Mezi pravdou a snem
Barbora se schoulila do hebké deky, zatímco v jejím starém bytě na Žižkově vládlo ticho to ticho, které znáte jen v zimních večerech, kdy sníh tančí za okny v tanci pomalém a hypnotizujícím, jako by každá vločka byla vtělením dávné pohádky. Právě se vrátila z kouzelného místa: z poslední zkoušky svatebních šatů, kam ji odvezla tramvaj číslo 9, která tmavou Prahou klouzala jako podivný noční had. V rukou svírala papírovou tašku z obchodu na Národní třídě uvnitř se třepetaly jemné náušnice, diadém a drobné korálky, které měly přetvořit Barbora v princeznu na jedinou noc.
V mysli si přehrávala obrazy v budoucím čase: jak bude stát v šatech, jak svetlo žárovek oživí lesk jejích ozdob, jak pohledy hostů jí sklouznou po kadeřích. Byla to radost zvláštní, skoro dětská a přitom v zákoutích duše i strach z toho, že to je jen krásný sen na břehu reality.
Do toho snu prasknul zvonek u dveří. Ozval se tak prudce, že Barbora sevřela okraje deky, až ji zapíchly chloupky do dlaně. Podívala se na oranžové hodiny od babičky bylo za deset sedm. Kdo to asi může být v Praze v tomhle čase? Možná soused od naproti s rozbitou pračkou, možná kurýr, který ztratil balík mezi Žižkovem a Vršovicemi
Opatrně nakoukla do kukátka. Za dveřmi někdo stál byl vysoký a jeho tvář zůstávala rozmazaná, jako by ji někdo natáhl na gumičce dál od reality. Barbora zaváhala.
Kdo tam je? zeptala se, a v jejím hlase byla touha být klidná, která však unikala mezi slovy jako tichý průvan.
To jsem já, Tomáš, řekl hlas, tlumený dveřmi, ale stále poznatelný. – Potřebuju mluvit. Hned.
Barbora chvíli přemýšlela. S Tomášem se nechtěla už dlouho bavit nikdy pro něj neměla slabost, i když s její kamarádkou Zdislavou tvořili dvojici, která se směje na tramvajových zastávkách a jí smažák někdy po půlnoci. Co když se Zdislavě něco stalo? S myšlenkou překonala strach, pomalu otočila klíčem a otevřela.
Tomáš stál na prahu jeho ramena byla posypaná tajícím sněhem a tmavý kabát byl nasáklý, jako by stál za oknem celé věky. Jeho oči svítily zvláštním, téměř horečným leskem, v němž Barbora četla neklid.
Pojď dál, řekla napůl v úleku, napůl v návyku slušnosti. Její hlas byl unavený, jako by už tušila, že saně, ve kterých jede tenhle večer, míří do propasti.
Tomáš prošel kolem ní, zanechal na parketách tmavé šmouhy od sněhu, ale vůbec nepřemýšlel nad svými botami, pohled měl utopený někde za stěnou, možná až v Letenských sadech.
Barboro, musíš to slyšet, řekl, prsty drtil rukavice. Už to dál nevydržím Miluju tě!
Čas se na chvíli zakroutil a Barbora měla pocit, že stojí ve snu, kde slova nevážou smysl. Jen prázdné ozvěny, které těkají mezi křišťály lustru.
Tomáši, ty začala, ale její hlas se zlomil jako větev pod sněhem.
Tomáš však popošel blíž. Skoro se ho bála. Vím, že se vdáváš. Že je to šílenství. Ale nemůžu mlčet. Celé měsíce se snažím na tebe zapomenout, žít dál a nejde to! Se Zdislavou s ní jsem začal chodit jen kvůli tobě. Jen abych tě vídal, abys byla poblíž. Nikdy jsem ji nemiloval. Nikdy!
Barbora pocítila, že mezi žebry jí rozkvétá chlad. Sklouznula z ní deka, padla na opěradlo křesla chtěla tím pohybem vrátit realitu, jak když zavřete knihu, ve které příběh už nechcete číst.
