Já jdu za mladou, zvolal jednou děda, tehdy pět a šedesátiletý, když balil svůj starý kufr. Za hodinu se vrátil celý uplakaný.
Já jdu za mladou! pronesl pan Jaroslav Vávra rozhodně, zatímco se pokoušel napěchovat do kufru kostkovanou deku, která mu vzdorovala jako poslední pevnost proti změnám.
Ta slova vyřkl s břinkem, jako by ohlašoval, že letí na Měsíc či objevuje nový kontinent. Hlas měl pevný, naléhavý a očekával zemětřesení v domácnosti.
Ale žádné drama se nekonalo.
Jeho žena, paní Ludmila Vávrová, klidně stála u žehlicího prkna a pomalu žehlila Jaroslavovu slavnostní košili. Zpod žehličky stoupala pára, která narušovala poklidné ovzduší bytu na sídlišti v Brně.
Slyším tě, Jardó, odpověděla tiše a bez pohledu vzhůru. Dal sis do kufru i teplé spodky? Je listopad, tvoje mladá ti ledviny chránit nebude.
Jaroslav ztuhl, ruka s kulatou vlněnou ponožkou zůstala ve vzduchu. Čekal všechno možné: rozbití talířů, srdcervoucí nářky, prosby, aby zůstal, či vyhrožování, že zavolá děti.
Vůbec však nečekal tuto starost o spodky.
O co ti jde, Lído?! zvolal s červenající tváří. Tady je řeč o lásce, o novém životě, o renesanci!
Nakonec deku přece jen vmáčkl dovnitř, zalehl kufr celou vahou a trhnutím rozzlobeně zapnul zip. V kufru to zapraskalo, jako by se samy ozývaly staré Jaroslavovy klouby, ale zapnuto bylo.
Tobě jde pořád jen o spodky! Jsi přízemní, nudná! A tam tam je letec! Tam je energie!
A ta tvoje energie má aspoň jméno? Ludmila opatrně pověsila košili na ramínko a podala mu ji. Nebo je to jen Zajíček v tvém mobilu?
Jmenuje se Zoja! vzpřímil se Jaroslav vítězně, přebíraje si košili. A není to jen žena je to múza!
Ludmila se pousmála. Dobře věděla, že jedinou poezii, kterou Jarda kdy recitoval, byly přípitky na oslavách jeho přátel.
Hm, Zoja. Zní to hezky. A kolik tvé múze je?
Osmadvacet! vyhrkl Jaroslav a sledoval manželku očima člověka, který chce všem vyrazit dech.
Ludmila odložila žehličku a pohlédla na něj dlouze, tak, jako když vidíte starou skříň, u které se najednou uvolní dveře.
Jaroslave, řekla měkce, ale v hlase jí zněla pevnost. Je ti pětašedesát. O zádech nespíš kvůli revmatu, držíš dietu kvůli játrům. Co chceš s osmadvacetiletou Zojou dělat? Recitovat básně?
To není tvoje věc! utrhl se, popadl kufr za rukojeť. Budeme cestovat! Chodit pod měsícem! Užívat si života! Ještě nejsem ze starého železa!
Zkusil kufr zvednout jedním trhnutím, ale byl těžší, než čekal, a v zádech mu píchlo. Jaroslav však zatnul zuby a nedal nic znát.
Slabost není možné před bývalou ženou vlastně už skoro bývalou přiznat.
Hlavně nezapomeň na prášky na tlak, milovníku! houkla Ludmila a pustila se do žehlení povlaku na polštář. Jsou v horní zásuvce komody. A mast na klouby taky.
Já už žádné prášky nepotřebuju! zalhal, přestože mu srdce bušilo až v krku. U ní se cítím jako třicátník! A přenechávám ti byt, Lído. Jsem přece gentleman.
Děkuji, živiteli, kývla, aniž by zvedla oči. Klíče nech na stolku. A když půjdeš, vezmi s sebou i odpadky.
To ho dorazilo. Žádné drama, žádné prosby. Jen vezmi odpadky.
Vzal tedy igelitku u dveří, vztyčil bradu a s důstojností vyšel na chodbu. Dveře za ním ani nepráskly jen tiše cvakly.
V chodbě vonělo beznadějí a smaženými bramborami od sousedů. Kufr tlačil do dlaně, záda bolela, v kapse mu vibroval mobil.
To už jistě psala Zoja. Čekala svého rytíře.
Přivolal výtah a nervózně kontroloval telefon. Srdce mu radostně poskočilo.
Zpráva: Miláčku, jsi už na cestě? Zamluvila jsem nám stůl. Ale mám menší prosbu…
Jaroslav četl: Musím hned poslat pět tisíc mamince na prášky, nemůžu to udělat z telefonu, mám limit. Dáš mi to, při setkání ti to vrátím!
Jaroslav ztuhl. Pět tisíc. Divné. Včera chtěla tři na taxi, předevčírem dvě na internet. Před týdnem poslal deset na kurzy inspirace.
Výtah dorazil. Jaroslav vtáhl kufr dovnitř a zmáčkl tlačítko přízemí. Zrcadlo ukázalo elegána v čepici, rudého ve tváři, s pohledem ztraceného kluka.
Jdu za mladou, opakoval si v duchu, ale najednou to neznělo tak hrdinsky.
Venku mrholilo, vítr rval poslední listí ze stromů. Jaroslav táhl kufr k zastávce Zoja bydlela na okraji Brna, v novostavbách.
Posadil se na mokrou lavičku, aby poslal peníze. Prsty už měl studené, nemotorné. V bankovní aplikaci mu svítil zůstatek: 4800 korun. Důchod až za týden.
Sakra, zamumlal.
Naťukal zprávu: Zojičko, mám na kartě málo. Přijedu, dám ti to v hotovosti, mám schovanou rezervu.
Odpověď přišla okamžitě: smajlík obracející oči v sloup. A hned nato: Jardo, nejsi malý! Půjč si někde! Mamce je zle! Když mě miluješ, nějak to zařídíš!
Jardo. Ne Jaroslav, ne miláčku. Jako místní kocour.
V hrudi ho bodlo cosi nepříjemného, lepivého. Byla to skutečně láska?
Vtom si vybavil, že se Zojo nikdy neviděli na videohovoru. Pořád prý rozbitá kamera nebo špatný signál. Zato fotky měla v profilu exkluzivní.
Rozhodl se jí zavolat. Dlouhé vyzvánění. Hovor se přerušil.
Došla jen zpráva: Nemůžu mluvit, brečím!
Jaroslav seděl na zastávce a objímal kufr. Auta svištěla, cákala jej špinavou vodou.
Byla mu zima až na kost. Záda ztuhlá, ruce promrzlé. V hlavě se mu promítl obraz Zoji ta jména chutnala umělohmotně.
Telefon se znova ozval: Tak co? Poslal jsi? Pokud ne, tak nejezdi. Nechci chlapa, co neumí vyřešit obyčejný problém.
Jaroslav zíral na displej, písmena se mu mlžila před očima.
Vzpomněl si na Ludmilu. Jak mu včera mlčky natírala záda, když ho popadly bolesti. Jak vařila dušené karbanátky, které sice nenáviděl, ale kvůli játrům je jedl.
Znala, kde má ponožky lépe, než on sám.
Nechci chlapa
Představil si sebe v bytě Zoji. Cizí pohovka, cizí vůně, cizí pravidla. Neustálá potřeba platit za přítomnost a za mládí.
A pak ho napadlo, že když mu tam selžou záda, bude mu je Zoja natírat mastí? Nebo půjde rovnou pryč?
Jaroslav se pomalu zvedl, v kolenou mu křupalo jako ve starých větvích. Díval se na přijíždějící autobus, který mířil k novostavbám.
Ale nestoupl si. Autobus odjel a nechal ho v oblaku výfukových plynů.
Stál chvíli na chodníku, sledoval prázdnou silnici. Pak se otočil, popadl těžký kufr a zamířil zpět. Domů.
Cesta nazpět byla únavná a nekonečná. Výtah stávkoval klasika paneláků. Musel kufr vláčet až do třetího patra.
Na každém podlaží se zastavil, z těžka oddechoval, utíral pot z čela. Srdce už bilo víc z námahy než z citu.
U dveří bytu se Jaroslav zastavil. Položil kufr a stiskl zvonek. Nic. Ticho.
Zachvátila jej panika. Co když odešla? Naštvala se doopravdy? Vyměnila zámky?
Vždyť, hlupák, nechal klíče na stolku! Znovu zvonil, dlouze, zoufale.
Lído! zavolal ochraptěle. Lído, otevři!
Zámek cvakl, dveře se otevřely. Ludmila tam stála v županu, klidná a tichá.
Jaroslav stál na prahu, zmoklý, špinavý, s mokrou čepicí v ruce, po tvářích mu tekly slzy skutečné, hořké slzy naštvání na sebe sama, na svou hloupost, na stáří, které místo moudrosti přineslo iluze.
Já začal a hlas se mu zlomil. Lído Ten autobus Ten déšť A já jsem si uvědomil
Nedokázal říct pravdu. Nešlo jí přiznat, že Zoja byla jen mlhavá, vypočítavá postava, pro kterou byl spíš bankomat než muž.
Ludmila na něj chvíli koukla, potom na kufr a povzdychla si.
Vynesl jsi aspoň ten odpad? zeptala se.
Jaroslav se zarazil a rozhlédl po ruce. Taška nikde. Nechal ji na lavičce.
Zapomněl jsem zašeptal s hlavou sklopenou.
Ludmila zakroutila hlavou a ustoupila stranou, dává mu volný průchod.
Pojď dál, Romeo. Čaj vystydne. A umyj si ruce, jsi samé bláto.
Jarda vstoupil, zatáhl s sebou těžký kufr. Známá vůně bytu čistota a trochu léků mu praštila do nosu.
