Sestru jsem neslyšela osm let. V sobotu zavolala, jako by se nechumelilo, a poprosila mě o peníze na operaci
Sestru jsem neslyšela osm dlouhých let. V sobotu najednou zavolala, jako by se vůbec nic nestalo. Kdyby mi někdo někdy řekl, že jedno větička po telefonu může zabolet víc než osm let poněkud trapného mlčení, asi bych mu se smíchem objednala konického.
A pak bych si sedla na dlaždičky v kuchyni, s telefonem v jedné ruce a utěrkou ve druhé a naplno to obrečela přesně tak, jak jsem to v sobotu udělala.
Moje sestra Ivana je ode mě o čtyři roky starší. Když jsme byly malé, v našem panelákovém bytě na Žižkově jsme spaly v jednom pokojíčku.
Večery jsme trávily tak, že táta bouřlivě fandil Spartě a máma žehlila na kuchyňském stolu. My dvě jsme se navzájem krmily dětskými fantaziemi: že budeme bydlet spolu v obřím domě, nikdy se nepohádáme a pořídíme si alespoň tři kočky. Bylo mi deset a vážně jsem si myslela, že svět bude právě takový.
Už dvacet tři let pracuji na magistrátu. Můj život je systematicky uspořádaný jinak bych nejspíš skončila na psychině.
Táta onemocněl před devíti lety. Rakovina plic dva roky chemoterapie, nemocnice, noční hlídání. Ivana přijela třikrát: poprvé na dvě hodiny, protože pes, protože rekonstrukce, protože takových těch věcí.
Já si brala dovolenou, střídala směny s kolegyněmi, krmila tátu, myla ho, vozila na ozařování. Ne že bych byla svatá, ale tak… byl to můj táta.
Když odešel, ukázalo se, že rok předtím když už sotva vstal z postele ho máma přemluvila, aby byt převedl notářsky na Ivanu. Prý je to férové, protože Ivana má těžší situaci. Ivana, která přijela třikrát. Která neutřela jediný talíř, která netušila, jaké léky táta bere.
Snažila jsem se mluvit s mámou, s Ivanou, klidně i s oběma najednou. Máma pořád opakovala: Nehádejte se, táta by to nechtěl. Ivana jen pokrčila rameny a koukala z okna jako by za mnou byly zajímavější zprávy.
Ivana byt po tátovi prodala během půl roku. Koupila si dům kousíček za Prahou, zahrádka, garáž, všechno. Měla plné ruce práce, takže přestala zvedat telefony a na mé padesáté narozeniny samozřejmě nedorazila.
Na pohřbu mámy, před čtyřmi lety, jsme stály každá na jedné straně hrobu a ani pohledem jsme o sebe nezavadily. Někdo z rodiny zamumlal: Škoda, že to Karel nevidí. Měl pravdu. Táta by z toho měl infarkt.
Osm let beze slova. Osm Štědrých večerů, kdy byl na stole prázdný talíř nejdřív kvůli mámě a pak prostě ze zvyku. Osm let, kdy jsem se pomalu zvykla na to, že nemám sestru.
A pak přišla sobota.
Umývala jsem nádobí po obědě. Manžel Mirek sledoval v obýváku zápas, syn volal, že zítra přijede s vnučkou. Všední den jak z reklamy na kávu. Telefon zazvonil a já na displeji viděla jméno, které jsem osudově nikdy nesmazala sama nevím proč.
“Renáta? Tady Ivana.”
Hlas měla slabší než jsem pamatovala. Takový ten tón, co se buď dlouho nepoužil nebo už dávno o všechnu sílu přišel.
Ano? řekla jsem jen. Co jiného na to říct bylo?
Ivana spustila: že má špatné koleno, že na pojišťovnu by čekala dva roky, že soukromě to stojí tři sta tisíc korun, že ji manžel nechal před třemi lety, že dům žere všechny peníze, že už nemá, koho jiného požádat. Že jsme sestry.
“Jsme sestry,” zopakovala, jako by jí to najednou došlo po osmi letech.
Stála jsem u dřezu s mokrýma rukama a cítila, jak se ve mně něco smršťuje jak beton, kterým jsem si kolem sebe celou tu dobu budovala obrannou zeď, abych se nerozpadla.
Ivano, řekla jsem klidně. Za osm let jsi ani nezavolala, jestli žiju. Opravdu nevím, co ti mám teď říct.
“Ale já mám tu operaci, Renáto. Sotva chodím.”
Mrzí mě to, ale nemůžu ti pomoct.
Ticho. Dlouhé, husté ticho, kdy v telefonu slyšíte dech a v hlavě klape srdce.
A pak Ivana vyslovila tu větu. Pomalu, důrazně, skoro slavnostně.
“Víš, že táta měl pravdu. Vždycky říkal, že jsi studená ženská bez citu. Měl naprostou pravdu.”
Táta nic takového nikdy neřekl. Jsem si tím jistá. Dva roky jsem u něj byla dennodenně. Znala jsem každé jeho slovo, každý grimas, každý smutný i veselý pohled, když jsem mu nosila čaj s citronem přesně jak měl rád. Táta by tohle nikdy neřekl.
Ale Ivana přesně věděla, kde udeřit že tahle věta, s tátou v hlavní roli, je nožem rovnou do žeber. Protože táta už nic neřekne, a mě navždy zůstane aspoň malinkatá pochybnost co když někdy, někde, mezi řečí, fakt vypustil něco podobného?
Položila jsem to. Sedla jsem si na dlaždičky. Utěrka v jedné ruce, mobil v druhé. Mirek přišel z pokoje a bez řečí si přisedl. Po třiceti letech už opravdu ví, kdy se ptát a kdy prostě jen mlčet.
Seděla jsem tam asi dvacet minut a v hlavě šrotovala: táta, máma, Ivana z dětsví, co mi slibovala náš velký dům. Osm let mlčení bolelo, ale bylo férové. Ticho je poctivé říká: teď tě prostě nechci znát. Ale tohle? To byla špína. Vzala člověka, kterého jsme obě milovaly, a udělala z něj zbraň.
Nevolala jsem zpátky. A nevím, jestli někdy zavolám.
Ale vím jedno: v neděli, když moje vnučka Anička nakoukla do kuchyně a řekla: Babi, uděláš mi palačinky? cítila jsem radost, kterou by si Ivana asi nikdy ani nepředstavila. Pocit, že mám domov, který mi nikdy nikdo nemusí napsat do notářské závěti. A že by se táta usmál.
Ne proto, že měl pravdu. Ale protože by věděl, že jsem ho nezklamala.
