Pravá žena
– Markéto, kde se touláš?! Přines ty okurky! Máme na tebe ještě dlouho čekat?!
Můj muž, Josef, tenkrát už očividně ztrácel trpělivost a povýšil hlas, ale Markéta měla právě jiné starosti. Pečlivě si líčila levé oko, občas pozastavila pohyb svou novou, pekelně drahou řasenkou, a užívala si pohled na výsledek. Pravé oko už Markétina práce s linkou a stíny, které jí doporučila známá Blanka, nafouklo do podoby, která by se mohla vyjímat leda tak na plese v Obecním domě, a přiznám se trochu děsila. Ale Markéta se nemínila nechat odradit.
Na okurky, naložené ve vaně, ani nepomyslela.
A proč vlastně? Vždyť sotva před týdnem její muž Josef, právě ten, který teď zaklínal sklenice s okurkami na zimu ve svém království kuchyně, najednou pronesl:
– Chci, abys byla pravou ženou!
A podal Markétě svoji kartu, na které rok střádal koruny bokem.
To Markétu nenechalo klidnou.
První impuls byl vzteklý výbuch jak jinak? Jestli se mu povedlo ušetřit bokem, znamená to, že nejenže neodevzdával všechny peníze, ale ještě něco tutlal. Taková podezření jdou člověku hned na mysl co kdo mohl, to mu proletělo hlavou! A to se jen tak nepřechází!
Ale než stačila cokoli říct, ta myšlenka odplula a Markéta se rozplácla na kuchyňskou židli, přestala vnímat nedovařenou bramboračku bublající na plotně.
– Co tím jako myslíš, pravou ženou?!
To tedy bylo…
Jo, to tedy bylo! Měla chuť zakřičet na celý dům nebo rozbít ten nový, svatební servis, co jí darovala tchyně, paní Čížková, o kterém Markéta snila tak, jako o ničem předtím. Byl drahý tak, že by se jí o něm mohlo leda zdát. A paní Čížková se jen zasmála, když Markéta při uklízení talířů slzela dojetím:
– Ale Markéto, ty moje trdlo! Já bych pro vás udělala první poslední. Jen žijte šťastně!
Důvody její štědrosti Markéta nikdy nepochopila. Tchyně se nechtěla rozebírat v citech. Obě objala, syna i nevěstu, políbila vnoučata a odjela zpět do své chalupy v jižních Čechách, kde se nikdy dlouho nezdržovala, vždycky říkala, že doma má na starosti zvířata a zahradu.
Markéta jí nikdy neoponovala. Vozila děti na víkendy, dohlížela na jejich chování a pokaždé vymyslela, čím babičce udělat radost, protože ji rodina přijala s otevřenou náručí.
A co by Markétě někdo nevytkl! Ani příbuzní jí nešetřili, proč by měla čekat jiný přístup od cizí ženy, kterou před svatbou viděla jen jednou? To tehdy Josef přivezl Markétu a jejího syna, Vojtu, na ukázku. Markéta se bála vystoupit z auta, koukala na spícího chlapečka a žadonila Josefa:
– Třeba nemá cenu tam chodit. Co jí o sobě řeknu? Stejně nás vyhodí, jako má teta, když jsem porodila Vojtu
– Ale prosím tě máma není taková, uklidňoval Josef.
– Když jsem měla Vojtu, teta mě z domu vynesla, prý jsem je ostudila. A myslíš, že tvoje máma mě přijme s dítětem? Takových pohádek jsem už slyšela!
– Nedělej předčasné závěry! Možná tě překvapí.
Markéta žádné překvapení nevyhledávala, ale nezbývalo než zalomit ruce a vystoupit.
Ale paní Čížková překvapila. Klidně, skoro úředně, přivítala budoucí snachu, pozorně si ji prohlédla a pak natáhla ruce k Vojtovi:
– Dáš mi ho? Uložím ho v ložnici, chudák, je zmožený cestou
Markéta jí svého syna prostě jen podala. Malý otevřel oči, něco zamžoural, pevně obtočil ručky kolem paní Čížkové, která začala zpívat a chlapeček zase usnul.
