Měla jsem zvláštní pocit plný očekávání, že máma brzy půjde do důchodu, odstěhuje se na venkov a nechá mně a mému manželovi její prostorný pražský byt se třemi pokoji!
Chtěla bych povědět o své sousedce Miladě. Dnes je jí šedesát osm let. Dlouhé roky bydlela sama v paneláku na Žižkově. Nedávno svůj byt pronajala a odjela na podivnou pouť.
Její dcera Jitka mi přišla domů a začala si stěžovat:
Co máma vůbec dělá? Hrozně mě zklamala! Teď na mě tchýně řve, prý také jednou zestárnu a zešílím, jak se to stalo mojí mámě. Jablko nepadá daleko od stromu, říká. Mimochodem, s mužem jsme si nedávno vzali úvěr na auto! Dlužíme už dva měsíce. Věřila jsem mámě, že nám pomůže! Jenže ona byt pronajala a odjela pryč!
Dívala jsem se na Jitku s otevřenýma očima proč by máma měla platit za jejich auto? Jitka mluvila dál:
Tchýně je rozčílená, že u ní pořád bydlíme na Žabovřeské, zatímco moje máma si užívá někde po světě!
Cítila jsem, že Jitka čeká, že ji polituju. Ale já si myslím, že Milada udělala správnou věc. Má právo žít podle svého. Proč si každý myslí, že když žena odejde do důchodu, musí celý zbytek života obětovat dětem a vnoučatům? To není fér! Zeptala jsem se Jitky:
Proč nespoléháš na sebe a svého muže? Když jste spolu patnáct let, proč jste si nepořídili vlastní byt? Pak by ti tchýně nenadávala.
Jitka povzdechla:
Doufala jsem, že až máma přijde do penze, odstěhuje se na chalupu někde ke Kutné Hoře, a my převezmeme její byt se třemi pokoji!
Rozhodla jsem se s ní trochu žertovat: “Ale co když se Milada ještě vdá? Víš, kamarádka mojí mámy jela na dovolenou do Karlových Varů, tam potkala pěkného pána, vzala si ho, a teď žijí šťastně na západě Čech. Třeba se Milada vydá stejnou cestou!”
Jitka na mě hleděla překvapeně. Nedávno jsem viděla na internetu fotky Milady, jak sedí na zahradě někde v Litomyšli, popíjí kávu a žije si jako v pohádce. Psala, že se má výborně, že si užívá život naplno. A já jsem měla radost s ní. Myslím, že udělala dobře. Věk není překážka ke štěstí, ani není překážkou ke zvláštním a krásným zážitkům.
Všude kolem mě cvrlikaly černobílé sýkorky, snily o modrém dortu, a Milada se vezla na staré koloběžce mezi paneláky, kde nikdy neprší v úterý. Když se ráno probudím, je v peněžence pořád těch pět set korun, které jsem nikdy neviděla.