Tomáši Opravdu rozumíš tomu, co říkáš? Já miluju Lukáše. Já si ho vezmu! Plánujeme společný život. Nehraj si s city. A co Zdislava vždyť ji tím zraňuješ!
Tomáš přikývl, pohled měl plný bolesti, ale také prapodivné úlevy, jaké zažívají lidé, když už nemusí nic skrývat.
Musel jsem tě to říct. Za pár týdnů jsi pro mě ztracená. Kdybych mlčel, litoval bych to do smrti. A Zdislava pro mě je to prostě vzduch. Nic.
Barbora cítila, jak se v ní něco uzavírá. Její hlas zněl najednou jako z velké dálky, někde zpoza hrubých zdí.
Tohle nemělo nikdy zaznít. Tvoji touhu považuješ za lásku. Ale to je iluze, Tomáši. Mě nepoznáš miluješ svoji představu.
Tomáš spadl na koleno a rukama vyhrabal z kapsy prstýnek. Ve svitu lampy se třpytil jako vločka na dlažbě Václavského náměstí. Hoď ho přes palubu! Odejdi od něj a buď se mnou. Udělám tě šťastnou, přísahám.
Barbora v hlavě viděla prázdné obrazy Tomáš, jak se směje se Zdislavou u řeky, jak ji drží za ruku. Teď vše padá jako křídla andělů do Vltavy.
Vstaň, řekla tiše. Prosím tě, vstaň.
Tomáš se pomalu zvedl, v očích poslední bláhová špetka naděje.
Nevěříš mi?
Věřím ti, že mluvíš pravdu. Ale nic to nemění.
Udělala krok vzad, aby mezi nimi byl prostor, jako by ten prostor mohl zachytit slova, která by jinak zabila ticho.
Jsi pro mě přítel. Ale já patřím jinam. Miluju jiného. Jiný je můj domov.
Tomáš sevřel prstýnek v ruce a vydechl: A kdybych přišel dřív, dávno předtím?
Barbora na chvilku zaváhala, pak smutně zavrtěla hlavou.
Odpověď by byla stejná. Omlouvám se nikdy jsem tě neviděla jako muže svého života.
Tomáš se přiblížil na moment její strach narostl. Ale přece Jak ses na mě dívala?
Barbora ustupovala ke dveřím. Mezi námi nic není, Tomáši to není láska, je to posedlost. Vyfantazíroval sis mě, skutečnou mě neznáš. Prosím, nechme to být.
Tomáš zatnul pěsti, ne z hněvu, spíš ze zoufalství. Mýlíš se! Miluju tě! Nikdy jsem necítil to, co k tobě. Není to iluze.
Barbora polkla vzlyk a pevně se držela. A Zdislava? Víte vůbec, kolik bolesti jí působíš? Hrál sis s jejími city, a přijdeš za mnou jako princ ze sna? V tom je krutost.
Vím, že jsem jí ublížil. Ale i kdybych žil znovu, udělal bych to stejně.
Štěstí si na neštěstí nepostavíš. Miluješ sen, ne mě. Kdybys mě znal, věděl bys, že mezi námi nic nemůže být. Prosím, řekni pravdu Zdislavě. Zaslouží si vědět.
Tomáš stál, ruce jen lehce třásly zimou i rozpaky.
Proč bych měl? Ta mě akorát rozčiluje. Ty jsi úplně jiná.
Barboře ho na vteřinu přišlo líto ale v hlavě jí blikl výstražný signál: na lítost není prostor.
Se mnou nemáš žádnou šanci. A se Zdislavou už vůbec. Nemysli si, že budu mlčet.
Tomáš upíral pohled, který byl jako střecha Prašné brány v listopadu ledový a osamělý.
Odcházím, ale nevzdám se! Počkám, až poznáš, že patříme k sobě.
Nečekej, řekla Barbora. Žij svůj život, najdi skutečnou lásku, ne vymyšlenou. Teď odejdi.
