Tati, už se k nám nevracej. Když odcházíš, mamka vždy začne plakat a pláče až do svítání. Já usnu, probudím se, zase usnu a znovu vstanu, a ona stále pláče, pláče. Ptám se: Mami, proč pláčeš? Kvůli tátovi? a ona odpoví, že nepláče, jen si šmýká nosem, že má rýmu. Já už jsem velká a vím, že taková rýma nesplývá se slzami v hlase.
Starý táta Jan sedí s dcerou Eliškou v kavárně na rohu Staroměstského náměstí, míchá malou lžičkou téměř vychladlou kávu v mikroskopické bílé šálku. Eliška se ani nedotkne svého zmrzlinového poháru, přestože před ní v podnosu leží umělecké dílo: barevné kuličky zakryté zeleným lístkem a třešničkou, celé zalité čokoládou. Každé šestileté děvče by se před tímto zázrakem podřídlo, ale ne Eliška už dávno, minulý pátek, se rozhodla s tátou vážně promluvit.
Jan mlčí, dlouze mlčí, pak konečně promluví:
Co s námi budeme dělat, dcero? Už se nevidět? Jak budu dál žít?
Eliška si zamračí nos (má ho pěkný, jako mamka, trošku bramborovitý), přemýšlí a pak říká:
Ne, tati. Ani bez tebe nezvládnu. Uděláme si tak: zavolej mamce a řekni jí, že každou pátek po školce mě vyzvedneš. Půjdeme si ven, a když budeš chtít kafe nebo zmrzlinu (Eliška se dívá na svůj podnos), můžeme posedět v kavárně. Budu ti vyprávět, jak žijeme s mámou.
Pak se zamyslí a po minutě pokračuje:
A pokud budeš chtít z maminky něco vidět, budu ti ji každý týden natáčet telefonem a posílat fotky. Chceš?
Jan jen mírně usměje a kýkne hlavou:
Dobře, tak tak budeme žít, dcero
Eliška s úlevou vydechne a pustí se do své zmrzliny. Přesto konverzaci nedokončila musela říct to nejdůležitější. Když se z barevných kuliček pod nosem objeví šmrncobarevné kníry, olízne je jazykem a najednou se promění v téměř dospělou, téměř ženu, která má pečovat o svého muže. Ať už je ten muž už starý: Jan měl minulý týden narozeniny. Eliška mu k tomu v školce nakreslila kartičku, důkladně vybarvenou obrovskou číslici 28.
Obličej se jí znovu ztvrdne, přimhouří obočí a říká:
Myslím, že by ses měl oženit
A s velkorysým přeháním dodá:
Vždyť nejsi ještě tak starý
Jan ocenil dobrý úmysl dcery a zamrkne:
Řekneš i ne tak starý
Eliška s nadšením pokračuje:
Ne tak starý, ne tak starý! Podívej, tátův kamarád, pan Sergej, co už dvakrát přišel k mámě, už je skoro holý. Tady
Ukáže si prstem na čelo, uhladí si vlnité vlásky dlaní. Pak předstírá, že pochopila, když Jan napne oči a přímě se na ni podívá tak, jako by nechtěně odhalil maminku tajemství. A proto přitiskne obě dlaně k ústům a rozšíří oči mělo to znamenat hrůzu a zmatení.
Pan Sergej? Jaký to pan Sergej se k vám tak často staví? Je to mamčin šéf? zvolal téměř nahlas po celé kavárně Jan.
Já, tati, netuším Eliška se rozplývá pod tím výlevem. Možná je to šéf. Přichází, přináší mi bonbóny a dort pro nás všechny. A ještě váží si, jestli má rodičům sdělit takovou intimní informaci, zvlášť když je na to nedocela mamka, kvůli květinám.
Jan, spojený prsty na stole, dlouho na ně zírá. V tu chvíli Eliška cítí, že právě teď, v tuto minutu, učiní rozhodnutí, jež bude pro něj klíčové. Mladá žena nechtějí muža nutit k rychlým závěrům. Už ví, spíše domnívá se, že všichni muži jsou trochu blázniví a potřebují správné podněty. A kdo by měl ty podněty dávat, než žena a to nejdražší osoba v jeho životě.
