Tobě visí kůže! šedesátiletý muž mě před hosty štípnul do boku, a tak jsem přinesla zrcadlo a ukázala, komu co vlastně visí.
Jitko, co to máš? Jaroslav, upovídaný po třetí štamprli višňovky, najednou natáhne ruku a se zkušeností vrchního štípnul mě do boku.
Přesně tam, kde se mi látka sukně lehce napíná, když sedím.
Udělá to před hosty, nahlas, s nulou studu.
Jardo, co to děláš? snažím se jemně stáhnout jeho ruku, jak když odháním vlezlou mouchu na podzim, ale on se nedá.
Jaroslavovy prsty, krátké jako nedovařené párky ze sámošky, se znovu zatnou do mého pasu, nebolí to, ale urážka pálí o to víc.
Podívej se na to! obrací se na souseda Romana, který už míří vidličkou pro utopence. Já jí říkám: Jitko, na noc se ty rohlíky nejí. A ona mi na to: To je věkem, hormony.
Jaroslav se rozchechtal a jeho břicho se při tom smíchu natřásá, až to vypadá, že knoflík od sváteční košile každou chvíli vystřelí.
Jaký hormony? To je lenost! shrne vítězoslavně a rozhlédne se kolem sebe.
Jaroslave, nech toho, syknu skrz zuby, přičemž mi studem hoří tváře i krk.
Roman se nervózně uchechtne, zírá před sebe, jako by na jeho talíři byla ta nejzajímavější podívaná večera.
Jeho žena Lucie decentně sklouzne očima jinam a začne neuroticky rovnat ubrousky.
A co nech toho? Jarda je v ráži a cítí se středem pozornosti. Pravdu už říkat nesmím? Tobě visí kůže!
Znovu do mě šťouchne prstem, jako když hospodyňka testuje těsto na buchtu.
Hele, tady to máš, celý váleček přebytečný pokračuje s přednáškou. Jako bys byla sharpei, samej záhyb. Jitko, to není pěkný.
V místnosti zavládne lepkavé ticho, přerušované jen cvakáním staré ledničky z kuchyně.
Vždyť to dělám pro tebe, dodá mentorským tónem, rozvaluje se na židli a zkříží ruce na hrudi. Žena má být hezká, ať se muž rád dívá, to je přece zákon přírody.
Dívám se na něj.
Důkladně, jako bych ho viděla poprvé po třiceti letech manželství.
Šedesát dva let.
Břicho převislé přes kalhoty jako těžký mrak před bouřkou.
Druhá brada, která bez přechodu přechází v krk a pak hned do povadlých ramen, zcela bez svalů.
Pleš, lesknoucí se ve světle lustru vedle svátečního větrníku, jak namazaná palačinka.
Takže pohled pro bohy, jo? ptám se, můj hlas zní až podivně klidně.
Uvnitř něco přeschne, jak když v elektrárně přeskočí těžký vypínač.
Už necítím stud, ani potřebu žehlit věci, ani trpělivost.
Zbývá jen průzračná jasnost.
Samozřejmě! Jarda pyšně plácne do hrudi, až to zaduní. Podívej, já si dávám záležet!
Jakou formu, prosím? nespouštím z něj pohled.
Chlapskou! vzpřímí se, jak páteř dovolí. Každej den si dávám rozcvičku, házím s činkama pět minut, jsem pořád v kondici.
Pokusí se zatáhnout břicho, aby ukázal svůj tónus.
Marně a legračně.
Břicho sebou sotva trhne, zakolébá a poslušně přelehne zpět přes pásek, vyboulený do masa.
Chlap má být orel, ne pytel brambor, završí svou životní lekci.
Orel, říkáš? pomalu a klidně vstanu od stolu.
Kam jdeš? Jestli ses urazila, volá za mnou a dolévá si další višňovku. Jitko, vždyť je to pravda! Nemrač se a radši hubni!
Odcházím do předsíně, kde je cítit staré kabáty a indulonu.
Na stěně visí naše staré rodinné zrcadlo s těžkým oválným dřevěným rámem, pamatuje si nás mladé a štíhlé.
Rozhodně ho sundavám z hřebíku.
Je fakt těžké, aspoň pět kilo, rám mi řeže do dlaní.
Ale ta váha je mi úplně jedno, nesu ho jako pírko.
Vrátím se do pokoje se zrcadlem v obou rukou, jako bych držela středověký štít.
Nebo rozsudek, proti kterému se nedá odvolat.
Hosté ztuhli s vidličkami, Lucie ani nezavře pusu se soustem nakládané okurky.
Jaroslave, postav se řeknu tiše, o to víc výrazně.
Proč? je upřímně překvapený, ale při pohledu na můj kamenný výraz nezkouší odporovat. No dobře, vstávám, co teď? Zatančíme si?
Ne, dojdu až k němu, dýchne na mě cibule s alkoholem. Budeme se dívat na orla.
Vrazím mu těžké zrcadlo přímo před nos, až musí couvnout.
Drž!
Mechanicky chytí rám a zaskočeně pocítí jeho váhu.
Jitko, co to vymýšlíš? poprvé je v jeho hlase váhání.
Dívej! poručím hlasem, co se používá na rozverné kocoury. Důkladně se dívej.
Bezradně sleduje svůj odraz, co se mu v rukách tetelí.
No, vidím se… A co má být?
Skloň hlavu níž, ťuknu prstem do skla, přesně tam, kde se zrcadlí jeho mokrá košile přes břicho. Vidíš to?
Co? stále předstírá, že si ničeho nevšímá.
Taky ti visí kůže! nahlas, jasně a s jeho vlastním intonačním důrazem z pěti minut předtím. A nejen visí, Jarouši, ona tam leží.