Nejkrásnější vůně na světě.
Vyzul se, prošel do koupelny. V zrcadle na něj zíral starý, unavený pán. Opláchl si tvář ledovou vodou, smyl slzy i ponížení.
Když dorazil do kuchyně, Ludmila už lila čaj do jeho oblíbeného hrnku. Na stole voněla talíř karbanátků.
Lído zašeptal, usedaje ke stolu. Odpusť mi. Starý blázen jsem Ďábel mě popadl.
Jez, odvětila stroze, aniž by se otočila. Zchladne to.
Ne, vážně. Jaká Zoja? Jaká múza? Bez tebe ani nevím, kde je pojistka.
V deskách s doklady, v horním šuplíku, odpověděla automaticky, usedla naproti. Jardo, prosím tě, už s tím divadlem nikdy nezačínej. Přišel jsi hotovo.
Žvýkal mdlý karbanátek, který teď chutnal líp než jakýkoli delikatesa z restaurace.
A ta tvoje Zoja zkusil trochu zachránit tvář. Fuj, kouří a je vulgární, představ si!
Ludmila se na něj podívala přes brýle, v očích jí poblikávaly skryté jiskřičky.
To muselo být hrozné, pronesla vážně. Jako pravý estét jsi to nezvládl, co?
Jistě! Povídám jí: Slečno, váš slovník neodpovídá vašemu vzhledu! A ona
Mávnul rukou: Zkrátka, pochopil jsem, že jsem se splet. Duševní pustina, Lído. Totální vakuum.
Dobře, žes to pochopil na zastávce, a ne u oddacího stolu, poznamenala a vstala. Otevřela skříňku, vytáhla mast a položila ji před něj.
Bolí tě záda, co? Z toho kufru.
Jaroslav zrudl.
Trochu.
Svlíkej se. Namažu tě.
Svlékl košili, hekal a šklebil se, a ucítil na zádech silné, znalé ruce manželky. Vtírala mast až to štípalo, ale bylo to léčivé štípání.
Lído, zamumlal ke stolu.
Co máš?
Ty jsi věděla, že se vrátím?
Jistě.
Jak to?
Ludmila ho plácla po rameni, procedura skončila.
Protože sis do kufru nedal spodky, ponožky ani prášky. Jen tu deku a mou starou kožich, kterou jsem chtěla dát do čistírny.
Jaroslav ztuhl a vyjeveně na ni pohlédl.
Kožich?
Kožich. Viděla jsem ráno, jak jej balíš. Myslíš, že jsem slepá? Nevidíš bez brýlí dál než na metr.
V kuchyni se rozhostilo ticho. Jaroslav vstřebával, že šel do nového života s manželčiným kožichem a dekou.
Najednou se začal smát. Nejdřív tiše, pak nahlas, až se dusil. Jeho smích přešel v kašel, zase zpět.
Ludmila se na něj dívala, koutky rtů jí poskočily.
Jsi staré poleno, pronesla vlídně. Dojed’ si karbanátek. Zítra pojedeme na chalupu, je potřeba spustit sklenice do sklepa. Máš tady zdravý vzduch i fitko v jednom.
Jedeme, Liduško. Určitě, přikývl Jaroslav, utíraje si slzy od smíchu.
Mobil v kapse znovu zavibroval. Jaroslav ho vytáhl: Zoja: Kde jsi?? Mamka umírá!! Pošli aspoň tisíc!!
Jistou rukou zmáčkl Blokovat a pak Vymazat chat. Překlopil telefon displejem dolů.
Lído, nevykašlem se na ty sklenice? navrhl najednou, hledě na ženu jinýma očima. Uděláme radši šašlik? Naložím maso, jak to máš ráda, s cibulí.
Ludmila překvapeně zvedla obočí. Jarda už u grilu nebyl roky.
Šašlik? opakovala. A tvoje játra?
Kašlu na ně, mávl rukou. Jednou žijem!
Vzal ji za ruku tu hrubou od práce, a neohrabaně ji políbil.
Děkuju, žes mi otevřela, Lído.
Vysvobodila ruku z jeho sevření, ale vůbec ne prudce. Spíš ostýchavě.
Jez, Don Juane. Jinak to vychladne.
Venku déšť tloukl na okna, vítr kmitl větvemi, ale v kuchyni bylo příjemně teplo a světlo. Na židli se houpala slavnostní košile, vonělo mastí a čajem.
A ta vůně byla lepší než všechny parfémy světa.
Jarda se díval na Ludmilu a pomyslel si, že osmadvacet let je krásných.
Ale kdo jiný by věděl, že klidně zapomene v kufru její kožich, a přesto ho pustí domů?
Lído? oslovil ji.
Co zas?
Ten kožich fakt musím zítra hodit do čistírny. Slíbím.
Tak to udělej. A taky ten kufr vybal. A přines deku, mám zmrzlé nohy.
Jarda kývl a s chutí se pustil do karbanátku.
Život šel dál a, sakra, nebyl vůbec zlý.
