Celý rodinný verdikt vymyslela starší dcera Míla. Kvůli své nepoddajné povaze a velkým nárokům na snoubence se ještě nepřistěhovala do manželství a do třiceti let se proměnila v žíravou manželstvínepřítelkyni, jakási vřetenní vřetěnec, mužský noční můra v těle.
Přísavka, řekla, jako by to byla pečlivě vyrytá věta. Mladší dcera, Eliška, smíšená kulatá dívka, se schválně usmála. Matka mlčela, ale z jejího zamračeného obličeje bylo jasné, že ani snacha se jí nelíbí. Co by se tu dalo líbit? Jediný syn, opora a naděje rodiny, šel do armády a přivezl odtud manželku. A tato, tak nazývaná manželka, neměla ani otce, ani matku, ani peníze. Nic. Buď vyrostla v dětském domově, nebo se potulovala po příbuzných. Nic se neví. Tomáš se mlčí, jen žertuje: Nebuď, matko, vyděláme si bohatství. Tak si s ním povídej, s tím bláznem. Koho přivedl do domu? Možná je to zlodějka, podvodnice. Kolik jich se teď rozmnožilo!
Barbora Nikoletová, od chvíle, kdy se Přísavka objevila v domě, už ani jednu noc nespala. Polosnově dřímala. Čekala na jakýkoli výstřel od nově příchozí příbuzné: až začne po skříních bloudit. A dcera jí i nabušuje, matko, schovej cennosti po rodu. Co kdyby? Kabáty, zlatíčka. Až se jednou krásné ráno probudíme a všechno pryč bude, jen škrábaná kůra!
A Tomášovi se pošeptalo během měsíce: koho jsi přivedl domů! Kde byly tvoje oči? Žádná kůže, žádná tvář!
Ale nic nedělat, žít musíme. Začali žít a Přísavku na místo dosadit.
Dům bohatý, zahrada třicet desítek metrů, tři prasátka v kurníku, ptáci to už není nic. Všechno práce, i kdyby se celý den točili, se nedá vyčerp
Přísavka si nestěžovala. Vysazovala zeleninu, krmila prasátka, vařila, uklízela. Snažila se získat úsměv tchyně. Jen pokud se neskládá matčino srdce, ať se podlahy podlahují zlatem, všechno se rozpadne, bude špatně. Nechtěná snacha, trpící zlosrdečností, v první den řekla, jako by řezala:
Nazývej mě jménem a otcovským jménem. Bude to lepší. Mám už své dcery, a tys, ať se snažíš, nikdy nebudeš jako moje vlastní dcera.
Od té doby ho Barbora oslovovala jako Přísavku a on ji už nikdy nevolal snacha. Matka nic neřekla, jen řekla: Musíme něco udělat. A to vše. Nepodléhat. Ale neteřům nechtěným neustále nedávala ústup. Každý řádek vkládal do řádku. Jinak musela matka i držet rozplývající se dcery, ne z milosti k Přísavce, ale aby v domě byl řád, ne výbuchy. Navíc dívka se ukázala pracovitá. Chytala se všeho. Ne byla lenivá. Matka, aniž by to přiznala, pomalu roztavovala svůj ledový srdce.
Možná by se život časem ustálil, ale Tomáš se rozutekl.
Kdo by vydržel muže, když mu od rána do večera v dva hlasy bzučí: Koho jsi si vybral, na koho ses oženil. A tu Míla přesto představila jeho kamarádce, a všechno se zatočilo, zatočilo. Své sestry oslavily vítězství: teď nenáviděná Přísavka uklidí vše. Matka mlčela, Přísavka předstírala, že se nic nestalo, jen se zkrátila, oči zůstaly drobné, smutné. A najednou, jako hrom v jasném nebi, dvě zprávy: Přísavka čeká dítě, a Tomáš s ní rozvádí.
Tak to nemůže být, řekla matka Tomášovi. Nebyla jsem ti svatební snoubí.
Ale jestli se oženil, žij! Nemusíš se hádat. Brzy budeš otcem. Porušíš rodinu, vyhodím tě z domu a nebudu tě chtít znát. A Šárka tu bude žít.
Poprvé během celého života matka Přísavku oslovila jménem. Sestry zmlkla. Tomáš se rozzlobil: Jsem muž, a já rozhodnu. Matka jen rukama na boky se usmála: Jaký jsi muž?! Jsi ještě jen kalhoty. Když porodíš dítě, vychováš ho, dáš mu rozum, vychováš ho do lidí, až pak budeš muži!
