Píše se rok 1951 a čtrnáctiletý český chlapec, Jakub Doležal, právě procitá na nemocničním lůžku v pražské nemocnici Má sto stehů na hrudi. Lékaři mu odstranili jedno plíce. Aby přežil, potřeboval až třináct dávek krve od úplně cizích lidí od lidí, jejichž jména nikdy nezjistí.
Jeho tatínek, pan Václav Doležal, sedí u postele a tiše řekne větu, která Jakubovi navždy změní život:
Žiješ jen díky tomu, že někdo daroval krev.
V tu chvíli si Jakub dává slib: až dovrší osmnácti let, on sám se stane dárcem a vrátí to, co jemu kdysi zachránilo život.
Jenže měl jeden zásadní problém. Jakub měl hrůzu z jehel.
Přesto, když dosáhne věku pro darování krve, odhodlaně kráčí do transfuzní stanice. Sedne si, zadívá se k stropu a nechá zdravotní sestru zavést jehlu do paže. Ani jednou se nepodívá dolů. Ani po těch mnoho let.
A tak chodí pravidelně. Celých 64 let.
Netuší však, že jeho krev je zcela výjimečná.
Po několika odběrech lékaři objeví něco neuvěřitelného: Jakubovo plazma obsahuje mimořádně vzácnou protilátku, která pravděpodobně vznikla právě po těch transfuzích v dětství. Tato protilátka dokáže zabránit smrtelně nebezpečnému jevu, takzvanému Rh inkompatibilitě.
Dříve ročně v Československu umíraly tisíce novorozenců. Když žena s Rh-negativní krví čekala dítě s Rh-pozitivním faktorem, její tělo mohlo začít bojovat proti krvi plodu. Potraty, mrtvě narozené děti, poškození mozku.
A řešení bylo právě v Jakubově krvi.
Lékaři Jakuba požádají, zda by mohl darovat nejen krev, ale i plazmu. To znamená delší proceduru devadesát minut místo dvaceti. Znamená to návštěvy každých několik týdnů. Po zbytek života.
Jakub myslí na svůj strach, ale taky na děti.
A řekne: ano.
Celých 64 let Jakub Doležal nevynechá jediný odběr.
Daruje plazmu ve dnech radosti i smutku. Chodí dál, i když pracuje jako strojvůdce na železnici. Pokračuje i po odchodu do důchodu. Neprchá ani po smrti své ženy Aleny v roce 2005 v období, které sám popisuje jako nejtemnější v životě.
Každý odběr všech 1173! kouká do stropu, povídá si se sestřičkami, počítá kachličky na zdi. Dělá cokoliv, jen aby nezahlédl jehlu.
Strach nikdy nezmizí, ale on stejně chodí.
Osud přinese ještě silnější příběh: jeho vlastní dcera Lucie potřebuje lék vyrobený z jeho plazmy, když čeká své dítě. Jeho vnuk Štěpán žije jen díky rozhodnutí, které dědeček učinil před desítkami let.
V květnu 2018, ve věku 81 let, musí podle českého zákona darovat plazmu naposledy.
V místnosti sedí maminky se zdravými miminky v náručí živý důkaz Jakubova tichého hrdinství. Děkují mu se slzami v očích.
Jakub usedne do křesla naposledy. Odvrátí pohled. Daruje plazmu po tisící sto sedmdesáté třetí.
Od roku 1967 bylo podáno přes tři miliony dávek Anti-D vyrobených právě díky jeho krvi. Odborníci odhadují, že jeho dar zachránil život asi 2,4 milionům dětí pouze v Československu.
Když ho lidé nazývají hrdinou, Jakub krčí rameny:
Já prostě sedím v bezpečné místnosti a daruju krev. Dám si kávu, něco malého k snědku, a jdu domů. Nic zvláštního.
Jakub Doležal v poklidu umírá ve spánku 17. února 2025 ve věku osmdesáti osmi let.
Hrdiny často hledáme ve filmech nebo v dějepise lidi se superschopnostmi, bohatstvím či slávou. Někdy je ale hrdina prostě ten, kdo 64 let drží svých slibů.
Ten, kdo i přes skutečný, paralyzující strach prostě udělá, co je třeba.
Protože dnes žijí miliony lidí jen díky tomu, že jeden člověk rozhodl, že jeho vlastní strach není důležitější než život druhých.
A co ty? Jaký malý, ale odvážný krok bys mohl udělat i když tě to děsí?
