POSLEDNÍ PAPRSK
Na primářku interního oddělení si dávali pozor všichni: muži na ni pohlíželi s obdivem, ženy s otevřenou závistí. Ta štíhlá a tmavooká žena v bílém plášti vypadala, jako by se pro tu roli narodila. Vlasy si vždy sčesávala dozadu do uzlu, škrobená čepice jí přidávala centimetry navíc. Buď měla perfektní podpatky, nebo díky lehkému kroku, ale tlumené ťukání jejích bot nikdy nikoho nerozčilovalo. Odhadovali jí pětačtyřicet, ale nikdo z nemocnice netušil, kolik jí přesně je. Přísnou a neústupnou Danielu Novotnou se báli zaměstnanci i pacienti.
Muži – ať už pacienti nebo kolegové – se snažili s ní navazovat kontakt, zvali ji na rande, nosili čokolády a květiny. Potom ale narazili na její pohled a ztratili řeč. Povídačky o ní kolovaly ledasjaké. Nějaká nešťastná láska v mládí, manžel prý zemřel buď při potápění, nebo během vojenské mise. Prý ztratila dítě Nikdo přesně nevěděl, kde končí pravda a začínají výmysly.
Jediné, co všichni věděli jistě, bylo, že žije sama. Nikomu se nepřibližovala, s nikým neudržovala přátelství. Přesto ji nemohli nazvat zlou nebo mrchou.
V mládí se bezhlavě zamilovala do spolužáka a krasavce Igora Novotného. Nemohla bez něj dýchat. Ale Igor, obklopený ženskou přízní, těžce snášel její oddanost. Nakonec si vybral jinou. Daniela od té doby nikoho nepustila do svého srdce. Možná ho pořád milovala, možná už nedokázala důvěřovat.
Zastavila se u sesterny.
Věro, prosím, podej mi kartu Tlustého z pětky. Připravím propouštěcí zprávu na zítra. S kartou přitisknutou k hrudi odešla do své kanceláře.
Tak, pán se nám uzdravil. Teď už záleží jen na jeho vůli a síle těla, jak brzy se zase setkáme, přemýšlela, když do počítače ťukala typizovaný formulář s výsledky vyšetření, ordinací a laboratorními nálezy
Do konce směny jí zbývalo třicet minut.
Zamkla svou kancelář a vyšla na chodbu. Na jejím konci stála žena a něco spiklenecky tiše říkala do telefonu, otočená k oknu.
Ne, neumřel. Je živější než kdokoli jiný. Nezlob se. Řekla jsem mu… Samozřejmě ne… Myslíš, že mu to nedošlo? Dneska večer si o tom promluvíme. Žena schovala telefon a šla ke schodišti, aniž by věnovala pozornost okolí.
Daniela Novotná vešla do pátého pokoje. Jindy by komentovala prázdné postele a varovala před kouřením venku, teď si všimla napjatých zad muže, který hleděl do okna, a mlčela.
Pane Tlusto, zítra, začala, ale když otočil hlavu, v očích bolest a trápení, zarazila se.
Co se děje? posadila se k němu na kraj postele, aby se nad něj nemusela sklánět. Je vám něco? Něco bolí?
Můžu zůstat? Nemám kam jít…, vyšlo z něj skoro šeptem.
Místo už je obsazené, ozval se ze svého rohu šedovlasý chlapík. Žena mu přivedla jiného. Prohlásila: Konec hry, jsem teď někoho jiného a budu mu věrná navěky. A Sanyč dostal kopačky, odpusťte ten výraz.
Je to pravda? zeptala se tiše Daniela.
Tak o tom mluvila žena u okna do mobilu, došlo jí. Doufala, že muž zemře. Nevyšlo jí to, a tak mu oznámila, že místo je obsazené.
Ivan Tlustý, mohutný muž po padesátce s krátce střiženými šedými vlasy a smutnýma očima, ležel zády k pokoji a hrál si s čelistmi.
I Daniela se zahleděla z okna. Duben se chýlil, na holých větvích na nemocniční zahradě už byly nateklé pupeny, ale z šedivé oblohy by za chvíli klidně mohl začít padat sníh. Slunce dnes vůbec nevyšlo.
Opravdu nemáte kam jít? Přátelé? Děti? projevila účast Daniela.
Mají své rodiny. Na pár dní by to šlo, ale dál? V mém věku je ostuda spát po cizích koutech. Věděl jsem, že za někým chodí. Doufal jsem, že se jí to přejde…
Pane Tlusto, pár dní vás nezachrání a postele potřebují další pacienti, uvažovala nahlas. Ale víte co? Mám chalupu na vesnici, asi osmdesát kilometrů od Prahy. Cesta je slušná. Dům pevný, ale zasloužil by si štíhlé ruce. Nikdo tam už dlouho nebyl. Zítra ráno dám klíče a popíšu cestu, vstala a rezolutně odešla, nedávajíc prostor na odpor.
To tedy koukám! zavýskl kolega z postele u okna. Přísná, ale lidská. Neodmítej, Ivane, tvoje záletná kočka za to nestojí.
Život na vesnici zkraje května zpohodlněl. První slunné dny přišly místo studeného větru. Jednoho nedělního rána sedla Daniela do Hondy a zamířila navštívit svého svěřence.
