Je mi 58 let a už si opravdu nevím rady se svou sousedkou. Bydlí naproti přes chodbu a mám pocit, že jejím hlavním koníčkem je sledovat každý můj krok. Přesně ví, kdy mi dorazí zásilka, jestli je to pizza nebo potraviny, kolik tašek přinesu domů a kdo je nosí po schodech. Když se kurýr zdrží o dvě minuty, hned druhý den slyším poznámku jako bych přijal zpožděného ministra.
A to není vše. Sousedka bedlivě sleduje, kdy vynáším odpadky, kolik pytlů a v jaký den. Pokud jednou týdně odnesu dva a příště tři, samozřejmě to nezůstane bez komentáře. A když jednou za čas nevynesu nic, protože prostě ještě nejsou plné, zaznamená to. Jednou se mě bezostyšně zeptala, jestli vyhazuju jídlo s takovou samozřejmostí, jako by na to měla právo. Stál jsem před ní úplně v šoku a říkal si, kdy se z mé popelnice stala obecní záležitost.
Můj pes, Darek, je další kapitola. Není to žádný obr ani zlobivý chlupáč, ale samozřejmě štěkne, když někdo projde kolem branky. Každé štěknutí je důvod k upozornění. Chodí ke mně osobně a hlásí, že pes štěkal celé odpoledne, když jsem byl v práci. Nejzvláštnější na tom je, že přesně zná hodinu i minutu, kdy štěkal a kolikrát, dokonce má i teorii, proč to bylo. Občas mám pocit, že rytmus našeho domu zná lépe než já.
Ani moje žena Olga není výjimkou. Pokud se vrátím z práce pozdě, už druhý den slyším poznámky typu včera jste šli asi spát pozdě nebo manželka přišla skoro o půlnoci, to jí dali přesčas?. Když přijdu dřív, zajímá ji, zda nejsem nemocný nebo jestli jsem nepřišel o místo. Sleduje vše a komentuje vše. A často to neřekne mě, ale šíří to mezi ostatní sousedy, takže se ke mně informace stejně dostane, jen mnohem zkreslenější.
Moje šestnáctiletá dcera Libuše je pod stejným drobnohledem. Když jde ven s kamarády, sousedka počítá, kolik jich odchází a kolik přichází zpět. Když k nám někdo přijde, ví přesně, kdo, v kolik přišel a kdy odešel. Jednou řekla jiné sousedce, že Libuše pořád někde lítá, jako by byla její matka. Musel jsem si to s ní vyříkat, protože takové zasahování považuju za extrémní nevychovanost.
Největší paradox na celé situaci je, že nejde o někoho nového. Žije tu odjakživa, stejně jako já dům jsem zdědil po mamince (Bůh jí dej nebe), protože jsem jedináček. O stěhování nehodlám uvažovat. Mám svůj dům rád, mám rád vzpomínky, prostor i historii, která s tím místem souvisí. Problém není v adresě problém je, jak spolu žít s někým, kdo absolutně nechápe, kde končí hranice.
Dnes už opravdu nevím, jak dál. Zkusil jsem ignorovat, zkusil jsem být zdvořilý, pak i ráznější nic nepomáhá. Pořád je tam, sleduje, komentuje, vyvozuje. Tak se ptám: jak to řešíte vy? Jak žít vedle takového člověka, neztratit vlastní klid a sebeúctu a přitom zabránit tomu, aby vám někdo cizí zasahoval do života, jako by mu patřil?
Nakonec jsem si z toho ale vzal jedno poučení: Můžu ovlivnit jenom svoje reakce. Souseda nezměním, ale můžu se snažit, abych já zůstal v klidu a nenechal si kazit dny zbytečnými cizími problémy. A tu hranici tu si prostě musím držet, ať se děje, co se děje.
