Proč má máma dva pokoje? Už je jí šedesát pět. Hosty sotva přijme, a s tístky svými sestrami si může v kuchyni dát čaj. Upřímně, jednopokojový byt pro mámu stačí na oči a uši.
Lydie Nováková věděla, proč k ní přišli syn a dcera. Téma se mihlo ve slovech Michala ještě týden zpátky, když se celá rodina sešla k oslavě narozenin Šárky mladší vnučky Lydie Novákové.
Michal a Šárka právě dorazili a ještě se nestihli rozmluvit, když zazvonily u dveří. Přiskočila sousedka.
Ach, Lído, přišla jsem pozdě. Máš hosty, mumlal starší hlas.
To jsou moje, Nině, odpověděla Lydie. Co se stalo?
Šijací strojek zase zablokoval tak jsem se zamotal, špulku už nevytáhnu. Zavolám později, promiň, řekla a odešla.
Nic, podívám se, bude to rychlé, řekla Lydie a vrátila se do místnosti, kde se obracela k Michalovi a Šárce:
Jdu na pět minut ke sousedce, a vy jděte do kuchyně konvice už stojí. Kluci, postarej se.
Lydie Nováková rychle vyřešila svůj problém a spěšně se vrátila domů. Když však vstoupila do vstupní haly, zastavila se, zaslechnutá něčím, co ji šokovalo.
Olí, už jsem vše spočítala, říkal Michal, ten byt by se dal prodat nejméně za tři miliony korun, a v tom díře, kam máma plánuje přestěhovat, taková dvoupokojová stojí okolo milionu.
A chceš, aby nám máma darovala ten rozdíl? Po miliónu na každého? zeptala se jeho sestra.
Samozřejmě, že ano. A komu ještě? A ne jen po miliónu, ale po dvastě miliony, odpověděl Michal.
Odkud si to vezme? zajímala se Šárka.
Říkal jsem ti, že jsem to spočítal! Proč máma potřebuje dva pokoje? Už je jí šedesát pět. Hosty sotva uvítá, a s tístky svými sestrami si může v kuchyni dopít čaj.
Upřímně, jednopokojový byt pro mámu stačí na oči a uši. Normální jednopokoják s rekonstrukcí pošlu ještě za šest set tisíc korun.
Hledal jsem byt ne na periferii, ale blíž k centru, v relativně novém domě, kde jsou obchody a zdravotnice poblíž, vysvětlil bratru.
Nevím, co když máma nesouhlasí? pokusila se Šárka namítnout.
Proč? Vlastně jsem proti tomu, aby se přestěhovala. Ale když už ji táhne k důchodu, ať udělá i pro nás něco hezkého.
Lydie Nováková se poslední dobou zamýšlela nad návratem do rodného města. Když přijeli na českou Moravu, bylo jí už čtyřicet pět.
V tom věku si přátele těžko najde. Měla jen pár kamarádek, ale to není to samé, co přátelství od dětství.
Nechtěla přestěhovat rozvázat se od práce, vyzvednout děti ze školy a jet do naprosto neznámého města. Ale manželovi nabídli dobré místo v jedné továrně, a ona souhlasila.
Tak uteklých dvacet let: rodina, práce, občasné návštěvy v rodném městě. Před dvěma lety manžel nečekaně zemřel.
Syn i dcera už měli své rodiny, své životy, a Lydie se cítila jako v prázdnotě. Když odešla do důchodu, byla zcela sama, a sestry ji začaly volat.
Lydie nečekala na odpověď dcery. Strhla dveře tak, jako by právě přišla.
Michal a Šárka byli v kuchyni. Dcera už rozlila čaj do šálků a krájela šarlotku, kterou máma před jejich příchodem upekla.
Mami, opravdu se chystáš přestěhovat? zeptala se Šárka.
Ano. Když tu už není váš otec, nic mě tu nepřidrží. Po dvaceti letech to místo neznamená nic.
Co tedy nepřidrží? A my? A vnoučata? divila se dcera.
Šárko, máte svůj život, své starosti. Nechci vám překážet. Vaše děti už vyrostly, už nepotřebují chůvu. Co mám dělat? Sedět na lavičce s ostatními důchodkyněmi a bloudit po parku s holí?
Někomu to vyhovuje. Mně ne. Co zbyde? Knihy a televize? A pak mám sestry, spoustu známých. Nedaleko města, ve vesnici, rodičovský dům, kam se celá rodina sjíždí na léto.
