Věra připravovala večeři, když najednou zaklepalo na dveře.
Ahoj, já jsem Věra? zeptala se zvídavá žena, když otevírala. Před ní stála dívka asi ve stejném věku, ale s neznámým výrazem.
Dobrý den! Jmenujete se Věra? zeptala se neznámá návštěvnice.
To jsem já. A vy? odpověděla Věra, že si návštěvu nepamatuje.
Nemusíte mě znát. Jsem dobrá známá vašeho manžela.
Lukáše?
Lukáška
Tak to je? Už jsem zvyklá, že mi ten muž říká miláčku s úsměvem. Předtím ale nikdo takhle nenavštěvoval!
Jmenuji se Hana No, je to taková záležitost
Nic se nedělejte, Hana! Že máte s mým manželem milost? A já Vám takto překážu štěstí?
Odkud to víte?
Vím, že nejste první, kdo mi to říká. Ale řeknu i vám: nepamatuji si, že bych ho držela v zajetí. Můžete ho klidně i dnes odebrat Co vám řekl? Že děti jsou malé a on nemůže odejít?
Ne Řekl, že musíme počkat, dokud dokud váš otec nebude
Věra zamrzla. Její otec Václav ještě žádných sedmdesát let nedosáhl, byl zdravý a neměl v úmyslu brzy odjet do “dalšího světa”.
Není to pravda! protestovala Věra. Lukáš mi řekl, že až Václav odejde k andělům, on okamžitě odejde i od vás.
Proč ne dříve? Řekl vám, že se bojí o mého otce? Ten mu nic neublíží, ujišťuji vás.
On ho vůbec neobává, jen ho velmi respektuje. Když ho jednou ztratí, chcete, abychom se přestěhovali do jeho bytu?
To je šílený nápad! Můj otec se cítí skvěle a ještě dlouho vydrží. A moje bytová chalupa není k prodeji! Darovat ho Lukášovi neplánuju!
Ale Lukáš řekl, že ten byt bude jeho, a vy si vezmete chatu, auto i garáž, a pak odjedete
Aha, zajímavé. Proč jste nepř čekala, až se vše splní, a nepřišla už dnes?
Už nejsem mladá, chci si nakonec užít, co mě čeká. Nevím, jestli mi jeho byt něco přinese. Můžeme spolu bydlet u mě.
Rozumné. Co od mě chcete?
Jen, abyste pustila Lukáše k mě. Více nic.
Vezmi si ho
Jak to?
Prostě nepřidržuju ho. Nikdy jsem ho nechtěla držet, i když jsem ho zpočátku moc milovala. Myslela jsem, že děti potřebují otce, a pak jsem už nic podezřelého neviděla. Však jsem se zmýlila.
Takže ho pustíte? Upřímně?
Samozřejmě. Můžete si užívat i jeho věci hned teď.
Ne, já to nebudu nosit. Lukáš si je vezme, až se rozhodne. Hlavně ho pustíte.
Nebojte, dnes ho pustím. Zítra podám žádost o rozvod a majetek spravedlivě rozdělím, jak soud rozhodne. Byt nevrátím je to dědictví po babičce, opravy na něj platili rodiče. Všechno mám v papírech, můj otec je poctivý. Máte ale vlastní bydlení, takže…
To je v pořádku, Lukáš na ulici nezklesne.
Já se neobávám. Lukáš se vždy umí přizpůsobit.
Na shledanou, Věro.
Nashledanou, Hano. Doufám, že už se už nikdy nesetkáme.
Hana odešla, Věra začala sbírat Lukášovy věci. Nechtěla s ním házet, ale věděla, jak ho dostat ven. Přestože by si mohl kdykoli vrátit domů, už to nepůjde.
Co to má být? čeká, až můj otec zemře, a já mu pak vzdám byt To je šílené. Všechna ta léta jsem mu věřila, a on si myslí, že může dělat, co chce mumlala Věra, když balila jeho oblečení do kufrů.
Lukáš, který přišel z práce, si nevšiml nic neobvyklého, kromě toho, že Věra odmítla večeři. Žádný problém, šel na obvyklou večerní procházku, po které se vždy vrátil domů.
