Pekla jsem palačinky doma, když najednou do mé kuchyně vešel cizí muž tuhle historku teď vyprávím všem sousedům, ať už u vinného střiku, nebo na lavičce před domem. Dneska už se tomu umím zasmát, ale tenkrát mi nebylo vůbec do smíchu. Představte si tu situaci: jste sama, byt je prázdný, nikdo další tam být nemůže. A najednou – zničehonic se objeví někdo cizí! Přesně tak to u mě bylo.
S manželem, Zdeňkem, jsme se rozešli před pěti lety. Takže sama, blížilo se mi šedesát a nové vztahy mě nenapadly ani ve snu. Děti bydlí daleko, s vnoučaty se vídám jen na návštěvách. Žila jsem si svůj poklidný život, se sousedy jsme si vždycky rozuměli proto jsem někdy ani nezamykala. Člověk nikdy neví, jestli se třeba nezastaví sousedka Květa na kus řeči. Tentokrát jsem na to prostě zapomněla. Šla jsem vyhodit odpadky, umyla si ruce, nasypala kočce Míše granule a na zámek nějak nedošlo. Nebála jsem se, světlo byl den, panelák plný lidí, žádný les nebo temné zákoutí.
Napadlo mě upéct pár palačinek. A když jsem jeden kousek chtěla přehodit na talíř, zahlédla jsem u sporáku cizího chlapa. Ve své vlastní kuchyni! Doslova, jako by tam vyrostl ze vzduchu.
V ten moment mi před očima proběhl celý život, možná i školka, všichni kamarádi z dětství. Říkala jsem si tak a je to, aspoň jsem si před měsícem koupila novou televizi, počítač a dostala výplatu. Peněženku jsem nechala v předsíni, chlap asi už všechno posbíral a teď jde hledat další věci. Jak v mrákotách jsem zašeptala: Vezměte si, co chcete, jen mi neubližujte. Mám vnoučata, chtěla bych tu ještě být pro ně! Nikomu ani slovo!
A vtom ten muž začal šeptat omluvy, snažil se mi něco vysvětlit. V hlavě mi hučelo, nebyla jsem schopná vnímat ani polovinu slov. Poradil mi vypnout sporák. Udělala jsem to automaticky a sedla jsem si na židli, on naproti. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Vladimír Beneš. Vyprávěl, jak šel po cestě tu po našem sídlišti ve Vršovicích, nikomu nedělal nic zlého, když se k němu přitočila skupinka opilců, žebrali peníze a on se lekl. Rozhodl se rychle zmizet, vběhl do našeho vchodu právě ve chvíli, kdy někdo vycházel. Než se ti výtržníci všichni dostali dovnitř, on začal lomcovat klikami, moje dveře zůstaly nezamčené. Když poprosil, abych se podívala z okna, skutečně jsem tam tu partičku viděla, jak čeká venku. Po chvíli to vzdali a odešli.
Postupně jsem začala pociťovat úlevu. Po prvním šoku jsem si všimla, že Vladimír je robustní a trochu nemotorný, ale v očích má laskavý pohled kde byste našli pohádkového dědečka, kdybyste mu oblékli dlouhý kabát?
Nezlobte se, nedala byste mi prosím palačinku? Měl jsem je naposledy, když ještě žila moje žena, požádal mě.
Už seděl bez bot, jenom v bundě. A ty ses nebála mu dát najíst? To já bych ho hnala bych, že by nestačil utíkat! divila se zpětně Květa.
Jenomže já najednou nabrala odvahu řekla jsem mu jen, ať si jde umýt ruce. Vyskočil do koupelny hned. Pak jsme dlouho pili čaj, povídal o sobě, zůstal sám po smrti ženy, děti neměli, žije úplně sám.
Nakonec se rozloučil, ještě jednou se omluvil a odešel. Ten večer jsem si připadala jako hlavní postava v nějakém českém seriálu. Měla jsem chuť všem volat a vykládat, co se mi stalo a taky jsem to udělala. Když jsem se vypovídala, najednou jsem v sobě ucítila prázdno. Snad jsem ho měla pozvat ještě na koláč? Mně se s houbama a povidly obzvlášť daří!
Co naplat. Vlak ujel. Ale další den jsem přesto upekla koláče. A tehdy, když jsem je vytáhla z trouby, někdo zaklepal. Opatrně jsem se podívala kukátkem, čekala Květu ale srdce se mi rozbušilo. Rychle jsem si uhladila vlasy, převlékla se z domácího županu do slušivého úpletového kostýmku a trochu se postříkala starými parfémy. Otevřela jsem.
Na prahu stál Vladimír s kyticí v ruce.
Já… přišel jsem se omluvit, abych vám poděkoval. Přeci jenom jsem vás vylekal. Tady, vezměte si, špital rozpačitě.
Kam byste šel? