Já jdu za mladou, pronesl rozhodně děda, šedesát pět let, když soukal do kufru oblíbenou kostkovanou deku, jež se evidentně bránila opustit domov. Po hodině se vrátil s očima plnýma slz.
Ode dneška žiju s mladou, zvolal Karel Novák hlasem, který měl mít efekt výbuchu granátu, když se pokoušel zapnout zatížený kufr. Stál uprostřed panelákové kuchyně v pražských Modřanech.
Bomba však ani neškytla.
Jeho žena, Miluška Nováková, systematicky žehlila jeho sváteční košili, pár z žehličky si syčivě razil cestu tichým bytem.
Slyším, Karle, odpověděla prostě, aniž by zvedla oči. Přibalils teplý spodky? Venku je listopad, žádná mladá ti nebude zahřívat ledviny.
Karel zkameněl, ruka svírající vlněné ponožky se zastavila v polovině pohybu. Čekal ledacos: střepy od talířů, šok, prosby či rovnou hrozby, že zavolají syna Marka.
Ale na tuhle všední otázku nebyl připraven.
Jaký spodky, Milušo?! zaúpěl, cítíc, jak rudne. Já nemluvím o spodkách, ale o lásce! O novém životě, o renesanci!
Natlačil deku do kufru, přitiskl víko stehna a zabojoval se zipem. Kufr zaúpěl, připomínající Karla samotného při každém vstávání z gauče. Nakonec povolil.
A ty na mě s termoprádlem! Vždycky všechno tak přízemní! U ní mě čeká svoboda! Mladí energie!
A jak se ta tvoje energie jmenuje? Miluška opatrně pověsila košili na věšák a podala mu ji.
Jmenuje se Věra. Je to moje múza!
Usmála se koutkem úst. Věděla, že Karelova nejoblíbenější poezie je vždycky dvojverší při přípitku na oslavách.
Věra, hezký jméno. Kolikže je té tvoji múze?
Osmadvacet! odpověděl Karel s úšklebkem a vzdorovitě se napřímil.
Miluška na něj chvíli hleděla pohledem, jakým člověk sleduje vysloužilou skříň, na které visí jeden pant na vlásku.
Karle, řekla měkce, ale hlas měla tvrdý jako žula, tobě je šedesát pět. Dlouho nevydržíš ani sedět na záchodě, bereš prášky na tlak a dieta ti nedovolí ani řízky.
S povzdechem pokračovala: Co tam chceš dělat s osmadvacetiletou Věrou? Číst jí básně?
Po tobě těmhle věcem nerozumíš! Budeme cestovat, courat pod měsíčkem! Ještě nejsem odepsaný!
Zvedl kufr, ale ten byl těžší, než čekal. V kříži mu škublo, ale hrdost nedovolila ukázat bolest.
Nesměl projevit slabost. Teď už vlastně skoro expartnerce.
A nezapomeň si tlakový prášky, Romee, pronesla Miluška, vracejíc se k žehlení povlaku. Máš je v horním šupleti. A mast na záda taky.
Nebudu nic potřebovat! zakřičel Karel, ačkoliv srdce mu bušilo u krku. S ní jsem zase mladej! Byt ti nechám, Miluško. Nejsem šmejd.
Děkuju, Karle. Klíče polož na botník. A rovnou vynes koš, když už jdeš dolů.
To ho dorazilo. Místo očekávané scény jen pokyn s odpadky.
Popadl igelitku u dveří, zvedl bradu a vyšel ven. Dveře se za ním zavřely tiše, zámek cvakl jako poslední tečka.
Octl se na chodbě, kde to páchlo zatuchlinou a smaženou cibulí od sousedky Vonáskové. Kufr tahal ruku k zemi, záda bolela, v kapse vibroval mobil.
To určitě psala Věra, čekala na prince.
Přišel výtah, Karel vytáhl mobil srdce mu bouchlo, když otevřel messenger. Kája, budeš brzy? Už jsem objednala stůl v restauraci. Jinak mám malý problémek…
Přečetl si: Potřebuji rychle poslat pět tisíc korun mámě na léky, mám limit, nemůžu to udělat z mobilu. Při setkání ti to vrátím!
