Eliška nikdy neměla ráda dny, kdy do dětského domova přicházeli potenciální adoptivní rodiče. Za těch sedm let, co tu žije, si ji totiž ještě nikdo nikdy nevybral.
Když byla menší, těšila se na ty dny. Očima plnýma naděje sledovala hezké paní a pány, kteří sem přicházeli, a v její představivosti to byli kouzelníci, co si ji vezmou do svého zámku. Nová maminka by ji každou noc políbila na dobrou noc, nový tatínek by si ji posadil na ramena a vozil ji na procházkách. Dokonce by měla svůj vlastní pokoj. A už by nemusela každodenně poslouchat protivného Honzíka, který jí pořád tahá za copánky a volá na ni Sýkorko!
Eliška vůbec netušila, co to znamená, ale znělo jí to moc hanlivě. A Honzík si trval na svém:
Sýkorka! Sýkorka!
Bylo jí pět, když ji přivezli do dětského domova. Rodiče zahynuli při autonehodě. Elišce dlouho nedocházelo, proč maminka s tatínkem nepřicházejí a proč ji opustili.
Postupně jí začalo být jasné, že už je nikdy neuvidí. Jejich obličeje se jí začaly vytrácet z paměti, zapomínala jejich hlasy i vůně. Vybledl i obraz domova, kde byli spolu.
Eliška tolik toužila, aby si ji jednou někdo vybral! Ale zázrak se neudál a ona rostla a stále víc cítila, že o ni už asi zájem nebude. Byla totiž obyčejná, ani hezká, ani ošklivá, prostě šedá myška. A vybíraly si vždy ty krásné dívky s bohatými vlasy a s úsměvy na tváři.
Honzík ji dál škádlil. Teď už ale věděla, že sýkorka je ptáček.
Dnes zase přišli zájemci o adopci. Vychovatelky všechny dívky nastrojily, zapletly do vlasů mašle. Eliška se naštvala a sama si ostříhala vlasy na ježka. Už nechtěla, aby si ji někdo vybral. Rozhodla se, že bude v životě vybírat ona!
Když ji vychovatelky uviděly, až se zhrozily, a Honzík na ni s úsměvem zavolal:
Sýkorko!
Elišce je teď dvanáct. Honzík je o tři roky starší než ona.
Ten den nikdo Elišku nevybral. Její neupravené vlasy a vzdorný pohled odrazovaly.
O tři roky později Honzík dětský domov opustil. Rozloučil se se všemi, pak přišel k Elišce.
Tak ahoj, Sýkorko!
Ahoj, odpověděla ledabyle.
Drž se tady! Už jen tři roky a pak si tě vezmu k sobě! řekl pevně.
Jasně, kdo řekl, že si tě vyberu zrovna já? Ty jsi blázen! odsekla Eliška.
Honzík se na ni zadíval zvláštním, dlouhým pohledem a bez dalšího slova odešel.
Když Eliška o tři roky později zavřela dveře dětského domova za sebou, nadechla se svobody a nového života. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná labuť. Měla husté vlasy až k pasu, velké zelené oči, štíhlou postavu. Zamířila do bytu, kde kdysi žili s rodiči. V tu chvíli uslyšela:
Ahoj, Sýkorko!
Otočila se před ní stál Honzík.
Co tu chceš? zeptala se.
Sliboval jsem, že si tě vezmu. Tak jsem přišel, řekl, když se přiblížil.
Řekla jsem ti, že si budu vybírat sama! Eliška vzhlédla k němu. Honzík za poslední roky hodně vyrostl a zesílil.
Vyber si mě, Eliško! poprosil tiše.
Uvidím, odpověděla a šla do svého nového bytu.
Honzík ji doprovodil až ke vchodu, počkal, až vejde dovnitř, a odešel. Každý večer pak přicházel k jejímu domu, sedl si na lavičku a čekal, dokud se u Elišky v bytě nerozsvítilo.
Léto vystřídal deštivý podzim. Po podzimu přišla zima a Honzík stále chodil. Jednou si k němu Eliška přisedla. Zeptala se:
Tebe to ještě pořád baví? Nevadí ti zima?
Ne, to zvládnu. Jen mě prosím vyber, opět ji požádal a zadíval se na ni dlouhým, něžným pohledem.
Eliška hned vstala a spěchala domů. Za záclonou sledovala, jak Honzík stále hledí k jejím oknům.
Silvestr. Eliška spěchá z práce, musí ještě připravit stůl, obléct nové šaty za chvíli je půlnoc! Na lavičce dnes Honzík není. Srdce jí poskočí Stalo se něco?
Po hodině příprav si natočila sklenici sektu, přistoupila k oknu Honzík nikde. V hrudi se jí rozhostil těžký, nepříjemný pocit Co dělat? Hledat ho? Vždyť ani neví, kde bydlí. Jsem ale hloupá! nadávala si.
V tu chvíli za oknem něco zablikalo.
Aha, to už střílí ohňostroj, pomyslela si Eliška a přistoupila blíž.
Na sněhu velkými ohnivými písmeny planul nápis:
VYBER SI MĚ, ELIŠKO!!!
A na lavičce seděl Honzík, mával jí do oken a usmíval seEliška se rozesmála, slzy štěstí jí stékaly po tvářích. Popadla kabát a vyběhla ven, sněhobílou nocí, přímo k lavičce, kde Honzík právě zapaloval poslední svíci.
Zastavila se u něj, s dechem proměněným v obláčky stříbrného mrazu.
Honzík byl dočista zmrzlý, ale v očích mu hořela stejná vroucnost jako ohňová písmena ve sněhu.
Chvíli jen mlčky stáli, oba nehybní, dokud Eliška neudělala první krok. Přistoupila blíž, vzala Honzíka za ruce byly ledové, ale sevřela je pevně a natáhla se, aby ho objala.
Můj výběr jsi byl dávno ty, Sýkorko, zašeptal Honzík, a tentokrát už se usmívali spolu.
Nechali město, aby slavilo po svém, a sami v tiché ulici, v objetí pro dva, sledovali, jak se nové světlo blýská na obzoru.
A Eliška konečně věděla, že zázrak někdy přijde, když ho nečekáš anebo když si ho nakonec s odvahou vybereš sám.
