Kamenná žena
Jednoho sychravého rána přivezla sanitka do pražské nemocnice paní Galinu Fišerovou. Našli ji na ulici, spadla přímo do špinavé břečky, neměla sílu vstát. Dva muži ji šetrně nadzvedli a opatrně uložili do vozu. Galina, statná žena v tmavém kalhotovém kostýmu s lodičkami na podpatku, v uších těžké náušnice z českého granátu, s kabelkou pevně sevřenou v rukou a s decentním make-upem, který ještě zvýrazňoval její velké oči a plné rty, vjela do přijímacího pokoje na vozíku a nehodlala si lehnout, i když ji k tomu někdo přemlouval.
Když se trochu vzpamatovala, pustila se do řidiče, že z něj táhne cigaretový zápach, zdravotnici napomenula za pomalost a u chlapce praktikantovi ze zdravotnické školy vůbec nechtěla, aby se jí dotýkal.
Já stejně nechtěl! zamumlal uraženě hoch.
Ještě mi zkuste drzkovat, mladíku, hned poznáte, kdo tu má poslední slovo! odsekla Galina a posadila se pohodlněji. Zkřivila tvář, stáhla obočí ke kořeni nosu a šlehla pohledem po nemocnici jako nečekaný inspektor. Její tvář jako by byla tesaná z kouřového vápence: pevná, široká. Kůže s drobnými žilkami byla ukrytá pod vrstvou make-upu, který se nyní díky nervozitě a teplu roztékal, jak Galina zpocená po injekci, což nelichotivě zvýrazňovalo vrásky.
Je tu průvan, tak se posuňte dál, nemůžu čekat na chodbě! řekla rozhodně a kývla k přeplněné chodbě.
Zdravotní sestra za recepcí v tmavě modré uniformě přísně pohlédla na nově příchozí v dlouhém kožichu až na zem, převzala papíry od záchranářky a stručně poznamenala, že Galinu mají teď na starost oni.
Hypertonický záchvat, upadla na ulici… Hlavou prý neuhodila… Tlak je teď… referoval praktikant ve světlemodrém plášti.
Dobře, Romane. Jděte, místa je tu málo! pohladila chlapce po rameni sestra, zřejmě jeho matka.
Člověk musí pomáhat rodině k uplatnění, blesklo hlavou Galině.
Děsivě ji bolela hlava, ruce jí kladly na kolena, kde těžká kabelka klouzala málem na podlahu už by neměla dost sil ji zvednout. Ani mluvit už nebylo snadné, jazyk měla suchý, jako by jí otekly mandle, na patře jí beznadějně leželo žíznivé prázdno.
Mohla bych dostat vodu? požádala nahlas, i když se nikomu osobně neobrátila.
Nikdo ji ale v té vřavě nevyslyšel. Halou se trousili pacienti, příbuzní utěšovali své blízké a zdravotníci spěchali okolo s papíry v rukou, volali na sebe nebo na pacienty v přijímacích, a Galinu jejich starosti míjely.
Kde je Bartošová? Kdože je Bartošová? zavolala jedna z těch, které si Galina sama pro sebe překřtila na zdravotničky.
Já tady! ozvala se Galina, pak znovu silněji: Tady jsem!
Tady máte kelímek, toaleta je támhle, pak na odběry. A sundejte si tu kožešinovou čepici! Nejsme přece v Karlově Varech v lednu!
Galina si teprve teď všimla, že má na hlavě huňatou beranici, tesknou po vzoru ženských postav z českých vánočních komedií. Proto se tak potí!
Sundala ji a vměstnala ji k napěchovaným složkám v kabelce. Nehodlala tady polehávat: až se jí uleví, ať ji klidně propustí! Galina Fišerová, ředitelka firmy na plastová okna, měla všechny termíny plné.
Sestra odložila kelímek Galině na kolena.
Galina Fišerová Bartošová. Vždy byla velká, silná. Jako dítě byla obřík, jako mladá dívka zase golemka. Její matka vedle ní vypadala jako víla Amálka geny měla Galina po tatínkovi, bývalém sokolském habánovi. Zemřel brzy, Galině bylo osm.
