Víš, co se mi nedávno vybavilo? Příběh o jednom chlapíkovi od nás z hor, kterému všichni říkali prostě Horyna. Byl to starší pán, co celý život dělal v kamenolomu kousek za vesnicí Klokočná. Jednu ledovou lednovou noc, když teplota padla hluboko pod třicet pod nulou, šel Horyna z noční směny nazpět domů. Nadával si pod fousy, že zase nechal termosku s čajem v kuchyni, a do Klokočné zbývaly ještě tři kilometry po sněhu a náledí.
Mašíroval tou svou zvyklou pěšinkou, mezi smrčky, podél starého lomu, kde už dávno nikdo nepracoval. Nikde ani živáčka. Právě proto, když zaslechl slaboučké kňučení, nejdřív mu přišlo, že už mu hrabe a slyší věci.
Na chvilku se zastavil a naslouchal. Ticho. Jen vítr hvízdal mezi stromy a sníh křupal pod podrážkami. Udělal dalších pár kroků a zas: drobné, chraplavé píchnutí do ucha, sotva slyšitelné v dunění vánice.
No potěš…, zamumlal si pro sebe a zabočil mimo pěšinku, zrovna tam, odkud ten zvuk přišel.
U starého, zasněženého maringotky, kde kdysi bydleli zedníci, na něj čekal šok. V malé jamce pod vyfoukanou závějí ležela podvyživená fenka, celá prokřehlá, tiskla tělo blíž ke dvěma malinkým štěňatům.
Podívala se na něj tak, že mu málem prasklo srdce. Neskákala, neštěkala, ani necenila zuby. Jen prosila očima: Pomoz. Ne kvůli mně, kvůli nim.
Panenko skákavá…, vydechl Horyna a pomaličku si k ní dřepl. Kdo tě tu nechal, dušičko?
Bylo poznat, že dřív měla domov, třeba i rodinu. Teď už jí koukala žebra, v kožichu dredy, oči vpadlé, jen síla mateřství ji držela u štěňat v závěji.
Opatrně natáhl ruku fenka čuchla, jemně tiše kníkla, ale neutekla. Důvěřovala mu. Ta důvěra byla horší než jakákoliv výčitka.
Jak ses sem dostala? Kolik dní tu trčíš? ptal se, hladil ji po mokré hlavě.
Podle sněhu kolem bylo jasné, že tam nezkysla den, dva, ale možná celý týden. Vyhrabala díru co nejhlouběji, schovala štěňata před větrem, ohřívala je tím svým zmrzlým tělem a čekala na zázrak. A že někdy přijde což teď přišlo.
Horyna se svlékl z hodně omšelé vatované bundy a zabalil do ní obě štěňátka. Pískala, což byla vlastně dobrá zpráva byly ještě živé.
Mamko, co ty? mrknul na fenu.
Ta, jako by věděla, co říká, vstala. Pomaličku, sotva po svých, přišla k němu z důvěry, z naděje.
Jdeme domů, pojď. Už bude teplo, povídá jí vichrem prolezlý Horyna.
Cesta do Klokočné byla zkouška. Štěnda měl pod kabátem, fenka se belhala vedle, fučelo víc a víc. Každých sto metrů se zastavil, nechal ji dohnat, pohladil ji. Drž se, holka, už jen kousek, šeptal.
Když dorazili ke dveřím chalupy, fenka se složila do sněhu a už ani nevstala. Horyna poznal, že vydala poslední sílu, aby zachránila svá štěňata, a teď může konečně polevit.
To si ale zakazuju, zamrmlal, vzal ji do náruče a donesl dovnitř do vyhřáté světnice.
Když se rozkoukala, dívala se na něj tak vděčně, že se mu podlomila kolena. Poprvé za dlouhou dobu se Horyna rozbrečel. Budeš Lada, rozhodl tiše. A štěndům vymyslíme jména později.
Tři dny nešel Horyna do práce, řekl mistrovi, že je nemocný, což nebylo daleko od pravdy. Bolelo ho srdce z té celé psí rodiny.
