Známí se nám vnutili na dovolenou autem, slíbili se nafty složit. Po příjezdu prohlásili: Vždyť jste stejně jeli
Všechno začalo docela obyčejně plánováním letních prázdnin. S manželkou, naším starým spolehlivým SUV, trasou víc než tisíc kilometrů jedním směrem, sladké očekávání cesty před námi. Auto jsme milovali právě kvůli té svobodě: zastavíš, kdy se ti zachce, jedeš svým tempem, odbočíš, kde tě napadne. Žádné vlaky, kde křičí děti ve vedlejším kupé, žádné zpožděné lety.
Tentokrát jsme ovšem udělali osudovou chybu prozradili jsme naše plány.
Na jedné společné grilovačce, kde byla různorodá parta, jsem se neprozřetelně zmínil, že za dva týdny jedeme autem na jih.
A v jaký den? hned se zeptala dvojice naproti.
Byli to Viktor a Hanka. Nebyli jsme nijak zvlášť blízcí, občas jsme se jen potkávali mezi známými.
Patnáctého vyrážíme, odpověděl jsem, vůbec nic zlého netušíc.
To máme skoro stejnou cestu! Viktor se hned chytil a odložil příbor. S Hankou máme dovolenou od šestnáctého, chtěli jsme jet vlakem, ale lístky už nejsou, jen místa u záchodu. Co kdybychom jeli s vámi? Nafta napůl, cesta bude veselejší, jsme pohodoví, žádné hádky.
Podíval jsem se na ženu podle jejího výrazu bylo jasné, že je proti. Snažil jsem se vymluvit auto plné věcí, jedeme pomalu a často stavíme.
Ale prosím tě, máme jen jeden kufr pro oba! nedal se Viktor. A peníze se ušetří, nafta je teď drahá jako zlato. Pomoz, nejsme přece cizí!
Raději jsme souhlasili argument se společnou úsporou rozhodl, navíc říct na férovku ne bylo trapné. Ta obyčejná slabost, za kterou jsme posléze platili celý zbytek dovolené.
Kdo chce klid, ničemu se nezavazuje
Domluvili jsme se na srazu v pět ráno před naším panelem. My s ženou byli včas, kufr promyšleně složený naše tašky, voda, nářadí, deky. Viktor s Hankou dorazili o téměř čtyřicet minut později.
Taxík se dlouho loudal, prohodila Hanka, aniž by se omluvila, za sebou kufr velký skoro jako malá lednice a ještě pár tašek s jídlem.
Říkali jsme, že minimum věcí, neudržel jsem se.
No jo, ona je ženská, potřebuje se převlíkat, zasmál se Viktor za ní.
Proběhla trocha kufrového Tetrisu, abychom vše nacpali dovnitř.
Za hodinu začalo peklo. Hance bylo horko museli jsme pustit klimu naplno, za deset minut Viktorovi byla zima. Moje hudba jim nevyhovovala. Pak nekonečné prosby o zastávky: záchod, kafe, protáhnout nohy, cigaretka.
Můj promyšlený trasový plán padl. Místo pár delších pauz jsme zastavovali jak linkový autobus.
A vrchol přišel na pumpě.
Natočil jsem plnou, 3500 Kč v čudu, vrátím se do auta, Viktor spokojený s hotdogem.
Tak co, dáme to napůl? spustím v očekávání na převod.
Nech to, spočítáme všecko až na konci, ať neřešíme drobné, odmávl mě.
Nelíbilo se mi to, ale žena pošeptala: Nedělej scénu, dorazíme, tak to vyřešíme. Mlčel jsem. Mýtné úseky jsem platil taky já oni se ani nezeptali, kolik to stálo.
Celou cestu jedli svoje bagety, drobky všude. Na mé prosby, ať si dávají pozor, jen pokrčili rameny:
V pohodě, je to přece jen auto, vysaješ.
Na místo jsme dorazili až po půlnoci, utahaní víc z jejich společnosti než z jízdy.
Jeli jsme přece s vámi
Ráno jsme se potkali v kuchyňce penzionu. Vytáhl jsem zápisník s výdaji.
Dobře, řekl jsem klidně. Nafta vyšla na dvanáct tisíc, mýtné dva a půl. Dohromady čtrnáct a půl tisíce. Polovina je sedm dvě stě padesát od vás.
Viktor se zadusil čajem, Hanka vykulila oči.
Sedm tisíc? To myslíš vážně? protáhla.
Naprosto. To jsme si přece řekli, že platíme napůl.
Viktor odložil hrnek a povídá: Podívej, ty bys ty peníze utratil tak jako tak s námi, nebo bez nás. Auto je tvé, stejně bys natankoval. My jen zaplnili volná místa.
Moment, začalo mi vařit v hlavě. Dohodli jsme dopředu podmínky. Podřizovali jsme se vám, tahali vaše věci, měnili jsme rytmus jízdy a očekávali, že polovinu výdajů pokryjete.
Ale prosím tě, byl to v pohodě výlet, utrousila Hanka. Bylo fajn, bavili jsme se. Kdybys to řekl předem, sežene si každý blabla-auto levněji.
Jiný řidič by vás vysadil po prvních drobcích a stěžování, vmísila se manželka.
Tak hele, uzavřel Viktor. Můžeme dát tak tisíc, maximálně patnáct set, symbolicky. Ale platit polovinu za něco, co bys udělal tak jako tak, je nesmysl. Rozpočet je jasný.
Vstal jsem.
Nechte peníze být. Berte to jako pozvání. Ale zpátky si jeďte po svém.
Cože?! vyskočil Viktor. Přece jsme byli domluvení i na cestu zpět!
Dohodli jsme se na férovém rozdělení nákladů. Nesplnili jste to. Přeji pěknou dovolenou.
Deset dní jsme se potkávali spíš náhodou a přehlíželi i když penzion byl malý. Párkrát na pláži, vždycky dělali, že nás nevidí.
Den před odjezdem přišla od Viktora zpráva: No tak se nebraň, dáme tři tisíce na celou cestu tam i zpět. Jeďme spolu, nemáme lístky, Hanka omdlévá v autobuse.
Neodpověděl jsem.
V klidu jsme zabalili, zkontrolovali olej a vyrazili za svítání domů. Zpáteční cesta byla už jen radostí naše muzika, zastávky podle chuti, krásné ticho.
Pak jsem od kamarádů zaslechl, jaký jsem byl zlý člověk. Že jsem prý nechal přátele ve štychu v cizině kvůli pár tisícovkám. Viktor s Hankou se trmáceli autobusy a teď na nás jen nadávají.
Ale my dostali zkušenost, na kterou nezapomenu. Teď, když se někdo nenápadně ptá: Jedeš někam autem, svezeš nás?, odpovídám zdvořile, ale pevně: Omlouvám se, jezdíme raději jen sami.A když vidím naši starou káru na parkovišti, pokaždé mi připomene, že skutečná svoboda cestování není jen o volném silničním pruhu ale taky o tom, koho si k sobě pustíme na palubu. Od té doby už nevozím nejen další pasažéry, ale ani pocit viny za vlastní pohodlí. A vlastně, naše dovolené mají od té zkušenosti jednu zvláštní příchuť trochu více opatrnosti, mnohem víc klidu a hlavně spoustu malých radostí, které nejsou určené ke sdílení s kýmkoli, kdo si právě vzpomene, že jede stejným směrem.
Kdo chce klid, musí občas říct jasné ne. Ušetří tím mnohem víc než jen pár set kilometrů získá dobře strávený čas. A ten je ze všech cenností nejvzácnější.
