Ptáček

Ptáček

Věro! Jak ti to tak dlouho trvá?! Já tu čekám a čekám! Sedni si! prohodila Anna, sousedka Věry Novotné, a zavrtěla se na lavičce, aby se jí sedělo pohodlněji.

A proč ne? Jaký krásný večer! Proč sedět doma? Tam je jen televize a Micka. Nuda! Ale venku jaro! Je ještě brzy, teprve duben, ale už je teplo. Dokonce i višnička, kterou před lety pod okny zasadil Aniččin muž, František, se už probudila a rozkvetla jako nevěsta. A lavička pod ní, kterou také vyrobil Franta, už čeká na babské tlachání. Anna ji před týdnem natřela, teď září novotou! Sotva se dočká, až se na ni usadí v řadě sousedky, aby mohly rozprávět o dětech, starostech, životě a lásce.

O čem jiném by si ženské povídaly? I když se znají nazpaměť, vždycky se najde něco nového. Děti rostou, zdravotních problémů přibývá a láska Lásky není nikdy dost. Vždycky čekáš, že někdo poví něco nového, tajného, otevře srdce. Poslechneš a uleví se ti. Třeba máš sama na srdci ticho a prázdno, ale když víš, že někdo lásku má, znamená to, že ještě nevymizela z tohoto světa. Je tu pořád. Září, hřeje a dává život

Anna Novotná, mezi sousedy prostě Anička, znala Věru tak dlouho, jak jen si pamatovala sebe samu. Víc než půl století bydlely na jedné chodbě. Když byly malé holky, maminky nezamykaly dveře proč se zdržovat klíčem, když věděly, že děti si hrají buď u jedněch, nebo druhých. I když později už zamykaly poté, co se Anička s Věrou jednou vytratily hledat štěstí.

Bylo jim tehdy asi šest.

K Aničce přijela na návštěvu babička a řekla děvčatům, že hlavní v životě je chytit si ptáčka štěstí za ocásek a udržet si ho blízko. Pak prý bude všechno klapat: život lehký a všichni spokojení.

Dívky moc nepochopily, co přesně baba myslí tím životem, ale že všichni budou spokojení, to si zapamatovaly. Kdo by nechtěl, aby se rodiče nehádali a měli se rádi? Rozhodly se proto hledat toho slavného ptáčka.

Navíc Anička tvrdila, že ví, kde ptáček žije. V vedlejším domě! U takového protivného pána s pištivým hlasem. Někdy ptáka vynášel na dvůr. Byl nádherný! Velký, pestrobarevný a prapodivně vřeštěl! Ale rozhodně to byl on Pták štěstí! Protože ani v zoo, kam je rodiče v neděli občas brávali, takový nebyl.

K průzkumu se kamarádky připravily zevrubně.

Našly u Aničky na balkoně starou klec kdysi v ní babička přivezla zajíčka z chalupy.

Ptáčka je přece potřeba někam dát, ne? Nemůžeš ho držet věčně za ocas, z toho by tě bolela ruka a nanuk, který určitě hned dostanou, jak budou šťastné, by tak držet nešlo.

Vzaly i chleba a sušenky. Kdo ví, co má pták rád víc? Věrka, když chvíli přemýšlela, přidala ještě karamelku. Kdo to ví! Ale bonbony má přece každý rád! Bylo by trapné, kdyby se po chlebu a sušenkách hned ptáčkovi nezalíbily.

Spěchat nespěchaly. Šlo o vážnou věc! Anina babička už mezitím odjela, slíbila vzít vnučku celé léto k sobě. Rodiče začali balit na dovolenou. Se sousedy jedou všichni jedním autem je to levnější. K moři je to kousek pár hodin. Člověk ani nezdřímne. A tam je krásně! Dům, co si pronajali, je starý, ale pořádný. Dvůr velký, s houpačkami. A moře? Člověk tam dojde bos. Krása!