Babičkou ji začal Vojta říkat hned, jak slovo pochopil, a Markétě tím babička získala srdce navždy.
Markéta porodila Vojtu mladá bylo jí sotva osmnáct. Všichni v obci věděli, kdo je otec, a hned to bylo téma vesnických debat vezme si Martin Černý Markétu Hrubou, nebo ji jen tak opustí, jako ostatní děvčata před ní? Černý měl mezi lidmi tu nejhorší pověst. To Markéta věděla, a proto se mu vyhýbala obloukem.
Ale byl jako had, slizký, věděl jak oslovit děvče a jak to zařídit, aby na něj nezapomněla. Když nešlo domluvit po dobrém, přišel s nátlakem a dívky pak raději mlčely.
Jen Markéta nemlčela.
Jednou, když se vracela z návštěvy u tety v Praze, se dostala domů až pozdě, pěšky přes pole, protože autobus už dál nejede. Řidič ji dál nevezl:
– Kvůli tobě auto honit nebudu! Pěšky dojdi, dneska je hezky!
Co měla dělat, šla tedy pěšky.
Černého starý Favorit ji dojel za vsí.
– Markéto, proč tudy sama, večer? Posaď se, svezu tě.
– Ne, Martině, děkuju! Dojdu si sama!
Ale už bylo pozdě…
Přišla domů v potrhaných šatech a v slzách. Nešla ani domů, kde spala nemocná máma, ale zamkla se na noc v koupelně a málem do rána se snažila smýt ze sebe stopy cizího potu a pachu, brečela, nadávala, klela na vlastní nešikovnost a hlavně přemýšlela, jak to utajit před matkou, která na tom byla se srdcem špatně.
Doktor Markétě jasně vysvětlil, že maminka nesmí být v nepokoji:
– Jeden stres může být konec. Chápete mě?
Chápala až příliš. Kromě mámy nikoho blízkého neměla. Teta nepočítaje nosila jí do města vejce a mléko, pomáhala, myslela, že rodina má držet při sobě.
Ale máma Markéty se nikdy nedozvěděla, co se stalo. Zemřela tiše v noci, Markéta už byla pět měsíců těhotná.
Teta, která přišla pomoci, se své neteře rychle zřekla:
– Sama sis to udělala, sama si pomoz! Já na tebe čas nemám! Proč jsi okamžitě nešla na policii? Už jsi mohla být vdaná, hanbu bys zakryla! Ale ty?! Ne, Markéto, do toho mě netahej! Mám dost svých trablů!
Markéta, co téměř neviděla na pláč, ani hned nepochopila, co jí teta říká. Teprve za pár dnů jí došlo, že pomoc nečeká. Obrátila se tedy na místní četníky.
– Markéto, proč jsi hned nekřičela? Hned bych zakročil, zoufal si strážmistr. Ať si to vypije! Ukážem mu!
Martina zavřeli.
Když se začalo mluvit, ukázalo se, že bairgrády po vsi běhá jeho sedm dětí, a matky nejprve zapíraly, až nakonec začaly otvírat pusu a pravda šla ven.
Martinova matka po rozsudku Markétu veřejně proklela, poplivala jí boty a přála dítěti neštěstí.
Ale sousedé na vesnici Markétu podrželi. Lidé druhý den potřeli Bugarovým vrata smolou, a za pár měsíců rodinu donutili prodat dům a zmizet.
A Markéta porodila včas zdravého a silného Vojtu, který z Černého neměl ani bradu celý děda Hrubý. Nos i uši po dědovi, kterého Markéta sotva znala, kudrny a oči jako zralé třešně po babičce.
