Celý život nás učili: To nejlepší pro děti. Sami jsme si odpírali, chodili v prošlapaných botech a starých kabátech, jen aby naši potomci měli doučování, dobré školy a pořádnou svatbu.
Jmenuji se Jaromír Blažek. Je mi čtyřiašedesát. Už sedm let jsem vdovec. Moje žena Jana byla vždycky oporou celé rodiny, organizovala domácnost, a když odešla, zůstalo po ní ticho, které jsem se snažil zahánět prací i vzpomínkami. Po jejím odchodu jsem zůstal sám v našem velkém třípokojovém bytě v centru Prahy, v krásném činžáku z první republiky.
Mám jednoho syna, Tomáše. Je mu pětatřicet, je ženatý s Kamilou energickou, cílevědomou ženou, která přesně ví, co chce. Mají malou dceru Aničku. Bydleli na okraji Prahy v maličkém bytě na hypotéku a ke stížnostem na nedostatek peněz nebylo nikdy daleko.
Chtěl jsem být vždycky dobrým otcem. Když jsem sám večer sedával ve velkém obýváku s parketami a knihovnou po Janě, říkal jsem si: Na co ty tři pokoje jednomu starému chlapovi? Vždyť já tady pobíhám mezi kuchyní a ložnicí, ostatní jen zbytečně vytápím. A děti se tam mačkají jak sardinky.
Jednou jsem při nedělním obědě navrhl:
Hele, Tome, Kamilo Přestěhujte se ke mně. Aničce dáme tu pracovnu jako dětský pokoj. Své vlastní dva plus jedna můžete pronajmout a splácet hypotéku rychleji. Já budu mít ložnici, stejně mi stačí málo. Navíc abyste pak neměli zbytečné běhání kolem dědictví, všechno převedu na tebe, Tome. Je to jedno, vždyť jsme rodina.
Chyba za všechny peníze.
Tomáš se pár minut vykrucoval, že to není potřeba, zatímco Kamila už plánovala rozvržení nábytku v hlavě.
Za týden jsme seděli u notáře. Podepsal jsem darovací smlouvu. Vlastnické právo k bytu, kde jsem s Janou zakládal rodinu a položil každý koberec vlastní rukou, přešlo na syna. Věřil jsem, že si tím kupuji klidné stáří v kruhu svých nejbližších.
Za měsíc byli nastěhovaní.
Zpočátku všechno vypadalo idylicky. Společné večeře, smích vnoučete.
Pak se však začalo rozplývat to, čemu se říká pozvolné vytlačování.
Kamila začala tvrdit, že stará knihovna po Janě je plná prachu, a Anička by mohla mít alergii. Když jsem byl na kontrole u lékaře, objednali stěhováky a všechna Janina knihy odvezli na chatu.
Potom se jí nelíbila má oblíbená hrníček: Kazí image nové kuchyně, stěžovala si Kamila, když kuchyni předělali.
A Tomáš mi často podrážděně říkal:
Tati, nemohl bys mít televizi tišší? Kamila spí po práci.
Tati, přijdou k nám kamarádi, mohl bys být chvíli ve svém pokoji?
Začal jsem být hostem ve svém vlastním bytě. Chodil jsem po špičkách, abych nikoho nerušil, a moje světlé dny byly pryč.
Vrchol nastal v listopadu. Kamila čekala druhé dítě.
Jednoho večera za mnou Tomáš přišel do mého pokoje, nervózně si pohrával s mobilem:
Tati bude nás víc. Potřebujeme další pokoj. Tobě přece v centru není dobře, pořád mi říkáš, jak je tady hluk a smog. Máš přece skvělou chalupu na Sázavě. Nebylo by ti tam lépe? Uděláme ti na jaře nový pokoj a na přívod vody seženeme řemeslníky. Čerstvý vzduch, klid, příroda!
Tome, zastavilo se mi srdce. Na chalupě není topení. Jen stará kamna, voda ze studny na dvoře. Začíná zima!
Koupíme ti topení, skočila mi do řeči Kamila v dveřích. Vždyť ty jsi vždycky říkal, že pro vnoučata všechno. Nechovej se sobecky. Byt už je teď Tomáše, máme právo rozhodovat o dispozici.
Smutek.
Neplakal jsem. Všechno ve mně jen zamrzlo.
Ten den jsem si sbalil dva kufry. Syn mě odvezl autem na chatu, vyložil tašky, postavil dva levné přímotopy, vysázel mi do ruky pět tisíc korun a narychlo zamumlal, že za víkend přijedou s nákupem.
Nepřijeli.