Děkuju za večeři, miláčku Asi půjdu na procházku
No tak, běž, běž! pomyslela si Věra.
Samozřejmě, drahý, jde ti v padesáti, už nejsi mládě.
Co? Já jsem ještě
Miláčku, nedívej se na mě. Už ti běží šedivé vlasy, přiznej si to.
Co to? Já jsem pořád mladý!
Přiznej si pravdu, jsi starý, stejně jako já.
To je legrace. Přiznávám, že se mi v autobuse místo dává místo.
Cože? Když jsem tě potkala, i dívky ti nabízely místo k sezení.
Kdo to říká?
Třeba Petr Věřím, že už po roce spíme v oddělených pokojích.
A co?
V tvém věku se to stává. Petr, můj přítel, mi říká, že tě postrádá.
Kdo?
Petr Když jsi se přestěhoval do jiné místnosti, řekla jsem si, že s tím musíme něco udělat. Jsem ještě mladá, takže jsem se seznámila s Petrem
Kdo je Petr? Co to má být?
Jen vtip. Jsi už rok pryč, až na to, že se nacházíš jen u stěny. Omlouvám se, ale už nebudu snášet tvé stížnosti.
Nemáš vůbec žádné důvody?
Opravdu? Všechno je jen otázka věku. Ale pojď si vyčistit hlavu a vrátit se. Budeme řešit, jak dál žít.
Šetříš mě? Já pokud chceš vědět
Nechci to vědět. Jdi ven a vyčisti si hlavu.
Vrať se, Věro, ať to ukončíme. Jsi moje stará žena, která už nemá místo.
Milý, všechno už je sbalené. Pokud něco chybí, volej, já to přinesu. Jdi s Bohem Možná se ti nepodaří, než můj otec přejde na onen svět.
Co tím chceš říct?
Nic. Jdi, milý, a doufám, že nebudeš proti rozvodu.
Co? Nemyslel jsem to vážně, ale nebudu ti nic dovídat.
Však já tě nezapomenu. Ten byt není tvůj, ale můj od babičky.
Ale já v něm bydlel 25 let
Šťastná náhoda, že se to tak dobře vyřešilo. V bytě je i rekonstrukce na účet rodičů mého otce.
Vždycky jsme tam jezdili na dovolenou
Pamatuješ? Všechno není ztraceno. Když jsem tehdy dorazila, už byl vše hotov. Můj otec si všechny smlouvy a účtenky schoval
A tak?
A proto nemůžeš říct, že během našeho manželství se toho moc nezměnilo, a já k tomu přispěla.
Tak?
Žádná moudrost tu není, jen pravda. Jdi, milý, a získáš, co ti patří. A pak do nového života, kde tě budou cenit a považovat za mladého a plného sil.
Lukáš vzal jeden ze svých kufrů a vyběhl z bytu. Srazil se k Hance, která ho už čekala.
Následující den Věra podala rozvodové řízení. Lukáš nesouhlasil, protože rád žil u Hany, která ho neustále chválila jako mladého a plného energie muže. Soud mu přidělil auto i garáž, zatímco Věře přikázal dům.
Prodala starou chalupu, vzala si s otcem výlet do Prahy, pak do Brna a nakonec až do Olomouc. Václav se cítí skvěle a příští roky neplánuje žádné cesty do neznáma.
O půl roku se Hana začala domnívat, že Lukáš často chodí večer na procházky, a rozhodla se ho sledovat. Nakonec nasbírala jeho věci a postavila je před dveře. Lukáš, který se vrátil z procházky, se s Hanou nepodařilo domluvit, protože ani ke dveřím nešla.
Pak šel za Věrou. Už mu nevadilo, že ji označuje za starou.
Považuji ji za starou, ať mi dává pokoj, pomyslel si Lukáš, když mířil k Věřině domu.
Sousedky mu ale řekly, že Věra už není doma odjela s otcem někam jinam. Kde dál? Možná do garáže? Tam má světlo, kanalizaci může udělat a může si postavit i malou kutilskou dílnu. Venku je už jaro, léto se blíží.
Kdo ví, možná ještě najde nějakou naivní dívku, protože on je stále mladý.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás motivuje psát dál!