Lada nechtěla vůbec jíst. Pila jen teplé mléko a ležela u štěňat. Horyna věděl, že žaludek po takové bídě nesnese najednou jídlo. Krmil ji lžičkou co hodinu a domlouval, jako malému dítěti: Dej si ještě trochu, kvůli nim.
A ona opravdu polkla ještě lžičku navíc věděla, že tomu člověku může svěřit to nejcennější.
Čtvrtý den nastal zázrak: Lada sama přešla k misce a najedla se. O chlup víc, ale o svém. A štěnda poprvé hlasitě zakňučela, že mají hlad.
No to je ono! usmíval se Horyna od ucha k uchu. Dostal nápad pojmenoval je Ferda a Kluk. Ferda byl větší rambajs, Kluk spíš kliďas. Ale oba rostli před očima.
Sousedé si brzy klepali na čela: Hele, Horyno, to jsi zešílel? Tři psy živíš?
Jen se pousmál. Nemělo cenu všem vysvětlovat, že tahle tři zvířata zachránila jeho samotného. Po smrti manželky byl dům tři roky studený a prázdný, teď tam bylo cítit smích i radost i když jen psí.
Lada se ukázala jako neuvěřitelně chytrá Horynovi rozuměla na pohled. Ráno ho budila do práce, večer vítala u branky. A nikdy nezapomněla na noc, kdy on ji zachránil a ji i její kluky.
Každé ráno, když šli na dvůr, si Lada stoupla vedle Horyny, dala tlapu do jeho ruky a dívala se mu do očí. Dlouho. Ale prosím tě, bručel, a přitom mu zněl hlas trochu naměkko, já mám být vděčný tobě.
Ferda s Klukem rostli do malých rošťáků: lítali po dvoře, trhali, co neměli, nosili mu papuče pryč, zkrátka jak banda dětí. Lada na ně dávala pozor, byla přísná, ale milovala je nade vše.
Na jaře přijel na návštěvu Horynův bratr z Prahy. Když se podíval na psí smečku, zakroutil hlavou: Jednoho štěně, aspoň jedno bys mohl dát pryč. Tři je moc.
Horyna nic. Jen pak klidně povídá: Ty bys oddělil mamku od dětí?
Brácha neměl co říct.
Na podzim se stala věc, která všechno rozhodla. Horyna zrovna plel záhony, když ho vyrušilo Ladičino poplašné štěkání. Šel se podívat u branky stál cizí muž v luxusní bundě a vedle něj kluk, deset let možná.
Co potřebujete? ptá se Horyna.
Eh… Syn říká, že to je naše fenka. Ztratila se v zimě…
Horyna se podíval na Ladu. Přitulila se k němu a třásla se ne zimou, ale strachem.
Bela! Bela, pojď sem! volal klučina.
Lada se ještě víc přitiskla k Horynovi.
Bylo to jasné nebyli to ti, co fenku ztratili, ale ti, co ji v zimě vyhodili, i s břichem.
Tohle není vaše fenka, řekl pevně Horyna. Jmenuje se Lada, je naše.
Ale no tak! Máme i papíry! rozčiloval se muž.
Papíry na co? povídá mu. Na fenku, kterou jste nechali na pospas v zimě, která porodila v metrovém sněhu a málem přišla o život i se štěňaty?
Chlap zrudl, kluk se rozbrečel, Horyna byl neoblomný: Jděte a už nechoďte.
Když odešli, Lada mu olizovala ruce a dovedla před něj už statného Ferdu a Kluka. Všichni se posadili a dívali se na něj s oddaností.
Tak co, banda, jsme rodina, že jo? šeptl Horyna.
A v tu chvíli si uvědomil, že vlastně když je zachránil, zachránili i oni jeho od samoty, od prázdnoty, od života, který jen přežíval.
Teď rána začínala veselým štěkotem, večery tlumeným oddychováním u postele. Dům byl znovu plný lásky čistý, oddaný, psí lásky.
A někdy, když koukal na Ladu a její kluky, vzpomněl si, jaké měl v ledové noci štěstí, že slyšel ten tichý pískot a nezůstal lhostejný.
Protože některá záchrana má dvě strany. Zachráníš někoho a on nakonec zachrání tebe.