Karel svraštil čelo. Pět tisíc? Včera chtěla tři na taxi, předevčírem dvě na internet a minulý pátek deset na kurz inspirace.
Výtah zazvonil. Skrčil se v zrcadle – postarší pán v čepici, zarudlý v obličeji.
Jdu za mladou, opakoval si v duchu, ale už to neznílo hrdinsky.
Venku sychravo, předposlední listí vzduchem honil vítr. Karel táhl kufr ke stanici tramvaje, Věra bydlí až někde v Libni v novostavbě.
Posadil se na mokrou lavičku, zmrzlé prsty vytáhly mobil a bankovní aplikaci. Zůstatek: 4800 Kč. Důchod až za týden.
No do háje, povzdechl.
Napsal: Věruško, mám teď málo na účtu. Přinesu hotovost, něco mám schované doma.
Odpověď hned: smajlík v slzách a za ní: Kájo, děláš si srandu? Půjč si, mámě je špatně! Kdybys mne miloval, něco vymyslíš!
Kájo. Žádné Karel, žádné drahý. Prostě jak domácí kocour.
Něco nepříjemného ho bodlo v hrudi. Ne láska podezření.
Vzpomněl si, že Věru nikdy neviděl ve videohovoru. Vždy má rozbitou kameru nebo blbý signál. Zato profilová fotka modelka.
Rozhodl se zavolat. Jen dlouhé vyzvánění a okamžitě zavěšeno.
Nová zpráva: Nemůžu mluvit, brečím!
Karel obejmul kufr a pozoroval proudící auta, která ho sprchovala špinavou vodou.
Zima zalézala do kostí, záda bolela víc než běžně. Věra… okusil jméno nahlas a chutnalo po umělé hmotě.
Znovu zpráva: Tak co?! Poslal jsi peníze? Když ne, ani nejezdi. Nepotřebuju chlapa, co nevyřeší jednoduchý problém.
Díval se na rozmazaný displej.
Vzpomněl si na Milušku. Jak mu včera tiše natírala záda, když ho seklo. Jak vaří dietní karbanátky, které nesnáší, ale jí je kvůli játrům.
Jak ví, kde má ponožky lépe než on sám.
Nepotřebuju chlapa…
Představil si svůj život v cizím bytě Věry cizí gauč, cizí pravidla, cizí vůně. A neustálé sponzorování.
Co když ho u ní znovu sekne v zádech? Bude mu sama mazat mastičku? Nebo se znechuceně přestěhuje do jiné místnosti?
Karel se ztěžka postavil, kolena křupala. Přijížděla tramvaj do Libně. Nepohnul se. Tramvaj odjela a výfukový dým mu zalepil oči.
Chvíli stál na prázdné ulici, než popadl kufr a zamířil zpátky. Domů.
Schodiště bylo jako Mount Everest. Výtah, jasně, nejezdil. Kufr sunul na třetí patro, srdce bušilo tachykardií.
Před dveřmi bytu zazvonil. Nic.
Přišla vlnová panika. Co když odešla? Co když vyměnila zámek? Klíče nechal na botníku!
Zazvonil znovu, déle.
Miluško! zavolal ochraptěle. Miluško, otevři…
Zámek cvakl, Miluška se objevila ve dveřích v domácím županu.
Karel tam stál, promočený, čepici v ruce, špinavý od projíždějících aut, po tvářích mu tekly slzy.
Slzy opravdové, hořké z hořkosti, zlosti na sebe, že stárl ne moudře, ale zbytečně.
Já… já, Miluško… Ta tramvaj… a prší… a já si říkal… Pokoušel se vymluvit, neměl sílu říci pravdu: že Věra je prázdná, vysavačka na peníze. To by bolelo příliš.
Miluška si ho v klidu změřila i s kufrem.
A koš jsi vynesl?
Karel zaraženě pohlédl na prázdnou ruku. Tašku zapomněl na lavičce.
Ne… zapomněl jsem…
Miluška zavrtěla hlavou, ustoupila stranou.
Pojď, Romee. Čaj stydne. A ruce si umej, jsi jak prase.
Karel vtáhl kufr do předsíně. Známá vůně čistého prádla a trochy prášků do nosu silněji než nejdražší parfém.
