V naší sousední vesnici, v Doubravce u samé Berounky, žije jedna dívka. Jenka. Tichá, nenápadná, podobně jak to u některých lidí bývá – jako kdyby tu byla a zároveň nebyla. Oči má vždy sklopené, copánek řídký, do šeda s nádechem do plava, na hlavě zašlý šátek po babičce. Pracuje na místní poště, třídí dopisy, roznáší důchody.
Nikdo si Jeny moc nevšímá. Naši kluci z vesnice… to jsou takoví ti kohouti potřebují, aby dívka byla nápadná, smála se nahlas, měla povahu do větru. Jenka nikdy k těmhle typům nepatřila.
A pak, to jaro, dorazil do JZD nový opravář zemědělských strojů. Jmenoval se Pavel. Vysoký, ramennatý, černovlasý jako havran, v očích mu neustále něco blýskalo. A k tomu výborný harmonikář. Když za večera vytáhl harmoniku před kulturákem, všem holkám v okolí se srdce rozechvěla. A Jence taky. Tak moc, že bylo vidět, jak se ztrácí ve svých snech.
Jenže jenka byla taková šedá myš, na takového frajera přece nemá šanci. Okolo něj se točilo to nejkrásnější z vesnice, a ona ho sledovala jen zpovzdálí, pohlcená svými myšlenkami, a já jí litovala.
A pak, přátelé, se u nás začaly dít prapodivné věci.
Jence začaly přicházet dopisy. Z Prahy. Obálky krásné, pevné, mužský rukopis rozhodný, plynulý. Protože sama pracuje na poště, dostane jako první ty dopisy do ruky. Ale tajemství se nerozluští dlouho, zvlášť když tu máme starší pošťačku, paní Boženu, která si nevidí do pusy. Hned měla plná ústa zpráv:
Jence píše někdo z města! A často! Do roka a do dne bude za měšťačku!
Jenka začala chodit tajuplná, tváře ji zrůžověly, v očích se jí objevily jiskry. Zkrásněla, záda narovnala, cop si ozdobila saténovou mašlí. Prochází se vesnicí s obálkou v ruce, jako by nesla metál.
A Pavla to zaujalo. Sem tam po ní pokukoval. Víte, jak to chlapi mají když vidí, že je nějaká holka někomu vzácná, hned je to zajímá víc.
Jenže Jenka se do svých představ propadala čím dál hlouběji. Sedává na schůdku před poštou, čte dopis a kdesi uvnitř se směje. Ostatní po vsi šuškají: Ten má ale štěstí, že ho někdo má rád.
Rozuzlení přišlo jako blesk z čistého nebe.
Byla pouťová zábava, před kulturákem byla hlava na hlavě. Hrála muzika, mladí tancovali. I Jenka, v nových světlých šatech, visící taška přehozena přes rameno. Najednou k ní přiskočili místní výrostci, bratři Novákovi, už notně pod parou. Z hecu zatahali za tašku, starý pásek to nevydržel, praskl; taška spadla na zem a všechno, co v ní měla, vypadlo na trávník. Včetně svazečku dopisů převázaných stuhou.
Jeden z bratrů, Tomáš, popadl celý balík a zahulákal:
Hele, lidi, pojďte si poslechnout, co tomu naši vesnické madam měšťák píše!
Jenka po něm skočila, bělejší než stěna v kapli:
Nedej na to! Vrať mi to!
Kdepak, Tomáš je hbitý, uhne jí, vytrhne obálku a čte nahlas, aby všichni slyšeli:
Milá moje Jenko! Tvé oči jsou jako dvě Moravy…
Všichni rázem ztichli. Krásně napsané věty. Ale pak se Tomáš zarazil. Prolistoval sloupek, vytáhl další papír – pomačkaný, popsaný křížem krážem. Přiblížil ho ke světlu z lampy před vchodem a užasl:
Moment, lidi, koukněte! Tohle je nějaká fraška!
Zamával papírem nad hlavou.
Tady je všechno přeškrtnuté! Nahoře: Drahá Jenko, pak silně přeškrtlé, pod tím Ahoj, má nejmilejší, a zase přeškrtnuté! Vždyť to je pracovní verze! Psala to sama sobě, zkoušela, jak to napsat nejkrásněji!
Spustil se hurónský smích, div že lístí z lípy neolákalo:
Sama sobě posílá dopisy!
To je teda estráda! Vymyslela si snoubence!
