Teď mu za to taky dlužím peníze!!!
Dalo by se říct, že jsem profesionální servisman. Dělám to už dlouho a udělal jsem si z toho výnosný byznys. Občas za mnou přijdou příbuzní, abych jim pomohl s opravami nebo drobnými opravami. Jednoho dne mi zavolají. Zvednu sluchátko, volá mi bratranec. Volá a říká, abych zavolal o pomoc.
Za pár dní začínám s rekonstrukcí, máš teď čas? Neodmítl jsem, vždycky pomáhám příbuzným, když můžu. Jak se ukázalo, materiál na opravu už byl nakoupen a dovezen, a jakmile jsem přijel, hned jsem se zapojil do procesu. Tato práce mi přináší velké uspokojení, jsem vždy na výši.
Nerad beru peníze od svých příbuzných. Bratr mi sice nějaké nabídl, ale odmítl jsem. Byt se po rekonstrukci hodně změnil. Jistě, trvalo nám to asi dva týdny. A tak když po něm zbyly jen drobné nedodělky a hromada harampádí na chodbě, které bylo třeba odvézt na skládku, přišel bratr s nápadem.
„Možná bys mohl všechny tyhle věci dobře využít. Zatím to schovej v garáži a pak se podívej, jestli to můžeš využít, vyrobit něco pro sebe nebo pro své klienty. Ušetříš nějaké peníze.“ Rozhodl jsem se tedy, že si zbytek stavebního materiálu vezmu. Dlaždice, laminát, desky, barvy. Proč taky, v garáži je skladovací prostor, rád věci zvládnu.
Rozhodl jsem se promluvit si s bratrem, ještě že jsem si náš rozhovor nahrál na telefon. To, co mi řekla, když se mi dívala do očí, bylo překvapením i pro mě. O tuto nahrávku se s vámi dělím:
Je to můj koníček. Poděkoval jsem bratrovi. A to by bylo všechno. Každopádně k večeru byla renovace u konce. Stavební odpad jsme odvezli na adresy: něco do popelnice, něco do mé garáže na uskladnění. Chvíli jsme s bráchou poseděli, oslavili konec renovace a já se odebral ke mně.
Druhý den šlo všechno jako obvykle, ve dvě hodiny telefonát od bratra. „Ahoj, Sašo. Myslím, že mi dlužíš za stavební materiál. Kolik to není špatné, jeden a půl tisíce. Desky jsou dobré. Laminátová podlaha je skvělá. Mohl bys prodat i dlaždice. Bylo by vhodné převést na kartu?“.
Říct, že mě to překvapilo, je málo. Slíbil, že se ozve blíže k večeru, odvolávaje se na práci. Ale ani když měl volno, nezavolal zpět. Upřímně řečeno, byla jsem v šoku.
Nevím, co mu mám teď říct. Jak komunikovat. Vždyť jsem mu přece pomohla zadarmo. A materiály byly opravdu na vyhození, zbytky by nikdo nekoupil. Chtěl je sešrotovat sám, ale pak se rozhodl nabídnout je mně. Měl bych mu účtovat náklady na opravu?