Galina se celoživotně styděla: ve školce jako obr mezi pištícími drobotinou, nikdo ji moc nemusel. Na základce to nebylo lepší. Jen ve sportu, kam ji matka zapsala ze známosti, byla šťastná. Disk, koule tady našla sebe sama. Sem tam úraz, bolavé rameno až do stáří, ale aspoň v něčem vítězila. Později ji spálila naivní důvěra v jednoduchého dělníka, pohřbila matku a zformovala ze sebe ženu, za kterou se ledaskdo otáčel, protože to, co z ní sálalo, byla síla.
Začínala v bytovém podniku, šéfovala mužům na opravách, pak byla revoluce, rozjížděly se firmy a firmičky. Galina s partou pomáhala na stavbách, svou sílou a povahou připomínala leckdy muže cizí ji chránili, svoji byli.
Smích měla tvrdý, výraz nehybný. Kamenná baba, šeptali za jejími zády.
Pak rozjela svoje Okna do světa a plastová okna se jí stala osudem. Byla tvrdá, ale svým lidem jistota jako hradba! Zajímala se o jejich zdraví, radila, dělala preventivní prohlídky, vymýšlela oslavy, nikdy se nehrála na Sněhurku, považovala to za směšné.
Všechno věděla, včetně těhotenství sekretářky, které ještě nebylo na testu. Věděla, kdo má doma průšvih, komu přijela příbuzná ze Znojma i komu děcko neudělalo přijímačky. Pomohla, poradila, objednala dárky, zařídila spojení. Vychovala se v obránkyni slabých protože kdysi dávno byla sama jednou z nich.
Neměla přítelkyně. Nechtěla slyšet za zády uštěpačné naše dlouhánka.
Galina byla přímá, řízla a když musela někoho propustit, už měla připravené jiné uplatnění. On mohl odmítnout, ona odložila zodpovědnost.
Tyran? Spíš lokomotiva ženoucí ke světlým zítřkům a nedej bože stát jí v cestě! Životní oporou jí byl syn, Václav.
Kdo neustál tuhle jízdu, odešel. Ale těch bylo málo. Navzdory konkurenci v době krize kolem Galiny vzniklo pevné jádro, na které se bylo možné spolehnout.
Teď doufala, že jej nezklamou, zatímco leží v nemocnici.
Co to je?! Nedělejte si legraci, já se v tom stavu sbírala z ulice a vy mi tady s kelímkem! Mám krizi, musím si lehnout! odsekla Galina a odsunula vozík ke zdi.
Co to děláte, paní! sykla další sestra s visačkou. Jenom jsme zrekonstruovali stěny a vy už je tady ničíta!
Já nejsem ničí. Jsem svá. Odcházím. Jaký je adresa téhle vaší špitály? Potřebuji taxi telefon
Kam zas běžíte?! Počkejte přeci! ztišila se sestra smířlivě. Za chvíli vás zavolá doktor, pojďte si odpočinout.
Galina už ale volala.
Václave? Jitko, podejte mi ho! pronesla rázně do mobilu. Vím, máš práci, ale je to důležité. Ležím v nemocnici, zítra mám schůzky. Potřebuji tě tu!
Nezvyšovala hlas, uměla chápat, ale její tón byl jasný tohle je vážné.
Jitka, Galinina snacha, zaklepala manželovi na dveře koupelny. Václave, tvoje máma volá. Je v nemocnici.
Teď nemůžu, za chvíli vyjdu! zamumlal Václav a pustil zase sprchu.
Myslel si, že když máma volá, tak žije a vydrží. Má ještě čas…
Připomnělo to Galině, jak ji syn kdysi dlouho čekával ze školky. Nikdy mu nedávala najevo lásku jako jiné matky spíš kontrolovala, opravila úkoly, suše vysvětlila, proč je dobré být nejlepší. K dokonalosti, říkala.
Nikdy neřekla: Mám tě ráda. Nedržela ho v náruči, nepošeptala před spaním, že je ten nejlepší. Byla mlčenlivá.
Václav dospěl a vyvodil si: Ne, ona mě nemá ráda.” Otázka povinností, ne citu. Chtěla ho vychovat, zafinancovat to je mámin úkol!
Slyšela Jitku mumlat, že Václav zavolá za deset minut. Galina tedy věděla, že teď je opravdu sama. Konečně si mohla přiznat, že je tady sama za sebe.
Pokusila se vstanout, opřela se o stěnu, vozík odjel, a ona se sesunula na zem. Kabelka se rozkutálela, čepice jí sklouzla pod tvář jako polštář.
