Natálka připravovala večeři, když se ozvalo klepání na dveře.
To už zase, když mám návštěvu, všichni v sousedství to slyší, pomyslela si, když otevírala. Na prahu stála neznámá žena, zhruba jejího věku, s úsměvem, který říkal: Mám něco na srdci.
Dobrý den, jste Natálka? zeptala se neznámá.
Ano, a vy jste? odpověděla Natálka zmateně.
Jmenuji se Gábina, řekla žena a lehce se usmála. Jsem milenka vašeho manžela.
Ondřeje? zopakovala Natálka.
Ondráška, opravil ji Gábina.
A vy se mnou manželem milujete navzájem a já mu jen překážu štěstí? odříkala Natálka se špetkou ironie.
Co vám řekl? Že máme malé děti a on nemůže odejít?
Ne řekl, že musíme počkat, až až váš otec přerušila Gábina a Natálka se svítila. Můj otec? Co tím myslíte?
Natálka se zamračila. Otec jí byl stále zdravý, měl už svůj úctyhodný věk, ale jistě už ne smrtelně zmizel.
Ondřej mi řekl, že až Ales Fedorovič odejde k věčným odpočinkům, tak se vše změní, pokračovala Gábina.
Natálka zachvěla: Můj otec ještě není ani sedmdesát; on se stará o své zdraví a ani se neplánuje na smrt.
Nerozumíte, trvala Gábina. Ondřej říkal, že jakmile Ales odejde, on odejde i s vámi.
A proč ne dříve? Co mu přináší ten můj otec? ptala se Natálka.
Říká, že bude mít váš dům po jeho odchodu. Já ho nechci darovat Ondřejovi.
Také jsem si myslela, že v tomhle domě zbyde něco i pro mě. Je to naše rodinné dědictví, co mi z babičky zůstalo.
Můžete si vzít i zahradu, auto, garáž navrhla Gábina.
A co když si to nechcete nechat pro sebe? zeptala se Natálka.
Chci, aby Ondřej šel ke mně, odpověděla Gábina. Jinak už ho nebudu držet.
Myslíte vážně? Můžete mi i věci odvézt?
Samozřejmě. On sám si je vezme, až bude chtít.
Nebojte se, dnes ho pustím. Zítra podám žádost o rozvod a majetek rozdělím podle soudu. Koupelnu neoddam, protože je to od babičky, ale i tak vám mám k dispozici nějaký byt.
A tak se rozloučíme, řekla Natálka. Doufám, že už se už neukážeme.
Gábina odešla a Natálka začala sbírat Ondřejovy věci. Nechtěla se s ním hádat, jen chtěla, ať odejde sám.
Taky se snaží, že by se vrátil kdykoliv, jako dřív, ale není to tak, zamumlalá si Natálka.
To je teda šílené. Čeká, až můj otec zemře, a já mu pak odvedu byt Všechno je to moje vina, že jsem mu roky zakrývala oči, uvažovala, když balila Ondřejovy kožené aktovky.
Ondřej dorazil z práce, nezaznamenal nic neobvyklého jen že Natálka odmítla společnou večeři. Přesto mu to nevadilo. Plánoval po večeři večerní procházku a pak se vrátil domů.
Děkuji za večeři, miláčku. Jdu na procházku, řekl.
No tak, jdi, jdi! pomyslela Natálka.
Samozřejmě, drahý, staršímu pánovi se hodí čerstvý vzduch, odvětil Ondřej ironicky.
Cože? Už mi je přes padesát, stížil se Ondřej.
To jsem říkala, už jsi stárnoucím gentlemanem, odpověděla Natálka.
Ale já jsem ještě namítal.
Máš šediny, chlupy padající na čelo Ty se nechceš mýlit, přiznej se stárneš!
To je přece jen legrace, namítal Ondřej.
Vypadáš dobře, ženy to vidí, řekla Natálka.
A poslední dobou ti dokonce v autobuse místo místa vstávají, připomněl Ondřej.
Když už mluvíme, vzpomínám si, jak mi dívky nabízely místo, když jsme byli mladí, odpověděla.
Co myslíš, že se děje s tvou pamětí? ptala se Natálka.
Možná to je věk, ale Petr, můj kolega, mi říká, že mu chybím, řekl Ondřej.
Kdo je Petr? zeptala se Natálka.
Jenom kamarád, který mi říká, že mi chybí, když jsem v jiné místnosti.
Tak tedy pojďme se rozloučit, usmála se Natálka a připravila kufry.
Půjč mi své věci. Já si je vezmu, až budu chtít, odpověděl Ondřej.
Neboj se, dnes tě pustím. řekla Natálka. Zítra podám rozvod, majetek rozdělím soudu. Ten byt patří mně, protože ho od babičky mám.
Ondřej si vzal jednu tašku a vyběhl ze bytu. Šel k Gábině, která ho už čekala.
Následující den Natálka podat rozvod. Ondřej to neodporoval, rád žil v Gábinině domě, kde ho chválili jako mladého a plného sil. Soud mu přidal auto a garáž, zatímco Natálka dostala chalupu.
Po prodeji chalupy vyrazila s otcem do Prahy, pak do Plzně a nakonec navštívili Karlovy Vary. Ales Fedorovič se stále cítí výborně a není ani zdaleka u poslední brány.
O půl roku Gábina zjistila, že Ondřej často chodí na večerní procházky, a rozhodla se ho sledovat. Přinesla mu jen jeho věci a položila je před dveře. Ondřej se vrátil z procházky, snažil se s Gábinou domluvit, ale ani k dveřím nešel.
Nakonec šel k Natálce. Už ji ale nebylo odešla s otcem na výlet. Ondřej netušil, kam dál, možná do garáže, kde je světlo a místo na instalaci kanalizace. Jaro už bylo na konci, léto se chystalo.
Možná najdu nějakou mladou dívku, pomyslel si Ondřej, protože jsem ještě pořád mladý.
Přátelé, pokud chcete slyšet další příběhy, zanechte komentář a klikněte na like. To nás motivuje psát dál!