Anička by jela nejradši hned, i k babičce by chtěla.

Ale ještě víc jí bylo líto Věry. Ta babičku nemá. Ani jednu! Jak je to možné? Jak se má dítě rozmazlovat, komu se má schovat na klín, kdo mu poví pohádku? Kdo mu uháčkuje klobouček s mašlí?

Anička si myslela: když chytnou ptáčka, třeba dostane i Věrka babičku. Možná i z té samé vesnice. Pak se nebudou muset v létě loučit. Kvůli tomu se přece vyplatí snažit!

Den před odjezdem k moři oznámily obě maminkám, že jdou ke kamarádce, a vyšly z bytu. Tiše za sebou zavřely dveře, jen aby průvan nebouchl, a potlačovaly smích, když kráčely po schodech.

Vlastní dvůr, sousední, a už stály před tím nuzným šedým domem, kde bydlí jejich ptáček.

Ale na dvoře bylo pusto. Horko a nikde nikdo, všichni doma nebo v práci.

Dívky se po sobě podívaly. Jak teď toho ptáka najít? Koho se zeptat? Věra už málem začala natahovat moldánky, ale Anička nikdy nebrečela bez důvodu. Jde se dál! Jinak žádné sny o babičce pro Věru, o zmrzlinové krabici a nových puntíkatých šatech pro kamarádky. Aby bylo jasné, že k sobě patří! A co rodiče? Ti se zas pohádají, pokud Aňa s Věrou toho mizeru neuloví!

Proč mizeru? No protože kdyby byl hodný, seděl by na stromě u vchodu a nemusely by ho hledat! Ale on nikde!

Anička, rozhlédla se, vzala Věru za ruku a šla k domovním dveřím. Co tam stát? Nic se nezmění! Místo toho se můžeš někoho zeptat: Kde tady žije Pták štěstí?

Kolik je tu bytů A to jsou teprve v jednom vchodu! Někdo neotvírá, někdo je doma, ale křičí, že je zlobí.

Aňa s Věrou jdou dál, tlučou na dveře, kde na zvonky nedosáhnou.

Kde bydlí Pták štěstí?

Divní ti dospělí, prostá otázka a nemůžou odpovědět. Jen řvou, mávají rukama. Některá paní jim dokonce hrozila na zadek. Holky utíkaly, ale tu zelenou dveřní kliku si dobře zapamatovaly. Tam už klepat nebudou. U tak zlých lidí pták štěstí bydlí rozhodně nebude.

Až v jednom bytě měly štěstí. Otevřel jim kluk, o pár let starší, a na jejich otázku jen pokrčil rameny:

Pojďte dál!

Pták tam nebyl, ale bylo tam tolik úžasných věcí, že Anička s Věrou zapomněly na všechno ostatní.

Prohlížely si děsivé masky na stěně, přikládaly k uchu obří lastury, ve kterých šumělo moře. Zkoumaly velký model lodi, do detailu vyrobený: s plachtami, s figurkami námořníků na ráhnech.

To jsme stavěli s tátou. Svatá Anna.

Jé! Jako já! Aňa stáhla ruku z plachty a usmála se.

Ty se jmenuješ Anna? Krásné jméno! Jako moje máma.

A kde je?

Máma? V práci. Za chvíli přijde. Proč tu jste samy? Nebudou vás doma hledat?

V tu chvíli si holky vzpomněly na ptáka i na to, že už je dávno čas oběda, a tudíž je už jistě hledají a jak hrozné je stát v koutě, když se na tebe máma zlobí.

Věro, utíkáme!

Aňa popadla Věru za ruku, zapomněla na klec a vyrazila ke dveřím.

Počkejte! kluk je dohonil u prahu. Tady!

Peříčka byla tak krásná, že holky zůstaly stát s otevřenou pusou, ani si netroufly natáhnout ruce.

Co to je?

