Některé podivnosti v rodině Olgy Krásné
Olga vyšla ven se psem…
Proboha, co zase provedla tomu ubohému zvířeti? Vždyť ocas Ťapky už není fialový, ale růžový! Vidíš, jak s ním vrtí, jako by vyhrála v loterii!
Co se dá dělat, když je ta holka odjakživa trochu zvláštní? Zato je dobrá a poctivá! Kolik takových znáš? Když byla babička nemocná, Olga nevyšla z nemocnice, pořád lítala kolem, o svůj mladý život se nestarala.
No jo! Ale včera jsem ji viděla, jak ji nějaký zajímavý mladík vysadil před domem z auta!
Možná to byl taxikář!
Jistě, určitě. Od kdy dávají u nás taxikáři polibek na ruku, když někoho vysadí?
Fakt? No, to jsem ještě nezažila!
Povídám ti, naše Olina se brzy vdá. Uvidíš! Babička bude v sedmém nebi! Vychovala takovou šikovnou, krásnou, slušnou holku! Je jen škoda té její profese, jinak by byla úplně dokonalá!
A co máš pořád s tou její profesí?
Detektiv?! Co je to za zaměstnání pro ženu?!
Ale prosím tě! Kdo dneska ctí zákon tolik jako Olinina babička? Tak to máš! Z Oliny je skvělý vyšetřovatel! Psali o ní i v novinách a byla v televizi, chválili ji! To se jen tak nevidí!
Já nic neříkám. Dej jí pánbůh štěstí! Už od dětství bylo jasné, že to nikam dál nedotáhne. Pamatuješ, jaká byla?
Jojo, celá po babičce, samý temperament!
Ta, o které se na lavičce před vchodem sousedky dohadovaly, právě prošla kolem, slušně je pozdravila a najednou se rozběhla za vesele poskakující fenou s růžovým ocasem, barvy čerstvé ranní oblohy.
Jeje, už vyrazila! Kam teď běží?
Kam by šla?! Jde na nádraží přivítat sestru! Kateřina dneska přijíždí! To mám přímo od Oliny. Hele, koukej, auto už stojí u chodníku!
Z taxíku vystoupila vysoká, štíhlá dívka, beze slova se rozběhla naproti běžící Olze, vlepila jí pořádné objetí a pískla na psa, který od radosti hopsal kolem nohou.
Olino! Proč jsi zase zprznila toho psa?
Ale no tak, nevyšlo to snad hezky? To je babiččin nejoblíbenější odstín!
No to jo! Ach, jak jsem se po tobě stýskala, ty moje zvláštní sestřičko!
Olga objala sestru ještě jednou a rozesmála se.
Že je Olina Krásná trochu pošinutá, to věděla celá čtvrť. Její podivnosti se projevily už v jejím zlatém dětství. Rozkošné stvoření s copánky, na jejichž koncích seděly obrovské mašle, uvázané pečlivou babičkou, vždy pozdravilo sousedy a usmálo se všemi svými křivými zoubkytedy do chvíle, než je spravil adoptivní děda. Po úsměvu většinou následovalo zdvořilé:
Jak se máte?
Jenže na tuhle otázku Olině brzy přestali odpovídat i ti, co doma neměli žádné kostlivce ve skříni ani upovídaného papouška, který by vypráskal rodinná tajemství každému šťouralovi.
Oliny se totiž lidi báli.
Ona byla přímo ukázkově upovídaná.
To by ještě šlo! Dítě kecá, no a co? Ale Oliny talent spočíval v nečekaném daru vše vyslechnout, spojit si detaily a pak je s klidem servírovat přesně tomu, koho se to týkalo.
Teto Táňo, když jste byla v práci, přišel strejda Štěpán za tetou Ivou ze sedmnáctky. S kytkama! Jako vám na narozeniny! Ale tentokrát byly kytky žluté a velké. Požádala jsem strejdu, jestli si můžu přivonět, ale řekl, že ne! A šel za tetou Ivou. Proč jí smí dát kytky a mně ne?
Táňa, která se do té doby snažila předstírat, že mužovy historky o přesčasech a těžké dřině jsou pravdivé, rázem ztuhla, začala se rozhlížet, zda tu Olininu tlachárnu neslyšely zvídavé sousedky, a přidala do kroku, aniž by se rozloučila s babičkou.
Děvče, proč zase otravuješ tetu Táňu? Vždyť se tě na nic neptala! babička se na Olgu zlobila, ale neviděla důvod, proč jí vysvětlit, co je špatně.
Olina byla ukřivděná.
Upřímně nechápala, co řekla tak hrozného? Nebo že by fakt řekla?
Nic ji neštvalo tak jako tohle ticho, které následovalo. Kdyby jí babička řekla, proč nemá říkat tetě Táňa, jaké kytky její manžel nosil sousedce, asi by příště byla tiše.
Jenže po těchto scénách vypadala babička jako socha Jana Husa z náměstí, kde Olina tak ráda o víkendu posedávala. Pevně chytila vnučku za ruku, stiskla ji sice jemně, ale sebejistě, mlčela jako kámen a jen občas zamračeně stiskla rtybylo jasné, že dnes po večeři na sladké zapomeň.
To samozřejmě Olgu nemohlo těšit. Nasupila se a dula, až si vzpomněla, že přece jen babička není úplně jak sochanapříklad jí neposedávají na hlavě holubi, co trousí, kde se jim zlíbí, a tudíž babiččina trvalá vydržela bez problémů, na rozdíl od plešaté busty na náměstí.
O té hlavě jí vyprávěl adoptivní děda, kterého náramně bavila Olinina všetečnost a bystrost.
Dědo, proč je plešatý? mhouřila oči na sluníčku a zkoumala monument.
No, dělal si moc starostí! děda byl vždy konkrétnína rozdíl od babičkya na dotazy odpovídal upřímně.
Fakt? Takže měl těžkou práci? Nechtěl být třeba zubařem jako ty?
A Olina si představila tu bustu ve stejném křesle dědy, za dveřmi nářek malých pacientů a holubi na hlavě postavy volající Další!
Děda se nejdřív koukl trochu zvláštně a pak se začal smát:
To by byl svět o něčem jiném! Ale ne, měl jiný osud. Byl vůdce!
Cože byl? Olina úžasem otevřela pusu, ale hned protestovala. Vůdcům patří přece péra na hlavě, ne? Jako v té knížce, co jsme četli! Tenhle je ale chudák plešatý až běda. Myslíš, že by mu slušela pírka? Jak se tomu vůbec říká?
Pokrývka hlavy?
Jo, přesně! Pokrývka!
Ale na soše se takové pírka rozhodně nehodí, tam by muselo být orlí péra.
To je mi líto orlů! Jsou moc krásní! A babička říká, že dělat svoje potřeby tam, kde se nemá, to se nedělá! Pamatuješ, jak jsme byli na rybách a tys šel do křoví? Babička pak říkala, že se má všechno dělat slušně! Jinak je to pěkná ostuda.
Děda z toho dostával záchvat smíchu, až se kolem jdoucí na náměstí otáčeli, co je k smíchu. Ale Olina jen rozhodila ruce. Co je na tom tak k smíchu? Dospělý a chechtá se jak dítě!
Olina se zamračila a udělala přesnou grimasu jako babička:
Ty jsi jak kůň generála Svobody! Uklidni se, chlape! Jinak je mi z tebe trapně!
Děda, když se dosmál, vzal Olinu domů a na omluvu za svoje šaškoviny jí koupil tajnou zmrzlinu.
Tajná byla proto, že babička byla zásadně proti sladkému před obědem, jenže děda na babiččina pravidla kašlal a čas od času Olině přinesl zmrzlinu pokoutně. A to bylo jediné tajemství, které Olina nikdy nerozkecala.
Olinko, když babičce řekneš, že jsem ti koupil zmrzlinu, neodpustí mi to do smrti!
Bude průšvih?
A pořádný! Vždyť to víš, babička je temperament sama a všechny musí poslouchat.
Ty ji neposloucháš!
Já jsem chlap! Co by to bylo za chlapa, kdyby poslouchal ženskou.
Takže můžeme říct, co chceme? Olina dědu prokoukla.
No nazdar! Poslouchat je jedno, dráždit ženskou druhé!
Dědo, nejsi zbabělec?
Ne, jen zkušenost mě naučila, že lepší blbý mír, než dobrá hádka.
Jak to?
Povím ti. Ale teď pojďme koupit babičce květiny.
Proč?
Aby si nevšimla, jakou máš šťastnou hubičku!
Olinina děda obdivovala a měla ho ráda celým svým dětským srdcem.
Objevil se v jejím životě jako dárek k Vánocům. Babička, co Olinu vychovávala od plenek, protože rodiče byli pořád v expedicích, se rozhodla znovu vdát za dávného obdivovatele. Babička byla rázná dáma, paní doktorka práv, hlavní v rodině a žádný sentiment, s výjimkou dvou slabostí: vnučky a dávného spolužáka, kterého jí osud přivál zpět.
Jak jinak, jedině československý osud to mohl vymyslet: spojit dvě tak rozdílné povahy do jedné domácnosti!
A rozdíl nebyl ani tolik ve vzhledu vysoká, statná babička Oliny a malý, kulatý, věčně usměvavý děda, ale hlavně v povaze: děda zůstával klidný i ve chvílích, kdy babička řádila jak uragán. Ale něco mezi nimi bylo něco, co je spojilo napevno, až si Olina říkala, jak vůbec někdy žili odděleně.
Babička byla i přes pragmatismus duší nenapravitelný romantik. Toužila po básních při měsíci a serenádách pod oknem chalupy s podloubím z bezu a jasmínu, jenže první muž byl sice intelektuálně fascinován, leč květiny nosil jen o svátcích a místo romantiky sypal verše z Nerudy.
Babiččina duše z toho trpěla, a když trpěla, trpělo okolí. Proto se první muž sebral a zmizel, aniž by zjistil, kým jeho žena vlastně byla.
Olin je zůstala s matkou, vychovávala syna, budovala kariéru a nikdy by neřekla, že vše, co si tak přála, je za rohem, stačilo projít vedlejší dvůr.
Kdyby to tušila, běžela by tam bosá, ale místo toho její srdce schlo bez pohlazení a večer si tiše poplakalo.
Co z toho má člověk? Nic!
První paprsek štěstí jí přinesl až Olinin křik v porodnici. S vnučkou v náručí babička rozkvetla. Bylo v tom uzlíčku něco, co ji hřálo. Olinina maminka byla špičková archeoložka, stejně jako otec. Věděli, že dítě je v bezpečí u babičky a zmizeli na výzkumy a honilky za poklady.
A jejich poklad seděl doma s nadmutými tvářičkami, dělal bubliny a křičel tak, že sousedi museli dát pryč chlupatou bišonku. Ta štěkala stejně otravně jako malá Olina.
Bišonku dali vzdáleným příbuzným, sousedky babičce předaly vagon rad ohledně výchovy, a Olina rostla ke spokojenosti babičky i chůvy… Když jí byl rok, přišel do rodiny adoptivní děda.
Dědu pojmenovala babička. Podle jí platilo čím víc příbuzných, tím líp. Prvního manžela vždy uznávala pro vnučku”. Pro Olinu byl jeden pravý děda” a druhý adoptivní”. A ona si časem nějak vybrala.
I když se s pravým dědou vídala, měla raději toho, kdo by položil život nejen za babičku, ale i za ni.
Příběh, jak babiččin osud přinesl na stará kolena” pár kilogramů prvotřídního štěstí, Olina znala nazpaměť. Právě díky křivým zubům navázali dospělí kontakt: Olinin noční křik babičku a sousedy ničil, až někdo doporučil dalšího odborníka.
Libušo, zajděte s malou k Petru Vokounovi, je skvělý doktor! Děti se ho nebojí! Možná vám něco poradí, protože jinak se zblázníte!
To je slabý výraz! Libuše se jen klaněla a pelášila s kočárkem na zubní.
Libuško! rozzářil se Petr, a babičce bylo jasné, že se jí právě kutálí životní povodí.
Ta jeho milá klučičí tvář ji trápila celou střední školu.