No teda zvolal muž s obvazem na hlavě na lavičce, přiběhl zvedat Galinu, a zatímco jí pomáhal, nenápadně jí vylovil zkažený peněženku a stáhl prsten z prstu.
Muž jí někoho matně připomněl, nejasně…
Nemohla už cítit nic, uši jí tepaly monotónním hlasem: Držte se vpravo, držte se vpravo
Obvykle ji do práce vozil řidič, Roman Novák, vždy včas, vždy s úsměvem. Miloval klasickou hudbu, pečlivý, neúplatný, dokud mu dnes ráno vjíždějící popeláři nezrušili zadní nárazník. Nabízel taxi, ale Galina odmítla: Dojedu metrem.
V metru bylo dusno, proudy lidí tekly sem a tam, drže se vpravo… a Galina se držela, obrovská, masivní postava mezi proudy v pražském podzemí jako staré sochy v Karlštejně.
Když ji konečně uložili do postele na oddělení, byla hrozně slabá, pořád slyšela držte se držte se
V pokoji, kde ležela, pod večerní tmou vonělo léky, vanilkovými suchary a parfémem. Připomnělo jí to vlastní dětství.
Vzpomínka jí vytanula na večer, kdy šla pro Vaška do školky, koupila v Domě hraček krásnou světelnou girlandu na stromeček. Vašek čekal sám v šatně, potutelně si otíral slzy před matkou, červený kombinéza mu slušel, dělal, že je mu to jedno aby ji škádlil. Všichni ostatní měli maminky, které byly chápavé, vlněné, objímaly děti… Galina jen stála, klidná, pozorovala.
Co je v té krabici? zeptal se Vašek domů.
To je nádhera, synku! Girlanda na stromeček, rozsvítíme si domov krásně! říkala tehdy nečekaně vřele.
Jenže když doma girlandu zkoušeli zapojit, nesvítila. Galina ji rychle smotala, uklidila a mlčky oznámila: Jdeme večeřet, mám práci.
O dva dny později sice přinesla opravenou, ale Vašek už byl doma nemocný a nikomu se nepochlubil.
Teď, unavená, vzpomínala, jak někdo vymyslel dlouhou řadu světel nad pražskou ulicí, rozsvěcoval je a ona, Galina, byla jedna z těch lampiček, která vyhořela
Do pokoje vstoupila malá sestra v růžovém plášti.
Neotevírejte oči, dostanu vám dolů řasenku. Nebude vás to štípat, nebojte.
Pocit, když jí někdo opatrně stíral líčení, byl zvláštně něžný. Hlavou jí bleskla vzpomínka na mámu, která ji kdysi, když byla nemocná, otírala čistým, studeným ručníkem, voňavým čerstvou mrazivostí.
Netřeba, já se umyji sama zamumlala Galina, maličko zahanbeně.
Jen klid, odpočívejte. Už to bude, řekla sestra.
Galina sáhla instinktivně do kabelky peněženka nebyla. Bylo jí líto, tak moc jako kdysi, když ji okradli poprvé v metru jí kdosi rozpáral kabelku, sebral drobnosti, včetně staré fotografie malého Vaška a modré peněženky z měkké kůže. Tehdy si jen sedla na lavičku a rozplakala se. Byla tvrdá jako skála, ale plakala jako dítě.
Škoda… škoda… šeptala jen.
Nebylo jí líto peněz, ale právě té kabelky, prvního drahého kousku v životě a ovšem starých vzpomínek.
Nevadí, ležte, já dojdu pro tlakoměr… uklidnila ji zdravotní sestra.
Když se Galina ponořila do sladkého spánku, vzpomínky se mísily se sny.
Jitka se snažila Václava přesvědčit, aby matce zavolal. On však trucoval, že máma má vše pojištěné, i jednotku intenzivní péče, a raději pustil fotbal v televizi, tu, kterou dostali k Vánocům právě od Galiny.
Jitka to vzdala, vzala klíče od bytu a zmizela směrem k nemocnici.
Galina procitla časně ráno. Ostatní už také vstávaly, vyměňovaly špitální zážitky a utíkaly si pročistit zuby.
Která je paní Bartošová? ozvalo se rázně.
Tady! přihlásila se Galina, pokoušela se alespoň trochu upravit.