To jsou paví pera! Maminka mi je nosí. Pracuje v zoo. Vezměte si!

Holky ta lehounká kouzla přijaly do dlaní, zapomněly poděkovat a utekly domů.

A tam bouře!

Rozplakané mámy pobíhaly po dvoře a volaly holky jménem. Tátové nervózně postávali u vchodu, čekali, co řekne policista, jestli je má někdo hledat.

Když je uviděla Věřina máma, složila se na zem přímo uprostřed hřiště.

Jsou doma

Bylo všechno. Slzy, objímání, i pohlavek. Dobře, že rodiče už neměli moc času je pořádně trestat.

O pár dní později už holky seděly na houpačce u chalupy, kterou si rodiče pronajali na dovolenou, houpaly se a špitaly si:

Věro, my žádného ptáka nepotřebujeme!

Proč?

Protože babička říkala, že hlavní štěstí je to, když tě někdo miluje.

No a?

Kdyby nás nemilovali, brečeli by tak, když jsme se ztratily? A báli by se, že odejdeme nadobro? Ne?

Asi jo

Takže jsme šťastné, ne?

Nevím

Já to vím!

A co rodiče?

No co rodiče! Pohádali se za ty dva dny?

Ne

No vidíš! Když chtějí, jde to. Žádný pták jim nepomůže. Chápeš?

Aha

To léto bylo nejhezčí ze všech jejich dětských vzpomínek.

Anna, když později vzpomínala, byla vděčná, že má s kým sdílet takové vzpomínky. Nejen sdílet, ale i se zeptat, když něco zapomene. Přeci jen se ve dvou lépe pamatuje.

A stejně Věra si odjakživa pamatovala všechno líp než Aňa. Možná tím, že byla klidnější? Kdo ví. Aňa byla jako rtuť živá, hbitá, pořád někde běhá, létá Věra ne. Ta posedí, přemýšlí a pak půjde pomalu, cestou si ještě vše srovná v hlavě. Kdo spěchá, ten se spálí. Proto má všechny zážitky v sobě čerstvé, jako by se staly včera.

A Aňa? Když jednou poznala svého budoucího muže, nepoznala ho hned. Chodili spolu víc jak měsíc, než přišla k němu domů.

Svatá Anna

Loď stála na stejném místě, kde ji kdysi obdivovaly dvě malé holčičky. I když teď už jim bylo třiadvacet, Věra už měla manžela, Aňa se na okamžik vrátila do dětství, kdy se bála dotknout námořníka, aby ho nerozbila.

Po svatbě vytáhne z oblíbené knížky peříčko, které si schovávala všechny ty roky, a ukáže ho muži.

Pamatuješ?

A bude se smát, jak se manžel snaží vzpomenout na něco, co se stalo tak dávno.

A bude to štěstí. Dlouhé, skoro třicet let. Se starostmi i radostmi. S prvními krůčky dcery, potom syna. I s nemocí, kdy František Annu skoro ztratil, ale sehnal skvělé lékaře, držel ji za ruku, když budoucnost nervózně stepovala přede dveřmi a netroufala si vstoupit. A přijde den, kdy se zastaví čas, Anna přestane dýchat, prostě zapomene jak se to dělá. Protože vzduch i život odejdou spolu s Frantou. A Věra, která bude u ní, neztratí duchapřítomnost, pořádně jí vrazí na líce, probere ji, a pak obejme a konejší jako dítě.

Drž se, Aničko! Máš děti

A Aňa se vzpamatuje. Protože štěstí tu zůstalo. Ne to plné, spíš poloviční, ale stále to, co jí dal Franta. A i když jsou děti velké, ztratit mámu hned po tátovi To by nemělo být! Musejí vědět, že mají komu zavolat. Jak říkala babička?