Překvapilo ji, jak dům prokoukl: modře natřené okenní rámy, opravená střecha, nová bílá schodnice na zápraží. Na prahu stál Ivan Tlustý v tričku, džínách a bos, na unaveného nemocného nevypadal už ani v nejmenším. Ramena měl rovná, tváře opálené, na rukách znatelně sílily svaly. Působil odpočatě a spokojeně.
Dobrý den, přijela jsem na kontrolu. Nikdo vás tady netrápí? opřela se Daniela o dveře auta.
Kdo by mě tu trápil? Tři staré bábiny jsou šťastné, že jich je ve vsi víc. Chalupáři na mě nemají čas, usmál se.
Vypadáte, že vám venkovský vzduch svědčí. A práce?
Trochu se zamračil. To byla taková hra. Po armádě jsem zjistil, že kromě drilování vojáků nic neumím. Dělal jsem v ostraze. Nestojí za řeč. Důchod mám slušný.
No, ukažte, jak jste se v domku zabydlel. Daniela konečně zabouchla dveře a šla k domu.
To je ostuda, hned vás zvu dál, jen mě ten příchod zaskočil. Ivan otevřel dveře a pustil ji dopředu.
Daniela zůstala stát na prahu. Na čisté podlaze babiččiny tkané koberečky, po nich tančil sluneční vzor přes záclony. V květináči v okně pelargónie, staré hodiny tiše tikaly.
Ty mi věnovala Valentina, co žije na kraji vsi. S květinou je tu doma, omlouval se Ivan, když zahlídl její pohled.
A co tu tak krásně voní? otočila se na něj Daniela.
Dělal jsem zelnou polévku a brambory. Dáte si? poprvé znejistěl Ivan, když spatřil její úsměv. Nejdřív jsem neuměl vůbec vařit. Byl jsem vesnický analfabet. Sousedky mě naučily buď to bylo syrové, nebo spálené na uhel.
Daniela ucítila v domě klidný domácí pocit a vrátily se jí vzpomínky na dědečka a babičku. Po smrti maminky sem nejezdila dlouho, a ani prodat dům nedokázala. Patřil teď minulosti, byla v něm odjakživa vzpomínka na rodiče, letní štěstí Pak vždy naložili kufr s okurkami, džemy, houbami, a v zimě snili o létě. Maminka Jak dávno už je to.
Řekněte, jak dlouho tu vlastně mohu hospodařit? přerušil ji Ivanův hlas.
Zůstaňte, jak dlouho budete chtít. Já tu nebyla skoro deset let. Nemohla jsem. Ráda vás ještě přijedu navštívit. Tady je to jako u maminky teplo a útulno. Domem a zahradou se zabývat nechci a neumím, sklopila zrak a Ivan ji nenechal v rozpacích.
Úplně jsem zapomněla, že jsem vám přivezla nákup! Daniela vyběhla ven.
Ivan si poprvé dovolil pozorovat ji v letních šatech, bez bílého pláště a čepice mladistvá, uvolněnější, z pár pramínků kolem obličeje už nebyla paní primářka, ale normální žena. Když se dům rozvoněl jejími parfémy, nemohl se zbavit vzrušení a vděčnosti osudu nebýt zrady jeho ženy, nikdy by tohle nezažil. Probděl noc, zmítán novou touhou, kterou dávno nečekal.
Daniela přijela podruhé za dva měsíce. Dovezla nákup, novou udici. Ivan mezitím opravil plot, pyšně vyprávěl, že i z vedlejší vesnice za ním chodí staré ženy žádat o pomoc s domem, platily mlékem, máslem či vejci.
Domek jako by se chlubil má zas pána a není horší než jiné.
V zimě vám přivezu svoje nakládané okurky! kasal se Ivan a Daniela si všimla, že zhubnul a zpevnil se. Pod jeho pohledem se začervenala.
Slunce zapadalo za les, všechno se na chvíli zbarvilo oranžově. Chvilku počkejte, zvedl se Ivan a odběhl.
Daniela procházela domem, všimla si nových věcí. Když se nevracel, vyšla do zahrady, kde našla Iva sedět na trávě u plaňkového plotu.
Ivane! přiběhla k němu a poklekla. Nahmatala silný, ale nepravidelný puls. Běžela pro lékárničku, napůl cesty se vrátila pro vodu. Byla zpět, podala mu tabletu a sklenici.
Za čtvrt hodiny už Ivan vstal a ona mu pomohla do domu.
Dneska jsem to přehnal na slunci, omlouval se. Chtěl jsem vám ještě zabalit pár okurek
Zůstaň, poprosil najednou tiše.
Daniela stála před ním a zvažovala, co říct. Ivan zabořil hlavu do jejího břicha a hluboce si povzdechl.
Štěstí je zvláštní potvora. Čekáte na něj, hledáte jej, zkoumáte, proč pořád nejde, zvyknete si žít sami, bez zrady a strachu ze ztráty. A najednou se vaše cesta náhodně spojí s cizí a jdete dál společně.
A láska? Je také různá. V mládí bouřlivá, neukojitelná a majetnická. Ve zralosti se zklidní, zahřeje, utiší jako poslední paprsek zapadajícího slunce.
Dnes večer si do deníku poznamenám: Štěstí nakonec přijde, když už ho nečekáte, a vděčnost za druhou šanci může být překvapivě sladká.