Krev, prosím, bodla sestra a Galina necítila takřka nic.
Zazvonil telefon.
Promiňte, práce, omluvila se tiše Galina a vyšla na chodbu.
Objednávky, smlouvy, dodávky, čísla vypadalo to, že nikdy nevyjde z provozu. Nakonec zlomila své lidi jsem nemocná, obraťte se na zástupce a jedním stiskem vypnula telefon.
Praskla jako těsto. Najednou nebyla ta pevná socha, ale jen obyčejná, nemocná žena.
Dostala uniformní nemocniční noční košili a župan, převlékla se, usmála se hořce při pohledu do zrcadla. Pod očima šmouhy, vlasy ve všech stranách, polámané nehty, které ji štípaly při oblékání.
Zpátky do pokoje, bude vizita i snídaně, upozornila ji včerejší vstřícná sestra.
Vaše dcera bude dneska na návštěvě, volala Jitka. Nebuďte smutná, vyléčíte se!
Galina potřásla hlavou: Jitka není má dcera, je snacha. Myslím, že…
Přijede, slíbila to! Galino, nepoznáváš mě? Já jsem Káťa. Ležely jsme spolu na gynekologii… po tom… miminu…
Galina ztuhla bolestná vzpomínka pálila jako bič. Jen Katka věděla, že veliká holka, vysmívaná ve škole, šla tehdy na potrat, ano, byla sama. Katka ji utěšovala, šeptala, že je krásná, jediná, nejlepší.
Katko… nepoznala jsem tě… Ty tu děláš? To je dobře… usmála se Galina.
Ano, mám dvě holčičky, už i vnoučata. A u tebe syn? Mám radost!
Katka se zarazila, sama. A muž?
Galina jen mávla rukou: Nebyl, není. Zvládám to sama… Chci, aby aspoň dítě mělo lepší dětství než já ale nejsem mu potřeba… Vždy si vystačím sama.
Vizita přerušila jejich hovor, Galina lehla, Katka se chystala domů.
Ranní snídaně byla tichá, pokojné ženy si šeptaly, jediná Zina stále chroupala suchar.
Vanilkové suchary? Já je mám také ráda, ale není dobré jíst jen tak vypijte k nim čaj!
To jsou nervy, muž leží o patro výše po mrtvičce… Já neumím být klidná…
Galina se zvedla, došla dlouhá jak věž pro konvici s čajem do jídelny: Pijte, Zino, nevím, jaký máte ráda, kolik cukru, ale pomůže!
Zina okamžitě poslechla, vděčně přikývla.
Hle, támhle je nějaká dívka, mává na vás!
Jitka přišla, drobná, v modrém plášti, v rukách tašky. Pani Fišerová? Přinesla jsem pižamo, košili, svetr, vše potřebné… i něco na zub. Prádlo už neunesu…
Galina stála tiše a poprvé ji ovládl podivný, příjemný pocit někdo přišel za ní, nejen kvůli penězům.
Vašek párkrát volal, Galina však nereagovala, nevěděla, co říct.
Jitka po návratu dlouho mlčela, točila snubním prstenem rozchod zatím zamlčí. Běžely jim v hlavách své starosti.
V noci Galina ve tmě tiše plakala, aniž chápala proč.
Následující den dostala zpět peněženku i prsten.
Okradl vás ten muž na příjmu. Už tu není srdce… Byl to Burian Petr, starý sportovec… vysvětlili jí.
Tehdy poznala, proč jí byl povědomý sportovec Petr, kdysi nejlepší v oddíle, hladil ji po zádech, říkal, že stejně hezkou ženu svět neviděl. Byla hloupá, věřila mu. On zemřel. Ona žila dál.
A uvědomila si, že není kamenná, je jen dlouho ztuhlá od bolesti.
Ale teď je tu Katka, Zina, Jitka, práce, jaro a sedmikrásky na hřbitově, malý vnouček z ultrazvuku…
Jen, Jitko, nezapomeň: nedělej věci jako já. Říkej mu, že ho máš ráda to jsem nikdy neuměla. Žena musí někoho milovat, jinak zkamení.
Jitka přikývla. Ne, Galina Fišerová není žádná kamenná žena je veliká, silná, ale velmi křehká Gábina Bartošová, která se narodila, aby jednoho starého deštivého rána znovu našla cestu k sobě i druhým…
