35 let jsem dřela jako předsedkyně posudkové komise a nemilosrdně odebírala invaliditu těm, kdo podle mě mohli ještě makat. Byla jsem pyšná na to, jak pěkně šetřím státní kačky. Ale když mého manžela skolila mrtvice a mí bývalí kolegové mu s úsměvem odmítli předepsat inkontinenční pomůcky se slovy: Vždyť ještě hýbe rukou!, pochopila jsem, že celý život jsem byla věrným psem systému, který nenávidí stáří a slabost.
U nás v Česku vám invaliditu nikdo nenaservíruje na stříbrném podnose musíte o ni bojovat zuby nehty, přesvědčovat komisi, že už jste skoro mrtví. A já? Byla jsem tou zdí, o kterou si ty zuby lámali.
Jmenuji se Libuše Hrubešová. Je mi osmašedesát. Ještě loni jsem byla předsedkyní posudkové komise v Brně větším krajském městě. Mým stolem prošly tisíce lidí: amputovaní, nevidomí, onkologičtí pacienti, diabetici… Měla jsem pověst neochvějné železné lady. Znala jsem každou skulinu v systému, fintu i simulanta. Věděla jsem, kdo žádá o invaliditu jen kvůli slevě na elektřinu nebo pár stovkám k důchodu.
Úkol shora byl vždy jasný, i když se o něm nemluvilo nahlas: šetřit rozpočet. Čím méně invalidů, tím větší prémie pro představenstvo.
Odebírala jsem stupeň člověku bez prstů na ruce a klidně mu řekla do očí:
Jednu ruku ještě máte. Vrátný zvládnete být, na telefony berete taky. Stát vás živit nemusí. Druhý stupeň bereme, dáváme třetí, pracovní. Další!
Maminkám dětí s DMO jsem místo pořádného německého vozíku předepisovala to nejlacinější z Česka, ve kterém dětem bylo na blití. S kamennou tváří jsem opakovala:
Naše normy to dovolují. České výrobky nejsou horší. Musí se to zkousnout.
Spala jsem jako miminko. Myslela jsem si, jak skvělá jsem státní pracovnice, štít před zneužívači systému. Měla jsem slušný plat, šéfa za zadkem, služební octavii a útulný byt.
A pak jednou zazvonil osud u našich dveří.
Rána.
Můj Leoš měl devětašedesát. Byl to veselý, silný chlap, celý život strojní inženýr v Zetor Brno. Plánovali jsme klidný důchod, domek za městem, vnoučata, pohodu.
Ale všechno skončilo za pár vteřin, jednoho sluncem zalitého červencového rána na chalupě u Tišnova. Masivní ischemická mrtvice.
V nemocnici mě doktor sotva pohleděl do očí:
Paní Hrubešová, jste přece zdravotnice Pravá strana je úplně ochrnutá. Nezvládá polykat. Nemluví. Přežije, ale hluboký stupeň invalidity.
Po měsíci jsem Leoše vzala domů. Můj dříve silný manžel byl najednou bezmocné batole v těle starého chlapa. Celé dny ležel, díval se jedním živým okem do stropu, z koutku úst mu tekly sliny.
Začalo panoptikum, které zná každá žena starající se doma o ležícího: obracet každé dvě hodiny, aby neměl proleženiny. Střídat pleny. Krmit rozmixovanými polévkami stříkačkou. Za dva měsíce jsem zhubla deset kilo, zničila si záda a radši zapomněla, jaké to je spát víc než tři hodiny v kuse.
Peněz nebylo dost ani omylem. Leošův důchod padl na pečovatelku, když jsem musela na úřad, a na léky. Potřebovali jsme první stupeň invalidity. A nutně IPRP individuální plán rehabilitace, abychom dostali od státu aspoň pleny, antidekubitní matraci a polohovací postel.
Sehnala jsem dokumenty, šla před komisi. Před tu svoji. Jen o pár dveří vedle.
Poprvé sedím na druhé straně stolu.
Vedla ji moje bývalá zástupkyně Miluše. Žena, kterou jsem já osobně učila být tvrdá jak šutr.
Dovezla jsem Leoše na staré půjčené vozíčku. Miluše nás sjela pohledem přes brýle. Ani špetka soucitu, jen ten známý chladný pohled ekonomky, kterým jsem já sama propalovala lidi posledních třicet pět let.
Přistoupila k Leošovi, vyzvala ho, ať zkusí zvednout levou tu zdravou ruku. S vypětím sil ji sotva zvedl.
No Vida, paní Hrubešová, rozdováděně řekla Miluše. Vidíte? Levá strana pořád funguje. Reflexy jsou. To je pozitivní dynamika.
