Máma byla nesmírně krásná, a, jak často říkal táta,to byl její jediný plus. Já, zbožňující ho až po uši, sledovala svět jeho očima.
Táta, profesor politologie na Masarykově univerzitě v Brně, pocházel zinteligentní rodiny, která mou matku nikdy nepřijala. Onašem setkání jsem se dozvěděla až později. Vroce, kdy byl součástí výpravy studentů na státní zemědělskou družinu vKostelci nad Orlicí, měl postavit ohrady pro hospodářská zvířata. Mamince bylo tehdy sedmnáct, pracovala jakodojitelka. Školu nedokončila jen osm ročníků, ato sotva. I po letech statínkem se jí pořád nedařilo rychle číst; po řádcích si prokládala prsty a tiše šeptala slabiky. Ale krásou se vyrovnávala! Křehká, sprůsvitně bílou pletí, medovězlatými vlasy sahajícími kpasu, modrýmavlasovými očima a ostře řezaným profilem. Na svatební fotce vypadala jakoobrázek zreklamního časopisu. Táta byl vysoký, temněvlasy, shustým knírem a mužnou tváří.
Jednoho léta se matka otěhotněla a on se naní musel provdat. Snad ji kdysi opravdu miloval, ale rodiče ho tloupili, obviňovali ji, že ho oklamala. Na fakultě se mu točily kolem mladé doktorandy, které možná nebyly takkrásné, ale byly vzdělané a chytré, akteré dokázaly udržet jakýkoliv rozhovor. Když se táta snažil pozvat matku narande či večírek, ona jedla nešikovně, neznala stolní příbor a smála se tak hlasitě, že ho to zahanbovalo. Nebojácně mu to říkala, aona jen povzdechla stristní úsměv, neodvážila se mu protiklást.
Nikdy jsem nechtěla být jakomáma. Chtěla jsem, aby namě táta byl pyšný. Už před školou jsem zvládla abecedu a četla lépe než ona. Celé dny jsem drtila čísla, abych mu při příkladech vždy dokázala správnou odpověď a získala jeho pochvalu. Ustolu jsem pozorně sledovala, jak se táta chová, anapodobovala ho jíst suzavřenými ústy, nepoužívat chlebíček jakolapátko, držet vidličku a nůž. Přesto mi táta věnoval jen letmý pohled a občas si pohrál sméma rozcuchanými vlasy. Když se mi náhodou podařilo sním promluvit, byl to pro mě dlouhý únik aopakovala jsem si jeho slova jakorefrén.
Vedruhé třídě táta odešel. Máma mi dlouho zakrývala pravdu, ale nakonec jsem zjistila, že má novýpartner. Když jsem uslyšela strašlivé slovo rozvod, myslela jsem jen jedno: Kéž by mě táta přijal pod svá křídla. Samozřejmě jsem zůstala smaminkou. Museli jsme vystěhovat zbytu, který patřil babičce a dědečkovi vOlomouci; oni byli jen rádi, že se nás zbavili. Občas nám táta posílal drobné peníze okolo500Kč měsíčně, ababička přihodila něco navánoční svátky. Pak se země zhroutila, táta přišel opráci apeníze se vytratily. Máma brala práci technické služby naněkolika místech acelý den mýla podlahy. Výplaty byly nízké ačasto pozdě, takže jsme žili napytel. Krása, která kdysi oslnila, ztratila lesk, ajá už vní neviděla nic víc než starý odlesk. Obviňovala jsem ji vmyslích, že nás táta opustil.
Táta se mezitím pustil dopodnikání. Jednou jsem ho zahlédla, jak mi přinesl novou bundu atrochu peněz. Ten den se mi vryl dopaměti: zima, vracela jsem se zškoly vestarém plášti, jehož rukávy už byly krátké. Táta stál uvstupu dobytu máma byla vpráci anikdo mu neotevřel, ale on neodlétl, jen čekal. Srdce mi poskočilo:Táta na mě nezapomněl! Nalila jsem mu čaj scukrem aneustále mu lhalu oškolních úspěších, snažila se ukázat, že jsem už velká šikulka. Poslouchal mě srozmarovým úsměvem, dopil čaj arozbalil bundu, ze které jsem se rozplakala radostí, položil nastůl peníze ařekl:
Tohle dej mamince. Aten měsíc ještě přivedu.
Přijdeš inamé narozeniny? zeptala jsem se chvějícím se hlasem.
Táta se namě podíval, jako by zapomněl, že už zatýden slavím. Pak odpověděl:
Samozřejmě! Co si přejete?
Panenku! vyjekla jsem a trochu se červenala už jsem dost dospělá napanenky, ale slova mi vypadla. Pročsito byl tenhle dětský symbol, který jsem chtěla dostat odtátova ruky. Obvykle mi nanarozeniny kupoval knihy.
Dobře, přikývl,budeš mít panenku.
