuje mé roli v rodině
Místo odpovědi matka hlasitě zakřičela, zavřela oči a popadla láhev šampaňského.
Aby vážně promluvil s matkou, Václav ji pozval na terasu.
Mami, upřímně těžko snáším tvůj neustálý tlak a nespokojenost. Nejsi příliš laskavá babička a tvá povaha činí soužití nesnesitelným. Oslabuje to Janu, a děti se ti raději vyhýbají, takže nemůžeme uvažovat o společném bydlení nebo o předání domu.
Ach, jsem špatná babička? Možná jen nedokážeš postavit svou babičku na místo, zahřměla.
Poslouchej mě, mami. Můj dům je symbolem našeho rodinného štěstí a nedovolím ti ho zničit!
Proč bych měla být ta, co ho zničí? To je tvá ženská představa, že? Už jsem pochopila, že mé pocity tady nikoho nezajímají! Všichni jsou nevinní, jen já jsem viníkem! Alžběta s otevřenou nevlícností pohlédla na syna a kousla se do rtu. Slyšela jsem tě, neboj se! dodala a se slzavým hlasem si zavolala taxi.
Po půl hodině rozčilená a uražená žena opustila dvoupatrový dům, aniž by se s kým rozloučila.
Od té chvíle vztahy mezi Alžbětou a synem se napjaly. Nechtěla mu odpustit, že postavil rodinu před její zájmy.
Měsíc uběhl, než se žena nečekaně ozvala Václavovi a vyvolala vášnivý rozruch.
Ukázalo se, že chtěla prodat svůj dvoupokojový byt a výtěžek použít na koupi domu.
Dokonce našla kupce, ale když přišlo na převod, ukázalo se, že vlastníkem bytu je Václav.
Podvedla jsi mě, starý byt prodala, a ten jsem si přiřadil sobě! vybuchla Alžběta. Zanechala jsi mě naprosto bez ničeho!
Možná proto, že jsem přidal spoustu peněz, aby se ten dvoupokojový dům podařil? Myslíš, že jsem měl právo? položil protistranu Václav.
Všichni si něco přivlastnili! Všichni! rozčileně zakřičela matka a přerušila hovor.
Dále se neozývala a všechny Václavovy pokusy kontaktovat ji zůstaly ignorovány.
A tak se z pouhé stavební výzvy stal záznam o tom, jak hrdost a žárlivost mohou roztrhat rodinu. Poučení je jednoduché: **štěstí nespočívá v kamenech a korunách, ale v porozumění, úctě a schopnosti sdílet radost s těmi, kdo nám jsou nejbližší**.