Dnes už nebylo čeho litovat a za chvíli z ní byla zase vdaná paní a Olina měla dědu.
Syn Libuše, a tedy Olinin otec, jen poděkoval za informaci, zda mohou dál počítat s výpomocí s dítětem. Ujistili ho, že pro Olinu se nic nemění, a všichni byli spokojeni.
Olina vyrůstala v lásce, péči a v přesvědčení, že je to normální. Do školky ji nedali, protože pořád marodila. Babička zkoušela Olgu socializovat”, ale vždy to skončilo nemocí. Po několika pokusech dal děda řeč:
Ať si trhne nohou ta školka, Libuško! Hlavně že je dítě zdravé! Ostatní pořídíme.
Olinino začlenění do společnosti odsunuli na letní chalupu. Od jara do podzimu žili v zahrádkářské kolonii.
Areál byl starý a známý, chalupy se dědily a pod vysokými borovicemi vyrůstaly generace. Olině kamarádů nikdy nechybělo, a div se světe na chalupě nemarodila, měla super náladu a byla ochotná trávit celé dny venku pod altánkem, co jí postavil děda.
Kamarádky tu byly: nejlepší Světlana, pobíhali dvojčata Michal a Ondra z vedlejší zahrady, kolem altánku tančila Zina, která chtěla být baletkou. A to byli stálí chalupáři, stejně jako Olina.
Když bylo Olině šest, přišla Kateřina.
Ona byla jiná než všechny známé děti: trochu drzejší, špinavější, dost svérázná, a vždycky věděla, co chce.
První setkání Oliny s Katkou bylo v krásný letní den. Olina listovala novou knihou od dědy a třídila babičkou umyté první jahody. Dnes nikdo nepřišel, Světlana měla francouzštinu, dvojčata byla ve městě kvůli školním nákupům a Zina pilovala u babičky balet.
Tmavá špinavá ruka vylétla zpod stolu, Olina ječela tak, že Libuše málem vyklopila celý hrnec jahodové marmelády na sporák.
Olinko, co je?! Libuše vylétla s vařečkou na terasu, sousedovic kocoury shodila z boudy, ty vylovaly a utekly dobře věděly, že když babička spustí, je lepší zmizet.
Libuše sice zvířata milovala, ale pořádek měl přednost a teď tu bylo všechno vzhůru nohama: záhadný dětský jekot, na plotně vařicí marmeláda, babička v zástěře… a nikdo neví proč!
Olina, schovaná na lavici, sledovala, jak se pod stolem směje špinavá holka, a vůbec ji nehonil strach. Prostě si uzmula misku jahod a cpala se.
Proč řveš? Nezajímá tě, proč jsem přišla?
A už si tahala misku pod stůl.
Mňam! Lez si sem, jinak ti nic nezbude!
Teprve teď Olina zjistila, že pořád piští, i když už míň. Zarazila zvuk na půl nožce, podívala se na babičku, váhavě, a pak si taky vlezla pod stůl.
Tady! Katka jí podala největší jahodu.
Máš špinavé ruce.
A co? Jsme na chalupě. Tady je špína normální.
Když Libuše zjistila, kdo pod stolem s Olgou sedí, uklidnila se:
Katko! Takhle je strašit… A kde máš dědu?
Odpočívá! Zase byl trochu unavený”.
Podle babiččina výrazu Olina poznala, že ví, jak to Katka myslí.
Holky, běžte si hrát! Bonbony jsou v kuchyni na stole! Já jsem za chvíli zpátky! Libuše sundala zástěru, vyběhla ke vchodu, pak se ještě rozběhla pro jistotu vypnout sporák a jen taktak popíchla spícího dědu na verandě. Jemu to rozhodně radost ze spánku nezkazilo; usnul by klidně i při zpěvu Šlitrových Suchýho, a to byl v rodině běžný zvukový doprovod.
Dohlídni na děti! políbila ho do víru a zmizela.
Olinko, kam babička běžela?
Pro dědu! Katka vylezla, podala dědovi ručku. Katka Matějová.
Petr Vokoun. Těší mě! Děda s kamennou vážností ruku potřásl.