Když semáma vrátila, řekla jsem jí hrdě otátově návštěvě a otom, že přijde nanarozeniny spanenkou.
Není třeba říkat, že jsem nanarozeniny běžela domů povšechu, zoufale čekajíc, že táta bude stát uvstupu. Nebyl. Večer, když semáma vrátila, snědla jsem sní dort, který jsem si sama nechtěla dotknout, ačekala jsem natátu. Nakonec jsem se rozplakala. Máma to pochopila, ale nic otátovi neřekla.
Druhý den mimáma podala krabici:
Tady, pošta asi zdržela, včera mě měly přivézt. Je to odtátu.
Otevřela jsem jiuvnitř byla novápanenka vrůžovém balíčku. Vyskočila jsem radostí a zeptala se:
Proč nepřišel osobně?
Asi ho poslali naslužební výjezd, odpověděla máma a odvrátila oči.
Panenka se stala mým nejdražším pokladem. Vzal jsemji ido školy, anižbych se bála posměšků spolužáků. Táta už se neukázal. Babička nikdy neposlala další peníze. Pomalu jsem si zvykla, že vmé životě už není nikdo kroměmámy. Každý den jsem toužila potátovi avšechno, co dělám, dělám vnaději, že se jednou vrátí, uvidí, jaká jsem, abude namě hrdý.
Podvanáctce jsem nastoupila nalékařskou fakultu vPraze. Chtěla jsem to oznámit tátovi, tak jsem se rozhodla ho najít. Vzpomněla jsem si na adresu, kde jsem sním žila osm let, ana dům babičky adědečka, kam jsem chodila jen oprázdninách. Bezslova mámě jsem nasedla navlak avyrazila.
Vtátově bytě mě otevřela nějaká žena ařekla, že tu už nikdo nebyl aže tam žije užsedm let. Pokusila se mi odmítnout informace opředchozích nájemnících, jen zamkla dveře.
Ubabičky adědečka nikdo neodpovídal. Už jsem se chtěla vrátit, když se otevřela sousední vrata askromná stařenka vbrýlích se zeptala:
Koho hledáte?
Jdu kSergiovi, jsem jejich vnučka.
Stařenka se na mě podívala pozorněji aodpověděla:
Když jsi vnučka, měla bys vědět, že už jsou dávno vhrobě.
Zčervenala jsem.
Nevěděla jsemrodiče se rozvedli ajá
Jo, jo, rozvedli seTakže, máš namysliMíšu?
Ano.
Chtěla jsi sesbabičkou adědečkem potkat?
Ano. Ataky státou, vydechla jsem.
Stařenka se na mě podívala tak, že jsem hned pochopila, že ví víc.
Všichni jsou pohřbení.Zabil je otec kvůli dluhům vjednom dni.
Pravda na mě dopadla tak silně, že jsem se sotva nadechla.
Nebuď taksmutná, zavrčela stařenka.Máš ještě celý život předsebou.Matka ještě žije?
Pokývala jsem.
Tak poslouchej. Dám ti adresy hrobů, mám je zapsané vjedné knížce. Jezdi knim, povídej si, bude ti lehčeji.
Dlouho prohledávala šuplíky, našla starýdeník avypsala mi čísla hrobů anázevkraslice. Poděkovala jsem a hned vyrazila, dokud mě strach nepřemohl.
Hroby byly zarostlé plevelem, neupravované. Sotva jsem je vyčistila, abych přečetla nápisy. Ležely vradu za jednou plotou. Když jsem četla datum úmrtí, uvědomila jsem si, že se to stalo dva dny pomé poslední schůzce státou.
Na cestě domů, chvějící se ve starém tramvajovém kočáru, mi napadlo, že táta nemohl poslat tu panenku k narozeninám. Panenku jsem si od té doby chránila jakopoklad, oddělovala ji od všech ostatních dárků, které mimáma předtím ipozději dávala. Pak jsem si pomyslela:Možná to byla vlastně máma. Růžová tvář mi zahřála tváře, v krku se sevřelo něco těžkého. Zahanbila jsem se. Můj otec se ukázal jen jakoběžný lupič, který zničil rodinu. Dobře, že jsme spolu smaminkou nebývali podjednou střechou, jinak by nás to mohlo
Neřekla jsemmáma oté výpravě. Řekla jsem, že jsem byla skamarádkami. Pak jsem ji obejmula, řekla, že ji moc miluji, aznovu si lhala:
Děkuji ti zavše.
Máma se zamračila, podívala se namé oči, které už trochu ztratily svůj jas, ale stále se blyštily jakopolevající semodré květy.
Vždycky jsem věděla, že jsi mi tendárekpanenku dala ty. šeptala aslzy jí stékaly po tvářích.
Velké slzy vyplavaly zmáminých očí. Nemusela jsem se stydět zalež, ale styděla jsem se za všechny roky, kdy jsem myslela, že vní není nic kroměpřelétavé krásy.