Jitko! pokusí se zrcadlo odložit, obličej mu rudne.
Ne, drž to! přitlačím spodní rám, musí pořád koukat na sebe. A tohle u pásku? To jsou tvé ocelové břišáky?
Roman se rozchechtá, dusí smích do dlaně.
Ne, milý, to je tvůj záchranný kruh kdybychom se začali topit v sádle.
Jaroslav zrudne až po uši, je jak přezrálé rajče.
A tohle? ukážu na jeho boky, které nadšeně lezou z kalhot. To jsou orlí křídla? Nebo ouška, jak u spašeného vepříka na Vánoce?
Už dost! syčí, pokouší se utéct pohledem. Lidi se koukaj, takhle mě shazovat!
Tak ať koukají! hlas mi přeskočí Jardův přednáškový tón. Vsadila bych se, že chtěli taky pravdu vždyť ty jsi tady hlavní estét!
Couvnu, abych ho mohla vidět úplně.
Tak si rozebereme tvoji estetiku. Stoupni si bokem ke světlům.
To teda ne začne, ale pak zmlkne.
Stoupni! zahřmí to tak, až začinká příbor.
Jako zhypnotizovaný se opatrně otočí.
V zrcadle je jeho profil, na hony vzdálený řeckým idolům.
A krk nebo spíš nadbytek krku.
Vidíš ten trojitý val na zátylku? mluvím klidně, jako lékař při preventivce. To je sharpei, Jarouši, čistokrevnej, už s průkazem původu.
Lucie už žádné rozpaky nemá, obličej zabořený do ubrousku, ramena se jí otřásají tichým smíchem.
A ten pytlik pod bradou? pokračuju bez milosti. To je volátko? Skladuješ v něm ryby na horší časy jako pelikán?
Já jsem chlap! vyhrkne Jaroslav, tentokrát slabě a ne přesvědčivě. Mně se to promíjí!
Aha, promíjí uchechtnu se, smích to je studený. Když se mně po dvou dětech a třiceti letech u plotny objeví jediný záhyb je to ostuda, lenost a visí ti kůže?
Přistoupím až k němu, dívám se mu přímo do očí.
A když ty jsi za deset let nezvedl nic těžšího než ovladač televize a seš jak rosol, to je chlap v nejlepším věku?
Rázně mu zrcadlo vezmu z rukou, ty se mu už třesou únavou.
Stojí uprostřed místnosti zmatený, pomačkaný, s rozepnutým knoflíkem, který to definitvně vzdal a zapadl bůhvíkam pod stůl.
Celý lesk orla je fuč, zbyl jen obyčejný, dobře živený starší pán, co pochopil, že král je nahý.
A zatraceně tlustý.
Posaď se, řeknu klidně, opřu těžké zrcadlo o komodu. A jez.
Svalí se zpátky na židli, ta pod jeho váhou zaúpí.
A abych už nikdy neslyšela ani slovo o mé figuře! podívám se na něj a učešu vlasy před zrcadlem.
Pak už tiše dodám:
Nebo ti pověsím zrcadlo přesně naproti místu, kde jíš, a budeš sledovat, jak žere tvůj pelikán.
Roman už hýká nahlas a utírá si slzy, zvuky smíchu konečně zaplnily pokoj.
Jaroslav mlčky nabodne malou nakládanou houbičku na vidličku.
Žvýká pomalu a pozoruje už jen svůj talíř.
V místnosti není ani stopy po dusnu, jaké přichází po hádce.
Právě naopak.
Najednou je tak lehko, jak když někdo otevře po letech okýnko v zakouřené cimře a pustí čerstvý vzduch.
Sednu si zpět na své místo hospodyně.
Vezmu lopatku a naložím si ohromný, výmluvně velký kus medovníku.
Právě ten, který jsem včera pekla celé odpoledne a který jsem chtěla odříkat, abych nepřibrala.
Krém se krásně rozmaže a spodní plát pod vidličkou křupne.
Jitko, podej prosím taky pořádný kus, šeptne Lucie potutelně, nataženou rukou nastaví talíř. Kašlu na dietu, život je jenom jeden.
Mně taky, mrkne Roman a dolévá si domácí sirup. Znamená to, že se mi asi právě tvoří křídla, potřebuju energii.
Jaroslav na vteřinu vzhlédne.
Letmo mi věnuje pohled, je v něm náhle zvláštní respekt.
Pak však upře zrak do dortu.
A krátce sklouzne očima ke zrcadlu, které pořád stojí opřené u stěny, němý svědek jeho prohry.
U dolní hrany se mu odrážejí nohy v různobarevných ponožkách jedna černá, druhá tmavě modrá, téměř fialová.
Domácí orel, tedy
Omlouvám se, Jitko, zabručí, aniž by zvedl pohled od ubrusu. Ujel mi jazyk, do háje.
Jez, Jardó, jez říkám potěšeně s plnou pusou medovníku. Energii budeš potřebovat.
Nadzvedne obočí nechápavě.
Na ty tvé činky, vysvětlím s úsměvem. Jsi přece sportovec!
Večer plyne dál, řeší se ceny, zahrada a počasí.
Ale v rozložení sil u stolu nastala jasná změna.
Můj domácí kritik a estét se zničehonic scvrknul na běžného člověka.
Se slabostmi, strachy a množstvím faldíků.
A víte co?
Ten dort byl zatraceně dobrý.
Nejlepší za posledních dvacet let.
A od té chvíle zrcadlo zůstalo v pokoji, už jsem ho nevěšela zpět.
Jaroslav, kdykoli jde kolem něj, vždycky vtahuje břicho a rovná záda.
A o mé visící kůži už nikdy ani nešpitnul.
Možná má strach, že by znovu probudil pelikána.