Zul se, umyl v umyvadle studenou vodou tvář, odplavil slzy i ponížení.
Když vešel do kuchyně, Miluška už lila čaj do oblíbeného hrnku. Na stole talíř s dušenými karbanátky.
Miluško… promiň. Jsem starej blbec…
Jez, odvětila stručně, zády k němu. Vychladne.
Ale vážně… Jaká Věra, jaká múza? Já bez tebe ani nevím, kde leží pojistka.
V horním šuplíku s dokumenty, odpověděla bez přemýšlení, usedla naproti. Karle, prosím tě, už mi tu komedii nehraj. Vrátil ses, tím to končí.
Z nudy žvýkal karbanátek a chutnal líp než řízek od Pohlreicha.
A ta tvoje… zkusil aspoň trochu zachránit tvář: Věra je stejně divná. Kouří a nadává!
Miluška pozvedla obočí, v očích jemné jiskřičky pobavení.
To je šílený, řekla vážně. A ty jako milovník krásy jsi to nemohl vydržet.
No jistě! chytl se Karel. Říkám jí: Slečno, váš slovník nesedí vašemu věku!
Máchl rukou: Ale pochopil jsem, že je to prázdnota, Miluško. Prázdný vesmír.
Jsem ráda, žes to pochopil dřív, než bys sepsal závěť.
Vstala, vyndala mast a položila ji na stůl.
Záda ti asi dala zabrat?
Karel zrudl.
Trošku.
Svleč se, namažu ti je.
Osvlekl si košili, sténal a bručel, ale její silné ruce bez zaváhání roztíraly zahřívající mast.
Pálilo to, ale byl to sladký, léčivý oheň.
Miluško…
No?
Tys věděla, že se vrátím?
Plácla ho jemně po rameni.
Protože Karle, v tom kufru nemáš ani spodky, ani ponožky, ani prášky.
Zasmála se lehce.
Napěchoval sis do něj jen deku a moji starou kožichu, kterou jsem ti říkala, že máš dát do čistírny.
Karel zkoprněl a otočil se.
Kožichu?
Kožichu. A jasně jsem to ráno viděla, jak ji tam rveš. Myslíš, že jsem slepá? Bez brýlí nedáš dohromady ani křížovku.
Chvilka ticha.
Najednou se začal smát. Nejdřív potichu, pak řval smíchy, přecházejícím ve funění.
Miluška se usmívala koutkem úst.
Ty jsi teda dědek, řekla bez zloby. No nic, tuláku. Dojedz. Zítra jedem na chalupu, musíš skočit pro sklenice do sklepa. To ti bude stačit jako fitko.
Jasně, Miluško. Pojedeme. Určitě.
Mobil mu zavibroval v kapse Věra: Kde jsi?? Máma málem umírá!! Pošli aspoň tisíc!!
Stiskl zablokovat. Smazal chat. Položil mobil displejem dolů.
Miluško, co kdybychom místo sklepa udělali špíz, já ho naložím s cibulí, jak ho máš ráda?
Miluška překvapeně pozvedla obočí. U grilu už nebyl roky.
Špíz? A tvoje dieta?
K čertu s dietou. Jeden den se svět nezhroutí.
Vzal její ruku drsnou od žehlení a mytí a neohrabaně ji políbil.
Díky, že jsi mě pustila domů.
Ruku uvolnila nenápadně, skoro něžně.
Tak jez, Donchuane. Jinak ti vystydne.
Za oknem bubnoval déšť, vítr rozechvíval větve, ale v kuchyni bylo teplo a světlo. Sváteční košile visela na židli, vonělo to po masti a čaji.
A tenhle pach byl lepší než jakýkoliv parfém.
Karel se díval na Milušku a věděl, že osmadvacet let je sice pěkný věk, ale kdo jiný by ho pustil domů, i když mu do kufru omylem vrazí její starý kožich?
Milušo…
Co zas?
Ten kožich stejně musím odnést do čistírny.
Tak ho zítra odnes. Ale nejdřív vybal kufr a dej deku na gauč, mám studené nohy.
Karel přikývl a s chutí se pustil do karbanátku.
Život šel dál. A zatraceně, vůbec nebyl špatný.
