Sousedka si udělala kuřárnu přímo u mých dveří. Rozhodla jsem se to vyřešit rázně a tohle opravdu nečekala.
A kde je napsané, že ten vzduch patří tobě? Schodiště je společný prostor. Když chci, kouřím, když chci, plivu. Nauč se zákony, ženská!
Dvacetiletá dcera sousedky, Veronika, vyfoukla hustý dým přesně do obličeje paní Lence Novotné. Vedle ní seděli rozvalení dva kluci a smáli se. Na špinavé dlažbě ležely vajgly, prázdné plechovky od energeťáků a slupky od semínek.
Lenka Novotná, hlavní účetní velké továrny na Smíchově, se ani nezakašlala, ani nijak nereagovala tak, jak puberťáci čekali. Jen si narovnala brýle a zahleděla na Veroniku těžkým, neomaleným pohledem, při kterém by se i mistři dílen na inventuře orosili potem.
Je to společný prostor, Veroniko, pronesla tiše a ledově. To znamená, že se tu nekouří, neplive a nedělá se tu bordel. Máš pět minut to uklidit. Jinak si budeme povídat jinak.
Jéje, bojím se, bojím! ušklíbla se Veronika a demonstrativně setřásla popel na čerstvě vytřenou dlažbu. Běž si dát valeriánky, nebo ti stoupne tlak. Půjdeš si stěžovat mámě? Ta mi povolila tady být, abych nekouřila doma.
Kluci vyprskli smíchy, a Lenčina dveře se tiše zabouchly, oddělujíc hluk na chodbě od klidu bytu.
V bytě voněly pečené brambory a staré dřevo útulná domácí vůně, kterou teď přebíjela nasládlá cigaretová smršť linoucí se skrze klíčovou dírku. U kuchyňského stolu seděl Radek.
Radkovi bylo dvaatřicet, ale kvůli vysokému čelu, brzké pleši a shrbeným ramenům vypadal o deset let starší. Synovec zesnulého manžela Lenky, bydlel u ní už deset let. Tichý, bojácný, s jemnou vadou řeči, pracoval jako opravář hodin v malé dílně na Žižkově a bál se vlastního stínu. Pro sousedy to byl lehký terč posměchu, prostě blázen z druhého patra.
L-lenko, oni tam jsou zas? zeptal se tiše, když za dveřmi zahřměly kroky.
Jez, Radku. To není tvoje starost, usekla Lenka Novotná a přidala mu brambory. Uvnitř však vřela.
Večer šla za paní Hanou, sousedkou. Ta otevřela v županu, na obličeji pleťová maska, v ruce mobil.
Hanko, tvoje Veronika si tu udělala klubovnu přímo pod mými dveřmi. Kuřárna, hluk do noci. Chci, aby ses o to postarala.
Hana protočila oči, ale telefon nesklopila:
Lenko, proč to tak hrotíš? Vždyť jsou to mladí. Kam mají jít, když je venku zima? Nejsou to žádní feťáci, jenom si povídají. Buď rozumná, nemáš vlastní děti, tak to v tobě asi bublá. A ten tvůj Radek… ten je stejně mimo, co mu vadí?
Řekla to přesně a zlomyslně. Lenka se zhluboka nadechla.
Takže mladí mají privilegia? A můj Radek ti překáží? Rozumím, Hano.
Vrátila se do bytu, usedla ke stolu a vytáhla složku s dokumenty. Emoce jsou pro slabé. Silní mají Občanský zákoník a Přestupkový zákon.
Další týden byla Lenka ticho. Veronika byla přesvědčená, že stará rašple už rezignovala, a zabydlela schodiště ještě víc. Objevilo se tam staré křeslo od popelnic, hudba řvala do jedné ráno.
Páteční večer vše změnil.
Radek se vracel z dílny s nákupní taškou a malou krabičkou pro zákazníka. Když došel k partě na schodech, jeden z kluků Veroničin přítel zvaný Kyselý mu podkopl nohu.
Radek klopýtl, taška se roztrhla, jabkla se rozkutálela po špinavé podlaze mezi vajgly, krabička s hodinkami skončila u zdi.
No podívejme, čáp letí! řehtal se Kyselý.
Veronika líně popotáhla z cigarety:
Hele, blbečku, dávej bacha, kam šlapeš. Nedělej tu bordel. Seber to, než se naštvu!