Tomáš se pomalu sunul ke dveřím každý krok jako by smazával stopu, kterou měl ve světě. Na prahu se ještě jednou otočil:
Děkuju za upřímnost. Ale stejně se neloučím.
A odešel. Barbora zůstala sama a v jejím těle konečně povolilo napětí. Přišla k oknu: pod ním tančily vločky v oranžovém světle vltavské noci. Tomáš mizel za rohem, jeho stín se nořil do sněhu.
Barbora nežně sevřela telefon, v kontaktu našla Zdislavu a rychle vytočila číslo. Srdce jí bilo nahlas, ale hlas udržela klidný:
Ahoj, Zdislavo, musíme si promluvit. Je to důležité.
Z druhé strany šumily papíry a Zdislava zněla napjatě:
Stalo se něco? Zníš rozrušeně.
Byl tu Tomáš. Přiznal, že začal být s tebou jen kvůli mně. Nikdy tě nemiloval. Prosím, odpusť mi, že ti to říkám takhle přímo
Ticho bylo prudké a měla pocit, že v čase se na moment všechno zpomalilo až slyší tikání orloje někde přes deset ulic. Pak přišel roztřesený hlas:
A co to znamená? Opravdu nikdy?
Nechci tě ranit, ale musela jsem ti to říct. Jsi moje nejlepší kamarádka! Řekl mi, že miluje mě, chce, abych opustila Lukáše Zdislavo, já jsem se bála s ním zůstat sama. Vidíš, v jakém je stavu?
Ještě jedno ticho. Pak Zdislava klidněji:
Děkuju, žes mi to řekla. A co teď?
Já nevím, upřímně Očekávám, že za tebou dorazí. Myslí si, že to zvládne řešit podle sebe. Nejsem si jistá, jestli bys měla být sama doma. Chceš, abych přijela?
Zdislava tichým hlasem: Budu v pohodě. Děkuju.
Omlouvám se, že to slyšíš takhle Omlouvám se, že se to stalo
To nic lepší znát pravdu než žít ve lži.
Zavěsily a Barbora položila telefon na parapet. Přitiskla čelo ke sklu okna a pozorovala, jak vločky dál kreslí na krajku noci slova, která už nikdy nepůjdou vzít zpět.
***
Zdislava ještě dlouho seděla v kuchyni, v dlaních hrnek, jehož čaj už dávno vystydl. V hlavě doznívala Barbořina slova. Vzpomínala na první rande s Tomášem jeho rozpačité úsměvy, laskavost, doteky a vyznání, která se teď změnila na popel. “Nikdy mě nemiloval,” opakovalo se, jako by to byly údery ve starém hodinovém stroji.
Zvonek ji vytrhl ze zamyšlení.
Za dveřmi stál Tomáš, ještě promočenější, než předtím, s tváří bledou, s červenýma očima, ze kterých už nezbylo ani stopy po drzé suverenitě. Zdislavo, musím ti vše říct Já tě nikdy
Nemusíš, přerušila ho tiše Zdislava. Já to už vím. Barbora mi volala. Myslíš, že dokážeš říct cokoliv, co by mě překvapilo?
Tomáš sklopil hlavu, krabičku v ruce, a ztěžka vydechl.
Chtěl jsem ti to říct sám. Chtěl jsem, abys slyšela, že je mi to líto.
Proč jsi přišel? ptala se Zdislava, v hlase led, který už nezměkčí žádná prosba.
Jen abych poprosil o odpuštění.
Když jí podal krabičku s prstýnkem prostým, z bílého zlata, s českým granátem , Zdislava ucítila jen zvláštní prázdno.
To si nech. Nic tvého už nechci.
Zdislavo Je mi to líto. Nevím, jak to napravit.
Opravdu? Buď ses mnou kvůli výčitkám, nebo skočíš pod tramvaj číslo 26, abych pocítila vinu? Nech to být. Já ti už nikdy věřit nemůžu. Mezi námi je konec. Odejdi.