První noc klesla teplota pod minus deset. Přímotopy žraly proud, dům netěsnil a v rozích se srážel ledový květ. Spal jsem v péřovce, pod třemi dekami, s lahví horké vody místo polštáře.
Seděl jsem na starém gauči, díval se na pírko páry z úst a přemýšlel, jestli jsem si ten hrob nevyhloubil sám. Dal jsem jim všechno. Na oplátku mě odložili na zimu jak starého psa.
Zoufalství mě dohnalo k tomu, že jsem začal prohrabávat starou skříň na verandě, jestli tam nejsou zbytky Janina oblečení pro zahřátí.
Nahoře, pod hromadou časopisů Revue technika, jsem našel plechovou dózu od starých sušenek.
Uvnitř ležel balík bankovních výpisů psaných na Janino jméno.
Nahoře na nich byl dopis, napsaný jejím pečlivým rukopisem.
Jaro, pokud to čteš, už tu nejsem. Svou dobrosrdečností a naivitou asi všechno přepíšeš na Tomáše. Vždycky jsem věděla, že kluk si nenechá do života mluvit, a ty neumíš říct: Ne. Patnáct let jsem ukládala část svých odměn z mého výzkumu na tajný účet protože jsem čekala, že jednoho dne přijde čas, kdy musíš myslet také na sebe. Je tam dost peněz. To je tvoje pojistka. Nedávej jim ani korunu. Žij pro sebe! Kód k trezoru je rok naší svatby.
Hleděl jsem na čísla na výpisech. Byly to statisíce. Moje pečlivá Jana vlastně všechno předvídala. Ještě i za hrobem mě chránila a milovala.
Ráno jsem si objednal taxi do Prahy. Nejel jsem do našeho, vlastně jejich bytu. Jel jsem přímo do banky. Všechno byla pravda. Peníze tam na mě čekaly, a já je převedl na nový účet.
Potom jsem šel do realitní kanceláře na Václavském náměstí:
Chci garsonku v centru. S dobrým výhledem do parku. Zaplatím hned, hotově.
Najal jsem právníka. Drahého a ostříleného právníka.
Zjistili jsme, že při převodu notář udělal maličkou chybu v popisu podílů, protože byt byl v devadesátých letech privatizován zvlášť. Sama ta chyba stačila na to, aby bylo možné na byt uvalit soudní blokaci a začít roky trvající soudy, případně napadnout darování z důvodu klamání starého člověka.
Dorazil jsem do bytu.
Tomáš s Kamilou seděli v kuchyni, pili kafe z nové kávovaru, který si pořídili na můj účet.
Vešel jsem bez klepání. Nebyl jsem už ten přikrčený důchodce v péřovce. Byl jsem vdovec po Janě.
Na stůl jsem položil kopii žaloby.
Tati, co to je? Tomáš zbledl.
To je konec vašeho pohodlí, chlapče, řekl jsem klidně. Byt je blokovaný soudem. Nemáte žádné právo s ním nakládat, dokud neskončí proces. A soudy budou trvat třeba pět let. Najal jsem nejlepší právníky. Veřejně dokážu, že jste mě vyhodili na ulici.
Kamila vyskočila:
Na to nemáte právo! Jsme rodina! Jak můžete žalovat vlastního syna?!
Nežaluji svého syna, podíval jsem se na ni ledovým pohledem. Žaluji ty, kdo mě vystěhovali na zimu na chatu.
Obrátil jsem se na Tomáše:
Máte týden na to, abyste se sbalili a vrátili do svého bytu na hypotéku. Uděláte-li to, stáhnu žalobu a byt papírově nechám v tvém vlastnictví. Ale žít tu už nikdy nebudete. Byt pronajmu cizím.
Přestali odporovat. Za čtyři dny byli pryč. Kamila křičela, Tomáš brečel, omlouval se a říkal, že to všechno špatně chápu. Neposlouchal jsem je.
Teď je mi pětašedesát. Žiju v nové, světlé garsonce s výhledem do parku. Cestuju, chodím do divadla a nešetřím na sobě. Starý byt pronajímám slušné rodině, peníze si odkládám.
Se synem se nestýkám. Bolí to, to přiznávám. Někdy v noci brečím, když si vzpomenu, jaký byl malý. Ale pochopil jsem krutou pravdu naše oběť z dětí vděčné nedělá. Vychová z nich sobce. Pokud jim podkládáme život vlastním ústupem, berou nás jako rohožku, na kterou si otřou boty.
Moje žena měla pravdu. Jediný člověk, co tě nikdy nezradí, jsi ty sám.
A tak si teď dávám pozor hlavně na sebe. Protože krev není vždycky víc než zdravý rozum.
