A zrovna muselo napadnout, že Zuzana začala rodit v pořádné vánici. Přitom měla podle lékařů ještě tři týdny čas, snad by se alespoň vichr uklidnil, přišly by mrazy a bylo by možné dojet do porodnice. Ne, právě teď jí to přepadlo!
Ale ruku na srdce nebyla to Zuzana, komu se zachtělo, spíš ten malý uvnitř jejího bříška. Netroubí ho, už je mu tam těsno, a co že venku sněží už šestý den, tomu je jedno.
V takovém počasí by žádné auto do jejich vesnice neprojelo, cesta zavátá tak, že by se člověk místy zabořil až po kolena. A sníh sype a sype, jako by někdo nahoře roztrhl pytel s moukou. Když koukneš z okna, všude bílo, husté vločky letí, točí se. A když je potřeba jít na dvůr, nejde pomalu ani otevřít oči: vítr hned foukne ledový sníh do tváře, oči zalepí.
A právě v téhle vánici si usmyslel ten mrňous přijít na svět.
Už ráno se Zuzana necítila ve své kůži tu jí bolely záda, tu bylo těžko, až by si nejraději lehla, ale jak si lehla, nemohla najít místo, vstávala a zas chodila po světnici. Tchyně si jí všimla:
Zuzanko, co je s tebou? Nechystáš se snad rodit, že tak pobíháš?
Já nevím, mami, ale nějak neklidno ve mně.
Pojď, ukážu ti břicho.
Tchyně sice ženským věcem moc nerozuměla, dneska se přece všechno řeší přes doktory a porodnici, staré dobré porodní báby už pomalu nejsou. I v jejich vesnici zůstala už jen jedna, a za jejího mládí bývaly hned tři.
Vypadá to, že bříško kleslo, Zuzano. Asi se ten prcek rozhodl narodit.
Ale vždyť je ještě brzy, maminko!
Na tom nezáleží, holka, to už je v rukách Pána Boha.
Zuzaně slzely oči, bála se první porod, vůbec neví, co čekat, nemá jí to ani kdo vysvětlit. Tchyně sama rodila syna před dvaceti lety, už si to nepamatuje.
Zuzanko, já dojdu pro bábu Marii. Postavím tu na plotnu hrnec s vodou, až začne vřít, vypni ji. Když budeš mít sílu, připrav si čisté ručníky a prostěradla. Víš, kde jsou, ale nelámej to přes koleno, když nebudeš moct, nedělej nic. Když jsem rodila Honzu, bába Marie mě pořád nutila chodit. Prý to jde pak rychleji, když člověk hluboko dýchá. Tak já půjdu ještě za Lídou, tvojí mamkou, pozvat ji. Neboj se, drahoušku, bába Marie to umí. Za mých časů k ní jezdili i z okolních vesnic, chtěli rodit právě s ní. Dobrá to žena.
Tchyně si oblékla štruksovou zástěru, vzala si násadu od lopaty, pro lepší cestu, a zmizela ve vánici.
Zuzana zůstala sama. Strach narostl, co když začne rodit hned, a nikdo nebude nablízku? Jak ta tchyně v té slotě vůbec dojde? A co když maminka nestihne přijít?
Hlavně ale nevěděla, co má dělat. Jen si pamatovala, že má chodit a dýchat. Jenže když přijde ta bolest, tak ani vzduch nemůže nabrat, jak má.
Ach jo, kdyby tu byl Honza, její muž… Dodal by jí odvahu, ujistil ji, že to zvládne, že bude nablízku. Ale kvůli vánici ten zatracený autobus nejel, všechny cesty do Prahy byly zaváté. A on netuší, že už za chvíli přijde na svět jejich syn nebo dcera. Ách, jak ta záda bolí!
Mezitím do síně napadalo hromadu sněhu a v tom chumlu přišla její maminka.
Zuzanko, holčičko! Tchyně říkala, že rodíš.
Asi jo, mami.
Hned jsem u tebe, beruško, podívej, přinesla jsem sušené švestky, udělám ti kompot, napiješ se. Zanesu vařit vodu…
Za hodinu dorazila i tchyně s bábou Marií. Porodní bába, stará, mrštná babička, prohlédla Zuzanu a povídá:
Do rána porodíš.
Jak do rána? vyděsila se Zuzana, vždyť sotva poledne a včera mě teprve začalo tu a tam pobolívat!
To byly předzvěsti, děvenko. Někdy se objeví pár dní předem. Teď už jsi otevřená, ale jen na půl prstu. Neboj se, zítra budeš mít miminko. Já půjdu zatím domů.
Zůstaňte, babi Marie, prosila Zuzana Jen vy tomu rozumíte, budu klidnější.
Stará paní, co už v životě přivedla na svět stovky dětí, neměla srdce ji nechat samotnou:
Dobrá, zůstanu. Když je maminka klidná, i dítě jde na svět snáz.
Zuzana ještě netušila, že ony předzvěsti jsou jako první sněženky potěší, ale brzy jsou pryč. Pak nastoupí kytičky, na které nebyla připravena.
Bolest byla nesnesitelná, jakoby ji někdo trhal zevnitř, nemohla dýchat ani udělat krok. Neměla sílu ležet, ani chodit, vnímala jen bolest.
Tchyně s maminkou Lídou byly bezradné, nevěděly, jak pomoct, jen pobíhaly po domě a Zuzanu litovaly. Bába Marie je zahnala žehlit prádlo, ať se aspoň nepletou pod nohama.