Jan mlčel, mlčel a nakonec se rozhodl. Hlasitě si vydechl, roztáhl prsty, zvedl hlavu a řekl Kdyby Eliška byla o trochu starší, pochopila by, že to zní jako Otello, jenž klade Desdemoně smutnou otázku. Ale zatím neznala ani Othella, ani Desdémonu, ani žádné z velkých milostných příběhů. Sbírala jen životní zkušenosti, pozorovala lidi, jak se radují a trápí kvůli maličkostem
Nakonec Jan povídá:
Poďme, dcero. Je už pozdě, odvezu tě domů a mezitím promluvím s mámou.
Co chce říct mamince, Eliška se neptala, jen cítila, že je to důležité, a rychle dojedla zmrzlinu. Pak však pochopila, že to, na co se Jan chystá, je důležitější než i ta nejlahodnější zmrzlina, a tak téměř nerozvážně hodila lžičku na stůl, sklouzla ze židle, otřela zadní část dlaně o špinavé rty, šmýkla nosem a, přímo na Jana upřená, prohlásila:
Jsem připravená. Jdeme
Domů nešli, téměř běželi. Spíše běžel Jan, ale držel Elišku za ruku, takže se ona vlnila jako prapor, který vojevůdce Karel IV. zvedl nad hlavu, když vedl své vojsko k bitvě u Lipan.
Když vtrhli do domovní haly, výtahy se pomalu zavřely a odnesly někoho z podlaží výš. Jan se zmateně podíval na Elišku. Ta, odpatřeno vzhůru, pevně se na něj podívala a zeptala se:
No? A na co čekáme? Koho čekáme? My jsme na sedmém patře, víš?
Jan zvedl dceru do náruče a vyrazil po schodech vzhůru.
Když se po dlouhých, napjatých telefonátech ozvala mamka Martina a otevřela dveře, Jan okamžitě zahájil:
Nemůžeš takhle jednat! Kdo je ten Sergej? Vždyť tě miluju. Máme teď Elišku
Pak, aniž pustil dceru z náruče, sevřel také Martinu. Eliška je objala oběma rukama kolem krku a zavřela oči, protože dospělí se líbají
(Částkové součty a měna jsou v korunách např. narozeninová oslava v hodnotě 28 Kč.)Na schodech dolů se ozval šepot telefonu, který Jan držel k uchu. Martina, oči zalité slzami, se napjatě dýchala a po chvíli promluvila:
Sergejbyl můj první milý, ale před lety jsem se rozhodla, že ho nechám jít, protože jsme měli spolu jen malé sny. Dnes přišel, ne proto, že by chtěl něco vzít, ale aby mi ukázal, co jsem ztratila své vlastní štěstí.
Jan se odlepil od dcery, podíval se na Martinu a konečně pochopil, že tajemství není v tom, kdo je Sergej, ale v tom, že každý z nich nosí kousek ztraceného času. Eliška, která dosud držela oba rodiče, se naklonila k oknu a sledovala, jak se městské světla rozplývají do tmy.
Táto,řekla ti,že život je jako zmrzlina někdy se roztéká rychleji, než stačíš ochutnat, připomněla si Martina a podala Elišce poslední korálky z čokoládového dezertu.
V tu chvíli se v hale rozsvítilo světlo a vstoupil muž s vrásčitou tváří, jehož oči zrcadlily stovky nevyřčených příběhů. Byla to stará známá z Janova dětství, která přišla s balíčkem starých fotografií. Na jedné z nich byl Jan s mladou Martinkou, jak se smějí vedle sebe, a v rohu stál i Sergej, který držel v ruce malý květinový lístek.
Jan si vzal fotografii, podíval se na ni a s úlevou zakřičel:
Tak to je konec té hádky!
Eliška se rozesmála, jakoby se zničehonic rozpustila ve všem, co ji obklopovalo. Vzala Janovi ruku, podala mu svou a společně vyšli z haly, kde už na ně čekala první ranní slunečnice, připravená rozkvést.
Místo, kde se dříve rozléhaly slzy, nyní znělo smíchem a šustěním listí, a v tom okamžiku si všichni uvědomili, že pravá podstata rodiny není v tom, kolik kouzel a tajemství se schovává pod krabicemi, ale v tom, jak se navzájem drží, když se svět roztéká jako zmrzlina pod sluncem.
A tak se v kavárně na rohu Staroměstského náměstí znovu objevila nová pohár, tentokrát naplněná čerstvou radostí, a Jan, Martina, Eliška i Sergej se posadili společně, připraveni sdílet nejen kávu, ale i příběhy, které už nikdy nebudou muset být skrývány pod špetkou sněhu.