Matka nikdy nevyhýbala slovům. A Tomáš se celý svíral kolem matky!
Kdyby něco chtěl hotovo! Odešel z domu. Šárka zůstala. A po uplynutí času porodila dívku a jmenovala ji Věruška. Když matka zjistila, nic neřekla, ale bylo vidět, že je ráda.
V domě se nic nezměnilo, jen Tomáš zapomněl cestu domů. Rozčílil se. Matka taky trápila srdce, ale nic neukazovala. Vnučku zbožňovala. Hýčkala ji, kupovala dárky, sladkosti. Šárku však neodmítla, že ji ztratila, když se stala matkou, ale nikdy ji neobviňovala.
Uplynulo deset let. Sestry se vdaly, v velkém domě zůstaly tři: matka, Šárka a Věruška. Tomáš se nastoupil a odjel s novou ženou na sever. Šárku pak doprovázel starší důstojník v důchodu, vážný muž, starší než ona. Rozvedl se se svou ženou, byt jí zanechal, sám bydlel v koleji. Dostával penzi, byl slušný snoubenec. Šárce se zalíbil, ale kam ji vezl? K matce!?
Vysvětlila mu vše otevřeně, požádala o odpuštění a odešla. A on nebyl hloupý šel k matce na úctu. Tak to je, Barbora Nikoletová, miluji Šárku, bez ní nemohu žít.
Matka se nehnula.
Miluješ, řekla, dobře, žijte spolu.
Zmlkla a dodala:
Věrušku z bytů neodvedu. Zde bydlete se mnou.
A tak žili všichni pohromadě. Sousedi si vyčerpali jazyky do krve, povídají o tom, jak bláznivá Nikoletová vyhnala svého vlastního syna z domu a Přísavku s šaškem přijala. Nebyla to jen stará žena, která opila hloupou dívku. Jen líný nevyčistil kosti Barbory Nikoletové. A ona si nevšímala povídání sousedů, nemluvila s nimi, o mládí nic nevyprávěla, držela se hrdě a nepřístupně. Šárka porodila Katku. A matka se nemohla radovat ze svých milých vnoučat. Kde je Katka jako vnouče? Vůbec žádné.
A najednou, jak už to tak bývá, se stalo nečekané. Šárka vážně onemocněla.
Manžel se zhroutil, jednou dokonce zapil. Matka tiše, bez slov, vyprázdnila všechnu peněženku a odvezla Šárku do Prahy. Přepisovala léky, ukazovala na různé lékaře. Nepomohlo.
Ráno se Šárce zlepšilo, požádala matku o kuřecí vývar. Šťastná matka okamžitě zabila kuře, oloupala ho, uvařila. Když přinesla vývar, Šárka ho nemohla sníst a poprvé v životě plakala. Matka, kterou nikdo nikdy neviděl plakat, plakala s ní:
Co tě, dítě, opouští, když jsem tě zamilovala? Co děláš?
Pak se uklidnila, setřela slzy a řekla:
Neměj strach o děti, nevyhynou.
Do konce už neplakala, seděla vedle ní, držela Šárku za ruku a tiše hladila, jako by prosila o odpuštění za vše, co mezi nimi bylo.
Dalších deset let uplynulo. Věrušku brali za ženu. Přijely starší Míla a Eliška, pokrčené, zamračené. Ani jedné z nich Bůh dětí nedal. Shromáždila se celá rodina. Tomáš přijel. S tou ženou už byl rozvedený, pít chtěl silně. Když uviděl, jak krásná je Věruška, radoval se. Nečekal jsem, že mám tak skvělou dceru. Když slyšel, že dcera otcem cizího muže nazývá, rozčílil se a k matce se obrátil s výčtem: Proč jsi pustila cizího muže do domu, ať uklidí. Nemá tady žádné místo. Jsem otec.
Matka poslouchala a řekla:
Ne, synu. Nejsi otec. Jako když jsi byl chlapcem v šortkách, tak z nich nikdy nevyrostl muž.
Řekla to, jako by to byla vyrytá věta. Tomáš ten urážlivý výrok neunesl, sbalil věci a opět se vydal bloudit po bílém světě. Věruška se provdala, porodila syna a na počest adoptivního otce jmenovala ho Alexandrem. A babičku Věru v minulém roce pochovali vedle Šárky.
Leží teď řadou: snacha a tchyně. A mezi nimi tuto jaro vyrostl bříšek. Odkud se vzal, není jasné. Nikdo ho nesadil. Přijel z ničeho. Možná poslední rozloučení od Šárky. Možná poslední odpuštění od matky.
