Matka byla neobyčejně krásná, a to se jim zdálo jediným jejím přínosem. Tak to často říkal otec. Já, ztělesňující jeho lásku až po šílenou míru, jsem na svět hleděla jeho očima.
Otec vyučoval politologii na univerzitě v Praze. Byl bystrý, pocházel z intelektuální rodiny, která mou matku hned po svatbě nepřijala. O jejich setkání jsem se dozvěděla až mnohem později. V dobách, kdy jsem ještě byla malá, se otec jako člen nově vzniklého studentského družstva vydal do jedné JZD na Šumavě stavět ohrady pro hospodářská zvířata. Matce bylo tehdy sedmnáct let a pracovala jako dojička. Měla jen osm let základní školy a to špatně, protože i po letech manželství s otcem se mu nedokázala naučit plynule číst, prováděla slova prsty po řádcích a tiše šeptila souvislé slabiky. Přesto byla neobyčejně půvabná: křehká, s bílou, průsvitnou pleťí, medově zlatavými vlasy sahajícími až k pasu, modrýma oči jako modřiny po nebi a dokonalým profilem. Na svatební fotografii vypadala jako obrázek z módního časopisu. Otec byl vysoký, tmavovlasý, s hustými kníry a nesmírně mužecký. Léto, kdy se matka otěhotněla, byl on ten, kdo se rozhodl ji provdat. Třeba mu kdysi skutečně něco v ní připadalo. Rodiče ho však tlačili, obviňovali matku, že ho oklamala, a na univerzitě se okolo otce vířily mladé doktorandy možná nejen krásnější, ale i vzdělanější a schopné držet krok s jakýmkoli rozhovorem. Když se otec pokusil vzít matku na společenské akce, ona jedla nešikovně, neuměla zacházet s příborovým náčiním a smála se tak hlasitě, že mu bylo za ni hanba. Nebál se jí to říct, a ona jen smutně přikývla a neodvážila se mu protestovat.
Já jsem se rozhodla, že nebudu jako má matka. Chtěla jsem, aby na mě otec byl hrdý. Ještě před školou jsem se naučila abecedu a četla lépe než ona. Cvičila jsem se s čísly celý den, abych mohla otci při další rovnici dát správnou odpověď a získat jeho pochvalu. U stolu jsem pozorně sledovala otcovo chování a napodobovala ho jedla s ústy zavřenýma, nečichala talíř chlebem, jako matka, a používala vidličku i nůž. Přesto otec ke mně nebyl zvlášť nakloněn; jen na chvíli mrknul a lehce si pomazával mé nadýchané vlasy roztržitou rukou. Dny, kdy se mi podařilo s ním promluvit, mi dlouho utěšovaly a já je v duchu přehrávala jako poklad.
Když jsem byla ve druhé třídě, otec nás opustil. Matka mi dlouho nic neřekla, ale nakonec jsem se dozvěděla, že má nyní jinou ženu. Když jsem zaslechla strašlivé slovo rozvod, myslela jsem jen jedno: Kéž by mě otec vzal k sobě. Ale zůstala jsem s matkou. Musely jsme opustit byt, který patřil prarodičům babičce Alžbětě a dědečkovi Václavovi a ti jen rádi, že se nás zbavili. Občas nám posílali drobné peníze otci každý měsíc, a babička k Vánocům a jarním svátkům. Avšak rozpad země, který nastal, doprovázel i otcovu ztrátu zaměstnání, a peníze brzy vyschly. Matka si našla několik řemeslnických prací, denně drhla podlahy v továrně. Výplata byla nízká, často zpožděná, a my žili chudě. Matčina krása s věkem bledla a já v ní už neviděla nic, co by se dalo obdivovat. V hlavě jsem ji však stále vinila za otcovo opuštění.
Otec se mezitím vydal do podnikání. Jednou se objevila u nás a přinesl mi novou zimní bundu a pár korun. Ten den se mi vryl do paměti: byla zima, právě jsem se vracela ze školy, mrzla v ten starý kabát, jehož rukávy už dávno nedosahovaly ke mně. Otec stál před vchodem matka byla v práci, nikdo mu neotevřel dveře, ale on neodcházel, jen čekal. Srdce mi poskočilo nezapomněl na mě! Nabídla jsem mu čaj s cukrem a neustále mu povídala o svých školních úspěších, snažila se předvést, jak jsem se stala šikovnou. Poslouchal mě s lehkým úsměvem a dopil čaj do posledního doušku. Rozbalil novou bundu, byla úžasná, položil na stůl peníze a řekl:
Toto dej matce. A v tom měsíci ti přinesu ještě něco.
Přijdeš i na moje narozeniny? zeptala jsem se nesměle.
Otec se na mě podíval, jako by zapomněl, že už za měsíc slavím. Pak odpověděl:
Samozřejmě! Co si přeješ?
Panenku! vyhrkla jsem a trochu se zčervenala. Už jsem byla dost stará na panenky, ale slova mi vylétla z úst. Ten symbol dětství mi chtěl přinést právě on. Obvykle mi k narozeninám kupoval knihy.
Dobře přikývl bude ti panenka.
