Tati, nevadí ti, když si na pár měsíců připlácu k tobě? zeptal se nejistě Jiří otce.
Nevadi, odpověděl stručně Jan Vladimír.
Rodiče Jiřího se rozešli před deseti lety. Matka po dvou letech znovu odešla znovu za muže a otec zůstal žít sám. Jan měl těžký charakter, řekl bych dokonce nesnesitelný. Ženy v jeho životě se objevily, ale nikdy nezůstaly dlouho. Snažil se však syna nikdy neopustit. Kromě výživného mu kupoval vše potřebné a aktivně se podílel na jeho výchově. Přísně, mužsky, bez přehnané lásky a něhy, ale s otcovskou péčí.
Jiří si brzy zvykl na samostatnost. Po skončení 11. ročníku odešel do práce a hned se odstěhoval od matky do pokojíku na studentské koleji. O dva roky později se oženil se Svatavou, se kterou byl přáteli už ze školních let. Chystali se koupit byt na hypotéku a šetřili na první vklad, když majitel pokoje, který si pronajímali, oznámil, že jej prodává. Museli počkat, než se transakce uzavře. Jiří se rozhodl požádat otce, jestli by mohl pár týdnů přebývat v jeho třípokojovém bytě na Vinohradě. Odpověď otce ho zaskočila a chtěl už rozhovor ukončit, když Jan pokračoval:
Můžeš přijet, jen buď tichý.
Díky, vydechl Jiří úlevou.
Věděl, že otec je nesnadný, miluje klid, málo mluví a málo projevuje city. Proto ho požadavek ticha neuklidnil. Svatava to také věděla a souhlasila s pravidly. Navíc byla v pátém měsíci těhotenství a sama toužila po klidu. Netušila však, že ticho podle Jana platí jen pro něj, ne pro ostatní v domě.
Každé ráno vstával Jan v pět hodin, s hlasitým cinkáním pantů šlapal po domě a prováděl své rituály: toaleta, koupelna, kuchyně. Kuchyně, toaleta. Toaleta, koupelna. Koupelna, kuchyně. V ranní tichosti se ozývalo jen šust, šust, šust BUM! (něco spadlo) K čertu! A znovu šust, šust, šust. BUM! Koho to nevadí, že ještě spí? Jan byl doma, a kdo mu nevyhovuje, ať odchází, nevolá nikoho.
Kromě ranního šustění a bouchání se snažil kontrolovat všechny činy syna i snachu. Televizi po deváté večer zakazoval rušil ho hluk; smažení jídla mu vadily pachy; šetřit světlo a vodu nebyl boháč.
Tak to šlo celý týden, dokud Svatava nedostala komplikace a musela být přeložena do nemocnice. K jejímu překvapení přišli dva dny poté otcovsky přísný Jan s košem ovoce.
Dítě potřebuje vitamíny, podal Jan balíček s vážným výrazem.
Děkuji, pane Vladimíre, poděkovala Svatava.
Dobře, pokýval hlavou. Jdu dál. Poslouchej doktora.
Budu, usmála se a rozloučila se.
Po propuštění Jan opět vstával v pět, ale šustění ztlumil, snažil se být tišší a projevit alespoň špetku péče. Například přísně pozval na snídani, nebo tiše převzal hadri a sám zametal podlahy, protože v jejím stavu bylo potřeba více odpočinku.
Byt koupili až po třech měsících. Jan trval na tom, aby se v novém bytě před nastěhováním prováděly úpravy. Svatava porodila, když bylo rekonstrukce v plném proudu, a musela se znovu vrátit do otcovina. Její rodiče a tchyně je několikrát navštívili po propuštění, ale Jan vždy předstíral, že hosty nechce. Na vnučku však byl vždy usmátý na tváři se mu rozjasnil. Byl připraven ji ochraňovat před vším, co vnímal jako hrozbu pro svou malou holčičku.
Každé ráno vyzvedl malou Verunku a nechal Svatavu dopřát si další spánek po bezesných nocích. Naučil se i měnit plenky. Když přišel čas přestěhovat se do jejich vlastního bytu, Jan, otřel si skoupé mužské slzy a s přísným výrazem řekl:
Jste ještě mladí, abyste žili sami s miminkem. Zatím u mě přespěte. Není to dlouho. Dokud Verunka nevdá.
Jiří se s Svatavou překvapeně podívali na sebe. Jan se otočil a dodal:
To je jen stará sentimentální blbost, copak vám to vadí? Přiveďte Verunku sem a sbírejte si věci. Stihnete ještě přestěhovat, vy blázni krále nebes.
Jiří i Svatava si mysleli, že otec jen čeká, až utečou, a pak se najednou ocitli v takové situaci Zbývalo jen se divit, jak se ten přísný, samotářský otec změnil. Rozhodli se zůstat. Nakonec je fajn mít dědečka.
A Jan Vladimír po něžném šimrání s vnučkou byl šťastný, že v jeho životě vznikl nejdražší a nejoblíbenější človíček.
