Jsou dobří lidé: našel jsem rodinu v cizím domě.
Před třemi lety jsem se přestěhoval do hlavního města z malého provinčního městečka. Neznal jsem tu nikoho. Ulice byly cizí, životní tempo zběsilé a lidé neznámí.
Bál jsem se.
Věděl jsem, že začínám novou etapu života, ale hluboko uvnitř jsem se cítil ztracený.
Ale, teto Věro, tehdy jsi mi řekla: „Neboj se, synku, pomůžeme ti. Budeme ti jako rodiče.“
Už jsi věděla, že nemám rodiče.
Ne, jsou naživu, ale pro mě už neexistovali. Udělali vše, aby mě oddělili od Dáši. Byli proti naší lásce, ponižovali ji, tlačili na mě, nutili mě k volbě. To jsem jim neodpustil.
Naštěstí jsem měl babičku. Jediný člověk, který mě vždy podporoval. Díky ní jsem si mohl dovolit bydlení a nemusel žít na koleji.
Ale kdyby nebylo vás s strýcem Michalem, nevím, jak bych zvládl ty první těžké měsíce.
Stali jste se mi blízkými
Pamatuji si ten první den ve škole.
Ty, teto Věro, jsi požádala strýce Michala, aby mě odvezl autem na univerzitu, abych si zvykl na cestu. Pamatuji si, jak mě po vyučování čekal u vchodu se zmrzlinou v ruce – bylo nesnesitelně horko a on se mě snažil trochu potěšit.
Když jsme se vrátili domů, už byl cítit čerstvý závan z kuchyně.
Upekla jsi svoje vyhlášené domácí pečivo, pozvala mě na večeři. Další den znovu. A pak se z toho stala tradice.
Poslouchal jsem své spolužáky, jak si stěžují na zlé a chamtivé majitele bytů, na vysoké ceny a nekonečné problémy. Jen já jsem s hrdostí vyprávěl o vás.
Nechtěli věřit, že takoví lidé jako vy ještě existují.
Dali jste mi nejen střechu nad hlavou, ale i teplo
Nikdy nezapomenu na svůj první studentský den – 8. prosince.
Večer zazvonil zvonek u dveří.
Otevřel jsem… a uviděl Dášu.
A o kousek dál stál strýc Michal s lišáckým úsměvem.
Ukázalo se, že jste ji našli, promluvili s ní, přesvědčili ji, aby se ke mně vrátila, posadili ji do auta a přivezli sem.
Nemohl jsem tomu uvěřit!
Ani od rodiny jsem neviděl takovou péči a upřímnou podporu.
Kdyby nebylo vás, Dáša by možná nikdy nepřijela do tohoto města. Nikdy by sem nenastoupila na školu. Nebyli bychom spolu.
Sjednotili jste nás nejen jako pár.
Přijali jste ji, jako jste přijali mě. Nezvedli jste nájem, nevytvářeli překážky. Prostě jste byli nablízku.
A za to vám děkuji.
Naučili jste mě, jak být mužem
Strýci Michale, klaním se před tebou.
Nepomohls mi jen přežít v tomto městě. Ukázals mi, co znamená být mužem a převzít odpovědnost za svůj život.
Pomohls mi najít dobrou práci, takže už nejsem závislý na pomoci od babičky.
Naučils mě důležitým věcem – ne slovy, ale činy.
Ukázals mi, jak správně jednat v životě.
A teď se cítím silnější.
Budeme vás těšit stejně, jako jste nás těšili vy
Včera jsme s Dáškou vzpomínali na starou píseň, kde hrdina ráno dostává od majitelky bytu šálek kávy s vídeňskou rohlíkem.
Rozhodli jsme se, že od Nového roku vás budeme ráno vítat voňavou kávou.
To je zatím vše, co pro vás můžeme udělat.
Ale věřte, že vás určitě oceníme tak, jak si zasloužíte.
A teď – náš hlavní dárek
A nakonec.
Rozhodli jsme se, že vám tuto zprávu sdělíme písemně.
Dáša je těhotná!
Když jsme viděli dva proužky na testu, křičeli jsme radostí.
Vy jste se tehdy obávali, mysleli jste, že jsme se pohádali…
Ne, bylo to štěstí!
Kdysi jste dali šanci mně. Potom jste pomohli Dáše vrátit se.
Teď je čas přivítat nový život.
Jsme si jisti, že budete stejně šťastní jako my.
Naše dítě přijde na svět v srpnu.
A kdyby nebylo vás, možná by toho všeho vůbec nebylo.
Děkujeme vám.
Buďte zdraví, naši drazí. Bez vás by náš život nebyl tak světlý.