Když se matka vrátila, chlubila jsem se jejím návštěvou a tím, že mi slíbí panenku k narozeninám.
Na své narozeniny jsem běžela domů se všemi silami, obávala se, že otec na mě nebude čekat. Doufala jsem, že bude stát u vchodu, ale nebyl tam. Matka včera upekla dort a ráno mi dala nový svetr s květinovým vzorem v té době byl v módě o kterém jsem už dlouho snila. Dort jsem nechala nedotčený a čekala na otce. Nikdo nepřišel. Večer, když se matka vrátila z práce, snědly jsme ho spolu, ale nálada mi chyběla a nakonec jsem se rozplakala. Matka vše pochopila, ale nic o otci neřekla.
Druhý den mi matka podala krabici.
Tady, řekla, na poště se něco zdrželo, měla být doručena včera. To ti poslal otec.
Otevřela jsem ji uvnitř byla nová panenka v růžovém balení. Zvolala jsem radostně:
Proč nepřišel sám?
Asi ho poslali na služební výpravu odpověděla matka a odvrátila oči.
Ta panenka se stala mou nejoblíbenější. Nosila jsem ji i do školy, nešlo mi na mysl, že by se spolužačky smály. Otec se už nikdy neobjevil. A babička také nikdy neposlala další peníze. Postupně jsem si zvykla, že v mém životě už není nikdo kromě matky. Přesto jsem každý den toužila po otci a vše, co dělala, bylo ve snaze, že jednou přijde, uvidí, jaká jsem, a bude na mě hrdý.
Po jedenácté třídě jsem nastoupila na Lékařskou fakultu v Brně. Chtěla jsem mu to sdělit, a tak jsem se rozhodla ho najít. Přibližně jsem věděla adresu otcovu byt, ve kterém jsem žila osm let, a byt prarodičů, kde jsem bývala jen o svátcích. Bez slova matce jsem vyrazila na pátrání.
U otcovy bytu mě otevřela nějaká žena a řekla, že takových nájemníků tu nebylo, že tu bydlí už sedm let. Pokusila jsem se zeptat na předchozí obyvatele, ale ona zařkla dveře.
U babičky a dědečka nikdo neodpovídal. Už jsem se chystala odejít, když se otevřela sousední vrata a suchá stará paní v tlustých brýlích zeptala:
Koho hledáte?
Jsem v Pavlíkovi, jsem jejich vnučka.
Paní se na mě podívala pozorněji a promluvila:
Když jsi vnučka, měla bys vědět, že už jsou dávno v hrobu.
Zčervenala jsem.
Nevím Moji rodiče se rozvedli a já
Jo, jo. Rozvedli se Tak ty jsi teda Maluška?
Ano.
Chcete se setkat s babičkou a dědečkem?
Chci. A ještě s otcem vydechla jsem.
Paní na mě pohlédla tak, že jsem pochopila všechno okamžitě.
Všichni jsou mrtví. Zabili je kvůli dluhům. Jednou den, všechno kvůli tvému otci
Pravda na mě spadla tak tvrdě, že jsem se sotva nadechla.
Nezabíjejte se zakřičela stará. Jste mladá, život před vámi. Matka ještě žije?
Pokývala jsem.
Poslyš, dám ti adresy hrobů, mám je zapsané. Jeď a navštiv je, uleví ti to.
Po dlouhém prohledávání šuplíků našla poznámkový blok a předala mi čísla hrobů a jméno hřbitova. Poděkovala jsem a vyrazila, ač jsem se brzy obrátila a strach mě napadl jako těžký plášť.
Hroby byly zarostlé plevelem, neudržované. Sotva jsem je vyčistila, aby se četly nápisy. Ležely v jedné řadě za nízkým plotem. Když jsem přečetla datum úmrtí, uvědomila jsem si, že to bylo dva dny po mém posledním setkání s otcem.
Na cestě domů, chvějící se ve starém elektrickém tramvajovém voze, mě napadlo, že otec nemohl poslat tu panenku k narozeninám. Panenku jsem nosila dodnes, opatrovala ji a oddělila od všech ostatních dárků, které mi matka pošila. Možná, že ta panenka byla ve skutečnosti od matky, pomyslela jsem si. Zčervenala jsem se, uvázl mi v krku krk. Bylo mi hanba. Otec se ukázal jako obyčejný zloděj, který zničil své vlastní rodiče. Šťastné, že jsme spolu s matkou neobývali stejné stěny, jinak bychom leželi vedle sebe v hrobech.
Nevyprávěla jsem matce o své výpravě. Řekla jsem, že jsem šla ven s kamarádkami. Pak jsem ji objala, řekla, že ji mám moc ráda, a znovu lhala:
Děkuju ti za všechno.
Matka se zamračila a podívala se do mých oči, které už trochu ztratily lesk, ale stále svítily jako nebešedé pole.
Vždycky jsem věděla, že tu panenku jsem dostala já. Proto jsem ji tak milovala.
Velké slzy tekly z matčiných očí. Nebyla mi hanba z lži, ale hanba byla z let, kdy jsem v ní neviděla nic než rychle pomíjivou kráse.