Miluše, on se pomočuje! Neumí mluvit! Kde je ta pozitivní dynamika? Nutně potřebujeme první stupeň a matraci, už má proleženiny!”
Miluše pohodila ramenem a usmála se tak povýšeně, jak jsem se to kdysi naučila já sama.
Libuše, znáte předpisy. První stupeň je jen při úplné ztrátě schopnosti samoobsluhy. Leoš si levou rukou dokáže přiložit lžičku k puse to je částečná soběstačnost. Dostane druhý stupeň.
A plenky? hlas se mi třepal. Potřebuji pět denně! Z našich důchodů je nezaplatím!
Vyhláška říká tři denně u druhého stupně. Matrace zatím není, měla jste nemocného častěji otáčet. Rozpočet není nafukovací, Libuše. Sama jste mě to učila. Další!
Boomerang.
Odvezla jsem Leoše na chodbu.
Na té chodbě čekali desítky lidí. Starci s holí, ženy bez vlasů po chemoterapii, matky s dětmi na vozíčku. Seděli ve vydýchané místnosti celé hodiny, aby předvedli těm nalíčeným dámám v bílých pláštích, že je bolí žít. Že chtějí žít.
Dívala jsem se na ně. Najednou se mi to celé promítlo: každý z těch tisíců případů.
Vzpomněla jsem si na dědu, kdysi bojovníka z Afghánistánu, kterému jsem odpískala právo na pořádnou německou protézu: Jste už starý, na chůzi po bytě vám česká stačí. Plakal mi v kanceláři.
Vzpomněla jsem si na paní s rakovinou prsu ve čtvrtém stadiu, které jsem dala jen druhý stupeň: Můžete šít doma, rakovina se dneska léčí. Zemřela do dvou měsíců.
Došlo mi, že jsem celá léta vlastně nešetřila státní peníze. Brala jsem starým lidem poslední zbytky důstojnosti. Byla jsem součástí systému, který nutí nemocné cítit se provinile za vlastní nemoc.
A teď ten stroj žvýkal mě.
Dřepla jsem si ke křeslu, kde seděl Leoš. Můj muž, můj kdysi silný Leoš, co mě dokázal zvednout do výšky, teď jen slintal na bradu a nemohl nic říct. Ale jeho jedno oko mi rozumělo. A v tom oku se leskla jedna hořká, osamělá slza. Chápal, že ho systém právě vyřadil z oběhu. Že za čtyřicet let odvodů nestojí ani tu jednu plenu navíc.
Odpusť mi, Leošku, zavyl jsem na celé oddělení a zabořila tvář do jeho kolen. Odpusťte mi všichni. Pane Bože, odpusťte mi.
Pokání.
Druhý den jsem podala výpověď. Vzdala jsem se státní penze, odešla na vlastní pěst a ještě s dusnem.
Prodala jsem naše auto, abych Leošovi koupila pořádnou postel a německou matraci. Pleny kupuji sama.
Ale udělala jsem ještě jednu věc.
Pomáhám teď zadarmo. Jsem jakýsi lidový advokát pro invalidy.
Každý den chodím s nemocnými starými lidmi na komise. Znám celý jejich arzenál na spaměť, každou výjimku a každé nařízení ministerstva zdravotnictví, které běžnému člověku zatají.
Když další železná lady odmítne babičce po mrtvici pleny, vytáhnu paragrafy a mávám žalobami. Vydřu vozíky, léky, lázně. Doslova bojuju touhle mašinérií proti ní samé.
Můj Leoš už v životě nevstane. Doktoři tvrdí, že už mu moc času nezbývá.
Ale kdykoliv se mi podaří vybojovat pro někoho první stupeň a pár měsíců důstojnosti, doma sedím u jeho postele, vezmu Leošovu teplou ochablou ruku a říkám:
Dneska jsme zase jednoho zachránili, Leošku.
A zdá se mi, že se usmívá.
Žijeme ve světě, kde je stáří a nemoc považovaná za ostudu. Jednou ale ta kostelní rachejtle zazvoní pro každého z nás. Žádný post v systému, žádné známosti tě před mrtvicí nebo rakovinou nezachrání.
A když dnes odepřeš slabému soucit, zítra se nediv, až tě stejný systém bez mrknutí oka přejde.
A co vy? Zažili jste už českou byrokracii a kamenné srdce komise při vyřizování invalidity pro sebe nebo pro své blízké? Myslíte, že drobná moc kazí lidi nebo je to prostě systém, co z nás dělá šutry?