S nocí se vše na chvíli zklidnilo. Bába Marie zkontrolovala, otevřená už na čtyři prsty, jde to pomalu, první porod, cesty neprošlapané. I Zuzaně je hůř, než se dá říct slovy. Nemá sílu. Když konečně bolesti na pár minut polevily, aspoň trochu pojedla. Po radě porodní báby si zkusila na chvíli zdřímnout, aby načerpala síly.
A venku vánice neustává, spíš zesílila.
Ve čtyři ráno Zuzana vyskočila, v domě tma, vedle pobrukuje bába Marie.
Pane Bože, pomoz mi, polohlasem prosí, obrací se k obrázku svatého Jana Nepomuckého na zdi ať se to už brzy narodí.
A zase se rozjela bolest taková, že neviděla nic kolem sebe. Bába Marie se probudila, mrkla na Zuzanu: jen pět prstů. Dlouhé to bude, ale u prvního porodu je to běžné. Zvládne to.
Když se venku začalo rozednívat, byla Zuzana už úplně bez sil, košile přilepená k tělu, oči skelné, vlasy slepené potem.
Už zbývá jen kousíček, povídá bába Marie, dítě už je hned u tebe.
Babičko, prosím pomoc, šeptla Zuzana, Babičko, prosím…
Zuzanko, co povídáš? strachovala se Lída, vždyť tu babička není, máš mžitky?
Tak jí říká, když byla malá, vysvětlila tchyně, její pravá babička Zdeňka jí byla drahá, Zuzana nedokázala říct babi, říkala jí Babičko. Byla to její největší láska, první pravnučka, protože babička měla jen samé syny.
Už vidím hlavičku, říká bába Marie, ještě jednou zaber, holčičko, ještě jednou, takhle… fu-fu-fu, dýchala spolu s ní.
Křičela Zuzana, co jí síly stačily, tlačila, dýchala a znovu křičela.
Babičko, pomoc, už nemůžu… vydechla a porodila kloučka, přímo do zvrásněných rukou báby Marie.
Možná je to poslední dítě, které přijímám, pomyslela si porodní bába, a v tváři měla úsměv pro nový život. Opatrně položila miminko Zuzaně na břicho:
Máš chlapečka, Zuzanko, chlapečka, špitala jí podívej, jak je krásný, synáček máš nádherný. A jaký to má silný hlas! Počkej, ten určitě jednou bude starostou, všichni kolem něj budou skákat.
Zuzana plakala štěstím, líbala drobné prstíky. Jak se do ní vůbec mohlo vejít takové zázračné stvoření? Ach, škoda, že tu není Honza, viděl by, jak krásného syna mají, nejhezčího na světě.
Ondrášku, můj Ondrášku, šeptala.
Jak to, že Ondra? divila se tchyně, Vždyť jsi říkala, že když to bude kluk, dáš mu jméno Matěj.
Jakýpak Matěj? To je Ondřej! usmála se Zuzana, Ondřej Jan.
Bába Marie dokončila svou práci a chystala se k odchodu, stará paní byla už vyčerpaná. I když je to šťastná událost, příchod nového života dá člověku zabrat. Teď by si sama potřebovala odpočinout, jen dojít ještě vánicí domů…
Zuzana se synkem usnula, Lída se taky chystala domů už den neviděla svou chalupu. Zabalila se do vlněného šátku přes hlavu, rozloučila se tiše s tchyní a vyšla ven.
Koukni, vánice pomalu slábne, sníh už padá jen drobně, možná do rána docela přestane. Tak se možná Honza vrátí už zítra, pozítří. Ještě, že bydlí blízko.
Zajdu ještě k babičce Zdeňce, potěším ji. Třeba něco potřebuje, třeba nemá chleba, přitom jsem jí ho tam nedávno nesla, ale ona malinko jí.
Manželova babička, Zuzanina pravá babička, bydlela dvě chalupy dál, letos jí bude devadesát tři. Byla už dlouho sama, k nim se stěhovat nechtěla, radši si v klidu hospodařila, jak jen mohla, ale rodina byla stále nablízku, nosili jí jídlo, pomáhali.
Nakonec otevřela vrátka bylo vidět, že včera tu byl Petr, Zuzanin muž, lopata opřená u plotu. Ometla cestičku ke dveřím, ometla práh a šla dovnitř.
Babičko Zdeňko, babi, volala a dupala, setřepávala sníh z bot. Musí volat nahlas babička špatně slyší. Babičko Zdeňko, to jsem já, Lída, přišla jsem se na vás podívat!
Nikdo se neozýval, babička spala. Že by ji budila? Svlékla si kabát i boty, vešla do pokoje
Babička ležela na posteli, ruce zkřížené na prsou, oblékla si vše čisté, a Lída si hned všimla, že šaty ještě neviděla, bílý šátek na hlavě také úplně nový. Přistoupila k ní, setřela si slzu z tváře a zavřela jí oči.
Podívala se na noční stolek ležela tam Zuzanina fotka, vedle svatý obrázek svatého Ondřeje a zbytek svíčky.
Děkuji vám, babičko, pomohla jste Zuzance. Narodil se jí syn. Jmenuje se Ondřej. A vy už to stejně víte, babičko, políbila stařenku na zvrásněnou tvář, děkuji vám…
Iluze čistého života Hana už patnáct let vedla malé
Hele, představ si, Mirek jel autem přes vesnici někde
Lenka odjela na Nový rok ke svým rodičům a manželova
Odložený život Mami, můžu si vzít bonbón z krabice?