Sousedé pomohli s prací i věcmi pro miminko někdo dokonce přinesl kolébku, za kterou byla nesmírně vděčná. Peníze po matce rozdělovala rozumně, věděla, že porodit dítě byla ta menší část a zůstat s ním sama je úkol na hvězdičku.
Když si trochu oddychla, jak se z obce vynořila teta s dvěma strýci, bratry její maminky, které ani neznala:
– Hele, Markéto Budeš se muset odstěhovat! Ten dům je nás všech. Za matčina života byl klid, ale teď…
– A co já?
– No, část ti dáme nejsme přece bez srdce. Ale dál se musíme postarat sami.
Markéta přemýšlela: za ty peníze, co nabízeli, nekoupí ani boudičku. To znamenalo jedině do města. Tam ale nikoho neměla. Teta byla protivná a o Vojtovi zašeptala cosi hanlivého ale Markéta to prostě přešla.
Příbuzní odjeli a Markéta se dala do pláče loučit se s rodným domem nebylo snadné.
Ale zatímco smáčela kapesník, sousedky vše roznesly po vesnici. Jedny nadávaly na tetu, druhé na ni samotnou.
V další dny se během dnů objevil policejní strážník:
– Hele, Markéto, v sousední obci prodává část domu jedna vdova. Je hodná, znám ji. Sama velký dům nezvládá. Chceš se jet podívat?
– Děkuju! Markéta měla slzy v očích.
– A co Vojta?
– Roste!
Strážník zamával Vojtovi a odešel, Markéta pohladila mámin portrét:
– Neboj se, maminko! Neztratíme se. Bude dobře!
S paní Terezií Novotnou, majitelkou domu, si padly do oka hned.
– Markéto, neboj se mě! Jsem klidná ženská, jen nepořádek nesnesu. Budeš-li držet klid, budeme vycházet. Když budeš chtít pracovat, s Vojtou ti pomůžu. Na procházky ale nečekej, varuju rovnou.
– Je tu v obci práce? Hodila by se mi.
– No jak by ne! Kamarádka hledá prodavačku do krámu. Nedávno otevřela další stánek. Mám tě doporučit?
– Ano!
V obchodě se Markéta sblížila s Josefem. Přijel z města, matce pomoci ta ho poslala do krámu pro něco k jídlu.
Markéta mu zabalila nákup a ani nevěděla jak, už mu říkala všechno. O Vojtovi, o paní Novotné, která se stala Vojtovu babičkou, o životě Ač nikdy upovídaná nebyla, najednou všechno pověděla.
Josef ji jen tiše poslouchal a loučil se s pocitem, že už mu budou ty Markétiny oči nedat spát.
Jenže nevrátil se hned měl své těžkosti. Jak říct ženě, která mu přirostla k srdci, že jeho první žena utekla do světa, nechala dva syny, z nichž mladšímu bylo tři měsíce. Josef se musel starat sám, matka pečovala o nemocného otce, ani vteřinku nemohla z domu. Kluci plakali v noci nevěděli, proč máma není, vzpomínali mlhavě.
Josef nevěděl, jak o tom všem Markétě povědět. Spíš stepoval kolem krámku, ale nabrat odvahu ne a ne.
Jenže Markéta se taky činila, vyzvídala na Terezii Novotné vše o Josefovi. Takže když se znovu objevil, už byla připravená.
– Kolik je tvému staršímu? vyhrkla hned od dveří.
– Tři roky nedávno slavil.
– A mladšímu?
– Rok.
– Jako mému Vojtovi.
– Markéto
– Seznam mě s dětmi, pak se uvidí.
A tak se dali dohromady.
Svatba byla malá, rodinná. Pak vyrazili k moři, Markéta se radovala možná ještě víc než děti vždyť samá dřina, nikdy nikde nebyla.
Ale nebylo to jen idylické. Nejstarší syn vážně onemocněl, Markéta strávila skoro dva měsíce v nemocnici, mladší kluky měla na starosti babička.