Radek, rudý až za ušima, se roztřesenýma rukama shýbal pro jablka. V očích měl bezmocné slzy. Zvykl si být nikdo. Zvykl si, že ho nikdo nebrání.
Dveře práskly. Na prahu stála Lenka Novotná, v ruce smartphone, kamera přímo na Kyselého.
Přestupek, urážky i škoda na majetku, řekla jasně. Mám vše natočené. Volám městskou policii a materiály pošlu na úřad.
Schovej ten mobil, tetičko! vyděsil se Kyselý, ale přiblížit se neodvážil pohled Lenky byl tvrdší než všechno policejní vyšetřování.
Radku, vstávej, pokynula Lenka. Jdeme domů.
A-ale ta jablka zaskuhral Radek.
Nech to. Je to odpad. Jako všechno, co je právě teď na tomhle schodišti.
Když Radek zmizel v bytě, Lenka se otočila zpátky k Veronice.
Teď mě dobře poslouchej, děvenko. Myslíš, že jsem tady celou dobu jen trpěla? Já sbírala důkazy.
Jaké důkazy? odfrkla Veronika, ale hlas se jí třásl.
Kontaktovala jsem vlastníka vašeho bytu. Tvoje matka není majitelka, že? Byt patří tvému otci, co žije v Brně a myslí si, že jsi vzorná studentka lékařské, ne sprostá holka tahající kluky na schodiště.
Veronika zbledla. Její otec byl nejen přísný, byl i despota. Platili s matkou vše, ale jenom když dcera nezlobí.
Ty to neuděláš zašeptala.
Už jsem udělala. Dostává fotky a videa z tvých večírků právě teď. Spolu s oznámením městské policii i správci domu. Zítra přijde na kontrolu. Policie bude tu během půl hodiny.
V sobotu ráno schodištěm zaburácel mužský hlas.
Lenka popíjela čaj, když zvonek oznámil návštěvu. U dveří stál vysoký, statný muž v kvalitním kabátu Veroničin otec, pan Ing. Lubomír Dvořák. Vedle něj stála se sklopenou hlavou uplakaná Hana, Veronika se radši ani neukázala.
Paní Novotná? oslovil ji muž slušně, ale pevně. Omlouvám se za chování své dcery i bývalé manželky. Schody už uklízejí, na opravu malby vám pošlu peníze. Veronika jde do koleje. Účet jsem jí zavřel.
Lenka pokývla. Děkuji, to považuji za spravedlivé. Ale mám ještě jednu věc.
Zavolala Radka. Ten se objevil, rameny shrbený, čekající výprask.
Váš host včera urazil mého synovce a poškodil mu jeho zakázku. Radek je skvělý hodinář. Opravuje mechanismy, které už Švýcaři odepisují.
Ing. Dvořák se na Radka poprvé podíval bez shovívavosti.
Hodinář?
Re-restaurátor zamumlal Radek.
To jste mi nahrál… muž přistoupil, Radek trošku uskočil, ale Dvořák mu potřásl rukou. Mám sbírku starých Primů. Jeden se zastavil před rokem, dvě dílny to vzdaly. Podíváte se na to?
Radek poprvé pocítil uznání. Viděl, že ho někdo vnímá, nemá za blázna, ale jako řemeslníka.
Z-zkusím to. Pokud je pero celé.
Domluveno, Dvořák stiskl Radkovu ruku. Omlouvám se, Radku, za svou dceru. Dlužím ti zakázku i odškodné.
Jakmile za nimi zaklaply dveře, Radek se na chvilku díval na dlaň a pak se narovnal. Po dlouhých letech stál rovně.
Teto Lenko, řekl už téměř bez koktání, asi by byla škoda ta jablka vyhodit. Skočím je sebrat.
Lenka se otočila k oknu, aby neviděl, jak jí zvlhly oči.
Dobře, Radku. Zapni konvici. Dneska máme opravdu důvod slavit.
Na chodbě bylo klidno a čisto. Voněla plíseň, čerstvá malba i Savo. Z bytu paní Novotné se nesla vůně bábovky a klidný, jistý hlas Radka, který tetě povídal, jak funguje tourbillon.
Kuřárna byla pryč. Navždy.
Život někdy přinese těžké chvíle a nespravedlnost, ale odvaha a vytrvalost přináší nejen spravedlnost, ale i nové uznání a hrdost na sebe sama.