Tomáš stál v místnosti, stínoval jako poslední sníh na ulicích Brna na jaře. Nakonec zavřel krabičku a pomalu vyšel ven.
V tu chvíli zazvonil znovu domovní zvonek. Za dveřmi stál Lukáš, Barbořin snoubenec klidná tvář, ramena rovná, pohled nečitelný. Beze slova vešel.
Podíval se nejdřív na Tomáše, a jeho oči byly tiché jako chrám svatého Víta před rozbřeskem.
Všechno vím. O vás obou. Nemusíš nic říkat.
Tomáš couvl, ruce v kapsách.
Mlč. Slova už nejsou třeba. Já mluvím skutky.
Přistoupil k Tomášovi, který ustoupil ke zdi, až se dotkl obrazu z pražských uliček, pak jediným, neškodným, ale rozhodným pohybem praštil Tomáše do tváře. Tomáš klesl na zem, rty mu orosila tenká kapka krve, ale nic neřekl.
Pokud se ještě jednou objevíš u Barbory nebo Zdislavy, bude to horší. Rozumíš?
Tomáš vstal a bez slova zmizel.
Lukáš se obrátil ke Zdislavě, tvář najednou jemná.
Promiň mi, ale někdy si lidé potřebují připomenout hranice. Jsi silnější, než si myslíš.
Zdislava kývla. Cítila prázdno i úlevu.
Děkuju, že jsi přišel. Že jsi věci uzavřel.
Barbora má o tebe strach. Já taky.
Zdislava se pousmála. Jsem ráda, že má Barbora tebe.
Když Lukáš odešel, Zdislava dlouho seděla na gauči, tiše, a sníh za oknem kreslil po zdech zvláštní krajky světla.
“Je konec,” pomyslela si, a v té myšlence byla zároveň bolest i pocit, že začíná nový břeh.
***
Tomáš se toulal prázdným městem ulice byly pusté, hvězdy někde za clonou oblaků, sníh z něj smýval bolest i vinu, ale v jeho nitru zůstávalo vakuum. Věděl, že vše ztratil. Odevzdal prstýnek zpět do zlatnictví na Karlově náměstí, bez slova, dostal zpět koruny a ty převedl na Zdislavin účet s krátkou zprávou: Promiň. Je to tvoje právo. Už se nic nedalo vrátit Cesta zpět zmizela, zůstala jen bílá, ledová pláň.
Během týdne si podal žádost o přesun služebně do Ostravy; nikdo se nevyptával. Před odjezdem stál před svým domem, díval se, jak na Vinohradech sněží a ve světle lamp sníh maluje nové tváře. Posadil se do taxíku, zabouchnul dveře a nechal Prahu, ať se rozhodne žít bez něj. Věděl, že žádná cesta zpátky nevede, že teď už mu zbývá jen naučit se žít v novém městě v jiné roli, v jiném snu, bez iluzí.
V kavárně na Malostranském náměstí seděla Barbora se Zdislavou a Lukášem. Tři hrnky horké čokolády, padající sníh jim tvořil kulisy na skle. Povídali o budoucnosti o svatbě, o nových začátcích. Lukáš byl klidný, Zdislava se nejdřív nesmála, ale když jí Barbora stiskla ruku, první úsměv se rozbřeskl v její tváři.
Víš, už na Tomáše ani nemám zlost, řekla Zdislava. Je mi to líto jen lítost, nic víc.
Barbora ji pohladila po rameni. Zasloužíš si štěstí. Ať už vypadá jakkoliv, nikdy to není lež.
Zdislava přikývla. Najdu ho. Ale teď nechci hledat. Nechám svůj sen plavat, až nadejde pravý břeh.
Za oknem se sníh snášel na ulice a město, jako by vše staré chtěl pohřbít pod novou vrstvou příběhů. V kavárně bylo teplo, čokoláda voněla, a mezi třemi lidmi u stolu byla naděje tichá, skromná, ale skutečná. A v tom snovém, neskutečném večeru měli pocit, že dopíší svůj příběh sami.