Jenka stála uprostřed kruhu, tvář v dlaních. Ramena se jí třásla. Taková hanba člověk by se propadl. Mně tehdy bylo ještě málo let; nevěděla jsem, jak pomoct, jen jsem lapala po dechu.
A najednou ztichla hudba.
Pavel, který ještě před chvílí seděl s harmonikou na schodech, odložil nástroj, zvedl se a pomalu škobrtal do plného davu. Bylo v něm něco tvrdého, neústupného. Přišel k Tomášovi, tiše mu vzal dopisy z ruky. Tomáš ani nedýchal, jen mu mizel úsměv z tváře.
Pavel posbíral zbylé obálky ze země, oprašoval je, pak šel za Jenkou, co stále schovávala tvář v dlaních. Vzal ji za loket, opatrně, ale s jistotou a nahlas, aby všichni slyšeli, řekl:
Co civíte, borci? To jste nikdy neviděli člověka?
Pak se sklonil k Jence a potichu:
Pojď, Jenko. Doprovodím tě. Už je tma.
A vyrazili. Postupovali davem v tichu, které bylo jako zvon a plné studu. On držel hlavu vztyčenou, v jedné ruce její tašku s nešťastnými dopisy, druhou ji podpíral za loket.
Od té chvíle vše začalo. Pomalu, opatrně Jenka měla ještě dlouho oči sklopené, styděla se. Pavel však vytrvale chodil za ní, potkával ji po práci, nosil jí jablka. Po půl roce byla svatba.
Žili pak spolku šťastně. Pavel Jence nosil modré z nebe, zbožňoval ji, ona rozkvetla, stala se z ní pořádná hospodyně a narodili se jim tři kluci. Nikdy už nikdo v Doubravce tu ostudu nevytáhl na světlo, protože Pavel se uměl podívat tak, že každý škarohlíd hned zmlkl.
Utekla léta. Pavla už tři roky nemáme srdce. Jenka, dnes už paní Jenešová, bez něj hodně sešla. Chodím za ní často; změřit tlak, dát si čaj.
A tak jsme jednou seděly u ní v kuchyni. Podzim, déšť tluče na střechu, v kamnech praská polínko. Jenka se hrabe ve staré komodě, vyndá dřevěnou šperkovnici, vyřezávanou tu jí kdysi Pavel sám vyrobil.
Otevře ji a tam: ty samé dopisy, už zažloutlé, v těch starých obálkách.
Víš co, Maruško, šeptne mi s chvějícím se hlasem, já vždycky myslela, že je Pavel dávno vyhodil. Nebo spálil. Měla jsem hanbu se zeptat, celý život jsem se styděla za ta slova.
Vezme vrchní obálku, pod ní je lístek na čtverečkovaném papíře. Je skoro nový, určitě napsaný už s nemocným srdcem, snad měsíc před Pavlovou smrtí.
Jenka si nasadí brýle, čte, slzy jí tečou po tvářích.
Podává mi to: Přečti, Maruško, už na to nevidím dobře.
Rozpoznávám kostrbaté písmo:
Milená Jenko. Našel jsem tu starou schránku, přemisťoval jsem ji. Odpusť, že jsem byl roky zticha, viděl jsem, jak tě tíží ta stará historie. Měl jsem ti už dávno říct, abys neměla kámen na duši. Hned jsem toho večera věděl, že to píšeš sama. Tvůj rukopis znám z účtenek. Nezasmál jsem se tenkrát proto, protože mi puklo srdce. Pomyslel jsem si: jak osamělá musíš být, když si musíš sama psát hezká slova? Jak jsme my chlapi slepí, že nevidíme tak dobrou duši. Děkuju těm dopisům, Jenko. Nebýt jich, možná bych prošel kolem svého štěstí. Pro mě jsi byla vždy nejkrásnější. Tvůj Pavel.
Seděly jsme tiše, plakaly. V kuchyni voněl čaj, sušená jablka a vzduch byl prosycený laskavou, nezměrnou láskou, se kterou už se dnes málokdo potká.
Tak to v životě chodí, přátelé. Ona začala lhát zoufalstvím, aby si jí všimli. A on si nevšiml lži, ale té bolesti skryté za ní. Dokázal ji zahřát. Celý život ji hřál, láskou i ochranou.
Koukám na tu šperkovnici a říkám si nesuďte přísně ty, kteří dělají hlouposti. Kdo ví, jaká žízeň po lásce je k tomu vede?