Víte, už mi sním, že jsem v rodném městě, jdu po ulici a lidé mi jdou vstříc všichni jsou mi známí.
Dobře, mami, a co s bytem? převedl Michal rozhovor do praktické roviny.
Co? Ten prodám, a nový koupím, odpověděla.
Mohu ti pomoct s prodejem? zeptal se syn.
Bude to přes realitní kancelář. Už jsme inzerát dali. Začínám se pomalu sbalovat.
Mami, nenabízím pomoc jen tak. Kolem jsou podvodníci. Bez peněz a bez bytu můžeš zůstat na holičkách.
Neboj se. S prodejem mi pomůže Lýdie Kolářová manželka strýce Jana, tatínova zástupkyně, pamatuješ? Má vlastní kancelář. A tam je taky důvěryhodná realitka u Natálie nedávno kupovali byt pro Pavla, vysvětlila Lydie.
A za kolik ho chceš prodat? zeptal se Michal.
Lýdie řekla, že tři miliony je normální cena. Můžeme ale začít o něco výš. Sama jsem to viděla na realitních portálech tak to je.
Tady jsou byty levnější, řekla Šárka.
Jo. Podobná jako naše, se pohybuje kolem dvou milionů.
Mami, Šárka a já tě prosíme: nemohla bys po prodeji dát alespoň po milionu každému z nás? zeptal se Michal.
Po milionu? Pak by mi nezbyl peníze na byt.
Proč ne? Můžeš koupit menší, třeba jednopokoják, navrhl syn.
V jednopokojáku by mi bylo nepohodlně, odvětila Lydie. Potřebuji dvě místnosti: ložnici a obývák.
Některé tříčlenné rodiny žijí v jednopokojácích, namítl syn.
Ano, ti, kdo si nemohou dovolit větší. Já ale mohu, a nechápu, proč bych měla vzdát pohodlí. Chci žít v klidu.
Mami, prostě by to bylo spravedlivé k nám s Šárkou. Přeci je to rodinný byt.
Michale, vůbec jsem nečekala, že se k tomu dostaneme, ale připomeňme, že podle otcovského odkazu jste dostali vše, co vám patřilo.
Neublížil vám. Jediný, co jsem zdědil, byl byt. A teď chceš, abych ho rozdělil s vámi?
Michal to nevyjádřil úplně přesně, pokusila se Šárka pomoci bratrovi. Měl na mysli, že nám můžeš pomoci, pokud ti zůstane peněz.
Má hypotéku, chceme s Iljou koupit chalupu. Nechoďme po milionu, ale třeba po pět set tisíc už by to pomohlo.
I kdybys koupil byt za dva miliony, jak plánuješ, stále ti zůstane milion. My o tom mluvíme.
Jo, zůstane. Ale budu ho potřebovat. Po prvé na stěhování. Po druhé na rekonstrukci. Po třetí na vybavení nového místa musím pořídit nábytek a spotřebiče.
A to, co zůstane, je moje bezpečnostní polštář jsem už ne tak mladá. Nechci v případě nemoci způsobovat vám a dalším příbuzným problémy.
Takže nám nic nedáš? zeptal se syn.
Michale, jsem překvapená, že jste tuto debatu zahájili. Je ti třicet sedm, Šárce třicet čtyři. Oba máte vysokoškolské vzdělání, pracujete se svými partnery.
Jo, ještě pár let budeš splácet hypotéku. Ale nebudete v nouzi. Kdybych se neodvážila přestěhovat a neprodala byt, zvládli byste to? Měli jste plán, kam mě přemístit do jednoduššího bytu?
Ne. Mami, promiň, že jsme to rozjetli, řekla Šárka. Jen jsme si mysleli
Mysleli jste, že máma, která vám vždy pomáhala, tentokrát také nesáhne, odpověděla Lydie Nováková.
A nepřijala bych, kdyby to opravdu potřebovala. Ale myslím, že to zvládnete sami: Michal splatí hypotéku, vy s Iljou naspoříte na chalupu, a vše bude v pořádku.
Lydie Nováková udělala, co plánovala: prodala byt, přestěhovala se do rodného města. Koupila si tam nový byt poblíž místa, kde dříve žila s manželem a dětmi.
Příbuzní jí pomohli zařídit a provést rekonstrukci. A nyní, když se ráno probouzí, cítí se opravdu doma.
Co myslíte, udělala máma správně? Napište své názory do komentářů, dejte lajky.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál.