A pak zjevení první Josefovy ženy, která přišla požadovat děti zpět. Tehdy Markéta ukázala svou sílu. Děti jí nevzala. Jela do své bývalé vesnice, poradila se se strážníkem a postupovala všechny úřady, aby se stala oficiální matkou.
Biologická matka opět zmizela. Markéta si oddychla, když ji tchyně po soudu objala a zašeptala:
– Teď jsem s dětmi opravdu v klidu.
Děti rostly, čas běžel a Markéta zůstávala klidnou, nenápadně usměvavou ženou. Všichni věděli: je tichá, ale když jde o rodinu, zakousne se jako lvice.
A teď že prý není žena?!
Tu noc po předání karty Markéta nespala. Převalovala se, vstávala k zrcadlu, dívala se na sebe ze všech stran a nechápala, co je špatně. Manžela se nechtěla ptát byla dotčená. A ráno, když rozdělila děti po školkách a škole, šla za svou kamarádkou Blankou.
– Blanko, co mám dělat?
Blanka byla stejná optimistka. Rozhodla, že vezme raději hromadu ženských časopisů. Nepsali by je odborníci, kdyby tam nebylo cosi k věci! Tak s tím vyrazila k Markétě.
Za půl hodiny věděly obě všechno pravá žena se správně stravuje, obléká, líčí a vlastně dělá všechno správně Jinak je prý nikdo a má jenom pentli na straně. A to ještě pokud pentli má. Markéta rozhodně neutratila za pentli, ale do města na nákup s Blankou jela. Koupila si pěknou rtěnku, noční košilku a úžasné střevíčky, které se bála doma vyndat z krabice, aby je kluci nezničili.
Josef její snahu vůbec neocenil.
Zrovna když dokončovala stíny, se dveře koupelny rozlétly a Markéta si štětcem vrazila do oka. V tu ránu věděla, že být pravou ženou vůbec nechce.
– Markétko, co blázníš? Josef zíral, jak poskakuje po jedné noze a snaží se otřít slzy z očí.
– Ty za to můžeš! zasyčela Markéta, chápajíc, že se má raději umýt a nerozmazávat tak pracně nanesený make-up. Ženu chtěl?! A já jsem co?!
Josef ji chytil, objal a zastavil její běh koupelnou:
– Počkej, trdle! Pomůžu ti.
A při něžném mytí její tváře jí povídal:
– Já sice nemluvím, jak bych měl, ale ty za to stojíš! Zlobím se na sebe, že neumím říkat, co cítím. Ty jsi nikdy neutrácela všechno pro děti nebo pro mě. Pro mámu mojí, pro nás, a nikdy nic pro sebe. Tak jsem ti prostě chtěl dát peníze na cokoliv kup si, co chceš, jako jiné ženské v obchodech.
To už se Markéta začala smát. Smála se tak, že vzbudila děti. Ti nevěděli, zda maminka nepláče, tak se dali do křiku; chvíli trvalo, než je utěšila.
A večer, když děti spaly, Markéta vyšla na zápraží, zvedla umytou tvář k letnímu nebi a tichounce se rozesmála při vzpomínce na svůj divoký den.
– Hotovo! Všechno uložené! přišel za ní Josef a posadil se na schody.
– Dobře jsi je přikryl?
– Jistě! Okurky budou top!
– To by bylo! Brzy se mi budou hodit usmála se a položila jeho ruku na bříško.
– Ty mi něco tajíš? vykulil oči Josef, objímajíc ji.
– A kdy jsem to stihla říct? Ty furt jen s okurkami nebo s nápady, na chudou Markétu nemáš čas!
Chtěla ještě něco dodat, ale Josef jí v tom zabránil. Nejdřív ji políbil tak, aby nezapomněla, že na pravou ženu se nezapomíná. Potom ji stiskl pevněji aby věděla, kde je její místo.
V srdci, zlehka po straně. Tam, kde duše dýchá.
