Synku, já nechci, abys se kvůli mně rozvedl! Odvez mě radši do domova důchodců!
Před půl rokem jsem si nastěhoval k sobě maminku. Je jí už osmdesát tři, babička jak vyšitá. Od té doby, co táta umřel, moc sama na vesnici nezvládala. Moje děti už jsou dávno z domu a žijí si po svém, takže jsme zbyli v dvoupokojovém bytě jen já s manželkou. Říkal jsem si no co, vždyť na pohovku se vejdeme.
Nejdřív manželka mlčela, ale už po týdnu jí mamčina přítomnost začala ležet v žaludku jako týden starý knedlík. A tak přišla s nápadem:
Hele, nemohla by jíst až po nás?
Proč jako?
No nějak mi nechutná, když vidím, jak to tam žvýká bezzubou pusou. Fakt to není hezký pohled.
Ale prosimtě, jednou budeme bezzubí všichni.
To je jiný.
Manželce začalo vadit ještě to, že mámi občas zlobí zažívání a její noční koncerty chrápání nám roztřásaly i skleničky na stolku. Zakázala jí courat po kuchyni a v podstatě opouštět pokoj. Jednoho krásného večera jsem dostal ještě zlatý hřeb:
Já myslela, že tu nebude na věky. Mně už z toho hrabe.
A řešení?
Dej ji zpátky na vesnici!
Ale ona to tam sama nezvládne!
Každý má svoje, co bys chtěl. Proč zrovna já mám doma dělat hosta a trpět to mlaskání a puch?
Seděl jsem, zíral do prázdna a nevěděl, jestli brečet, nebo uteč. No a minulý týden přijdu domů a máma sedí v chodbě v kabátu, kufr narvaný až po uši.
Mamko, co blázníš, co tady děláš?
Vezmi mě do domova pro seniory, prosím! Nechci, abyste se kvůli mně rozhádali nebo rozvedli.
Smutně na mě kouká a pořád mě přemlouvá. A já? Fakt nevím, co mám dělat. Spal bych jak na hřebíku, kdybych věděl, že tam máma někde mezi cizími lidmi v domově sedí celý den u okna. Nebude přece vařit knedlíky cizím. Možná mám všechno nechat být a jít s ní zpátky do vesnice u Písku. Jak se rozhodnout? Život to je někdy samé překvapení a žádný návod v příloze.