Pokud stojí mezi dítětem a nebem někdo, dítě není sirotek! Takové dítě je šťastné

A má pravdu! Znamená to žít. Pro děti, pro vnoučata. A i když se po čase všichni rozprchnou, práce správně je, že žijí sami Aňa ví, že je potřebná a milovaná. Může sbalit kufr, nakoupit dárky a jet na návštěvu. K synovi, k dceři. Všude je vítaná. Nebo počkat na prázdniny, až se všichni vnoučci slezou v jejím domě a bude zase ten známý ruch. Zase nebude v noci spát, protože poslouchá dětské oddechování vedle sebe. A její velká manželská postel nebude prázdná. I vnučka, ta nejstarší, se nejprve ostýchá, pak si sedne k maličkým a spolu s nimi poslouchá pohádku, i když ji dávno zná zpaměti.

A znovu přijde klid na srdce. A radost. Tichá, lehounká jako pírko. Možná ne tak krásná jako to, co ji kdysi daroval muž, ale rozhodně chtěná.

Ale ne každý to má. Někdo, ať se modlí, jak chce, štěstí z nebe nedostane. Oni s Věrkou měly štěstí. I když tenkrát toho ptáčka nechytly, štěstí neztratily. Pochopily, co to je mít štěstí jako žena. Pro každou jinak. Pro ně takové, jaké si tehdy samy vysnily. Hlavně že jsou děti zdravé. Ostatní přijde, když se člověk snaží a opravdu chce.

Věra taky chtěla. A dala do toho všechno. Mohlo se stát, že by zůstala bezdětná. S manželem vlastní děti neměli. Ale přitom tak milovali! Každý to obdivoval. Pořád spolu, nikdy se nenudí, stýská se jim, když jsou od sebe. Sousedky si na muže stěžují, Věra mlčí. Ne že by nechtěla sdílet život, ale neměla si na co stěžovat.

Byli jak dvě duše v jednom těle.

Aňa si dřív myslela, že to je jen pohádka. Ale pak poznala Frantu. A stačilo se podívat na Věru, aby člověk poznal, že takhle vypadá opravdová láska.

Ale ani tam nebylo doma všechno ideální. U Věry s mužem plno příbuzných! Tety z obou stran sedm! U Antonína, Věřina manžela, dvě vlastní sestry. Ani jedna nezůstala Věře nic dlužná! Je jasné, že vdaná žena se musí přizpůsobit, ale čeho je moc, toho je příliš! Každý chtěl vědět vše: kam šli, co koupili na čaj Věra nikdy nebyla dost dobrá. Špatně seděla, špatně se tvářila, špatně vítala.

A přitom Antonínova matka, Marie, byla báječná žena. Jako jediná Věru přijala hned a nikdy jí nic nevyčetla. Proč měla tak protivné dcery, byla záhada. Syna vychovala dobře.

Byla měkká, hodná, neodmítla, nehádaná. Stačilo málo a šla do slz! Věra jí říkala maminko od začátku.

Všichni pospolu.

Když Antonínova maminka prodala byt a přestěhovala se za synem, byl z toho doma rámus a hádky. S Věrou bydlet nechtěla, i když ji Antonín zval. Koupila si byt v sousedním domě. Prý nebude překážet, mají málo místa, jen dvě místnosti. O plánech mladých už dávno vše věděla. Ale mlčela, ani dcerám nic neřekla.

Věděla, jak těžké je držet v rodině smír. Sama si tím prošla, když její muž odešel a nechal ji s třemi dětmi. Pomáhal, jak se dalo, ale nebyl to život. Teprve později si spolu promluvili. I tam Věra sehrála roli. Viděla, jak je Marii těžko. Roky utečou, ale srdce bolí. Člověk žije tolik let s někým a pak vypadni. Proč? Čím jsem se provinila?

Ale bylo to tím, že měl její muž novou lásku. Divné bylo, že svou starou měl rád pořád. Jak sultán! Marie v harému žít nechtěla, ale začala znovu žít jako žena. Uklidnila se. Poděkovala Věře a šla si za svým.