A tak se seznámili.
Později Olina zjistí, že Katka je jediná vnučka starého přítele babičky. Právě Libuše mu dohodila chalupu ve stejné osadě a tušila proč: přišel právě o všechny blízké krom dívky, a nebyl schopen se s tím vyrovnat; jeho žena, dcera i zeť zahynuli při návratu z rodinné návštěvy, letadlo spadlo. Katka s dědou osiřeli a celý svět jim připadal nespravedlivý.
Libuše znala nejen rodinnou tragédii, ale i dědův lékařský verdikt nebude tu už dlouho. Potřeboval radu kamarádky.
Libuško, co mám dělat? Když odejdu, Katka zůstane sama. Rodiny je sice dost, ale každý chce jen dědictví. Co s tím?
Sestrojíme plán! Jsi přece chytrý chlap!
Promýšleli to a Libuše domluvila u sousedů pronájem chalupy pro Sama a Katku hned přitáhla do svého klanu”.
Proč si ji Libuše tak vzala k srdci? Malá vnučka dávného přítele, k tomu cizí?
Protože když si Katku poprvé pořádně prohlédla, byl to obraz její Olginy. Jak by mohla opustit dítě, které přiletělo z pekla už bez mámy a táty, a děda se rozpadá před očima?
Děda Petrovi nic nevysvětloval, prostě políbil babičce ruku a řekl:
Udělej, co uznáš za vhodné.
Myslíš, že je pro Olinu dobré mít novou sestru?
Co je špatného na tom, když se rodina rozroste o další příbuzné? Aspoň má naše holka parťáka! Dobré to je!
Taky si myslím… Ale nebojím se, že nebudu umět obě milovat stejně?
To ani nejde. Olina ti rostla pod rukama, Katka ti teprve přirůstá k srdci. Prostě je měj ráda. Časem se vše srovná. Není to jednoduché, ale kdo jiný by to zvládl?
Víckrát se o tom nebavili.
Sam Matěj se léčil, pak trošku pil a předal Katku od Libuše. Nakonec sebral sílu a poslední dny života proseděl na verandě u babiččiny chalupy, sledoval, jak holky dovádějí. Tak odešel v Petrově starém křesle, s úsměvem a pusinkou do tváře od vnučky:
Dědo, prý jsem teď Olinina sestra. To je, co?
Trvalo to ještě nějakou chvíli, ale formality Libuše zařídila, aby Katka zůstala u nich.
Tak dostala Olina sestru, nejbližší člověk po babičce a dědovi.
S Katkou si byly úplně odlišné, povahově i temperamentem, ale právě proto je spojilo skutečné přátelství. O takovém dárku mohla Libuše jen snít.
Díky Katce Olga nikdy nezůstala sama, dostala upřímnost a sestru, která jí mohla bez vytáček říkat, kde je dobré mluvit a kde raději držet jazyk za zuby a zaměřit svoje bystré postřehy tam, kde se dají využít.
Měla jsi být detektiv! I když děda by nesouhlasil. Tvrdil, že je to psí práce a vždycky to odnese nějaký prohnaný detektiv.
Tak budu detektivem! smála se Olina, když ještě netušila, jak těžká práce jí čeká.
Zpočátku ji nikdo nebral vážně, všichni jen šuškali, že je praštěná. Ale Olina měla cíl a měla ty, co ji drželi nad vodou, i když ostatní kroutili hlavou. Protože kdo může selhat, když je za tebou taková láska?
Postaví se za vás, ruce v bok, obočí svraštěné a uštěpačným tónem:
Olina, dnes jsi něco jedla?! Jak ne?! Hrůza! A co se směješ, Katko? Tys taky od rána nic neměla! Šup na oběd, ať jsou talíře prázdné! Petře! Potřebuješ ještě pozvánku? Pusť už Ťapku a umyj si ruce! Už ji tebe chudák pes nezvládne! Co má znamenat růžový ocas u psa?! Na co to je? Že to říkám já? Fakt? To si neuvědomuju… Nedělejte mi tu v hlavě zmatek, darebáci! Polívka chladne! K stolu, raz dva!