Ona sama pomohla Antonínovi s Věrou získat syna. Odejít ze špitálu, kde celý život pracovala, a do porodnice jako sestra. Tam si našla vnuka.

Tehdy si to Věra s Antonínem dobře rozmysleli a zařídili jak se má. Věra neuměla jinak, ale bez tchýně by to nezvládli. Jak vysvětlit rodině, že na rok zmizí? Nakonec s mužem odjeli. Věděli, že příbuzní nechtějí v rodině cizí dítě. Pak se vrátili už ve třech. Kde ho našli, kdy rodila a zda vůbec rodila, neříkali. Aňa věděla: to byl poprvé, kdy Věra obetnula všechny otázky a nedala do svého života druhé pustit. Rodina brblala, ale když viděli, jak Marie miluje vnuka, zmlkli. Takže svůj.

Věřiny švagrové něco tušily, ale dál ji netýrali. Kvůli Marii. Měla teď zvláštní povahu. Stačilo málo a zavěsila telefon. Nikdo nepoznal, že její měkkost nikam nezmizela. Jen věděla, že sirotek potřebuje víc lásky, aby si zvykl, zahřál se. Tak dala všechno své srdce jemu. Pomáhala Věře, věděla, že tak zachrání štěstí celé rodiny.

Tak žili. Věra měla manžela a syna. Aňa měla taky svou rodinu.

Bylo jim dobře.

Přátelily se, jezdily na dovolené spolu. Děti pořád spolu. Dveře dokořán, žádné cvakání zámků kdo by stíhal! Ale samozřejmě už dávaly pozor, aby se neposloucha historii s ptákem.

A pak Franta odešel, a s ním zůstala po Aničce prázdnota a smutek, že na společnou starobu nedošlo.

A potom i Antonín zemřel. Nikdy si na zdraví nestěžoval. A pak trombóza. Odkud vzal, ten prevít! Pracoval v nemocnici, tam chodí kontroly. Přehlédli

Věra to těžce nesla. A teď přišla řada na Annu, aby stála vedle a nedala upadnout do propasti, ze které už není návratu.

Máš syna, Věrko! Rodiče! Marii! Nemůžeš tolik truchlit! Kdo tu pro ně bude? Přemýšlej! Co by řekl Antonín, kdyby viděl, jak už měsíc pláčeš? Nemůžeš tak, on tě miloval víc než sám sebe. Chceš zahodit jeho lásku? Antonín by s tím nesouhlasil

Jestli to byly ty slova nebo vědomí, že na ní závisí tolik lidí, kdo ví. Ale Věra vstala. Naučila se žít znovu. Lásku si uchovala.

Syna vychovala. Pavel vystudoval, je z něj důstojník. Je pořád na cestách, ale na matku nezapomene. Dvakrát do roka přijede s vnoučaty. Když ne on, tak žena jeho, Světluška. Ta je k Věře jako vlastní dcera. Dobrý vzor si vzala od Věry. Proto jí i Pavlův výběr schválila bez výmluv.

I když byly okolnosti složité.

Protože si Pavel nevzal jen Světlanu, ale k ní také jejího syna z prvního vztahu. I když to nebylo manželství. Světu tehdy opustil muž v šestém měsíci těhotenství. Ujel za prací a už se nevrátil. Nakonec se zachoval slušně, vzdal se syna, aby si ho Pavel mohl osvojit.

A Věra? Vzala syna bokem, když poprvé přijel se Světluškou, kývla, popadla dvouleté dítě do náruče:

Ahoj! Já jsem tvoje babička Věra! Dáš si sušenku? Ne? A podíváme se pod stromeček? Ježíšek ti tam dal dárečky. Vážně! Já to viděla! Pojď, ukážu ti to!

Mnoho matka nepotřebuje, aby se její srdce pohnulo. Pokud přijmeš její dítě, získáš někoho, kdo tě bude mít rád z celého srdce.

Tohle Věra pochopila už dávno.

Proto je dnes Světluška jako dcera. A vnoučata počítá od nejstaršího, kterého sice neporodila, ale miluje nejvíc.

Věro, kdy už pojedeme na chatu? Už by to chtělo! Aňa zaklonila hlavu a snažila se v šeru zahlédnout květy višně nad hlavou.

O víkendu. Umyjeme okna a vyrazíme.

Jejda! Úplně jsem zapomněla, že letos je Velikonoce brzy. Musíme už poklidit, viď?

Právě! A navíc ještě musím uvařit něco dobrého.

Přijedou tvoji?

Na dva dny. Jen projíždí. Nejstarší chce jít studovat do Brna, tak jedou omrknout, jak to tam vypadá. Teď se jen zastaví, cestou zpět zůstanou déle. Mladší možná nechají na dva týdny u nás. Ještě není jasno. A tvoji?

Moji až v létě. Už nechodí do školky, ale do školy, konec roku je daleko. Takže ještě počkáme.

Jen měsíc a půl!

Jo, ale mě se to zdá dlouho

Tak to vždycky je, když čekáš na něco hezkého. Čas se vleče, pak to uteče jako vteřinka a je to pryč. Zase čekat. Ale víš co, Aničko?

Co?

Za tu chviličku klidu bych dala cokoli. Jakkoliv je malá, žiješ z ní celý rok, přehráváš si tu radost jako korálky na niti. Štěstí není nikdy dost, jen když nevidíš, kolik ti ho bylo dáno.

To je pravda! Pamatuješ, jak jsme šly hledat ptáka štěstí?

Jistě, že pamatuju! Věra se rozesmála a založila ruce na široké hrudi. Týden jsem pak nemohla sedět, máma šílela strachy a táta mi dal vyučenou. Ale povídáš, že tys vedle mě hopsala jak čert!

Bodejť! Ale víš co, Věrko?

Co?

Jakoby jsme toho ptáka tehdy stejně chytly. Samy jsme si toho nevšimly, ale chytily. A pořád je s námi. Jinak si neumím vysvětlit, že jsme měly všechno, o čem jiné ženy sní a prosí. Rodiny, manžele, děti a vnoučata, to ani nemluvím! Nejsme šťastné?

Máš pravdu! A našemu ptáčkovi bych měla poděkovat. Ať nám ještě zamává křídlem a zacloumá ocáskem. Aby měli štěstí ti, které milujemeV tu chvíli nad nimi cosi zašustilo. Obe dvě zvedly hlavu k nočnímu nebi a mezi rozkvetlými větvemi tichounce dosedl pták. Malý, obyčejný kos ale v posledním záblesku lampy se mu na ocasu zableskla kapka rosy jako drahokam.

Obě ženy ztichly. Jen na okamžik, ale byl to přesně ten okamžik, kdy se v srdci něco pohnulo lehounká radost z přítomnosti a špetka překvapení, která připomene, že život nikdy není tak docela obyčejný. Kos zakýval hlavou, natáhl křídlo a zašvitořil do tmy, až se toho i višně zachvěly.

Pak znovu vzlétl, zmizel mezi střechami a v ten moment se lavička pod starou višní proměnila v nejšťastnější místo pod širým nebem. Anička si položila ruku na srdce a zamrkala do tmy.

Vidíš, Věro? Pořád je s náma Přiletí, když ho člověk čeká nejmíň.

Věra si tiše povzdechla a sevřela Anninu dlaň ve své. Z jara dýchla vůně země, luk, tichý smích dětí kdysi dávno, a obě věděly, že právě teď jsou přesně tam, kde mají být.

Pod rozkvetlou višní, spolu, srdce otevřená a štěstí tiše cupitá pod nohama. Stačí si jen všimnout a hned je ho dost pro celý život.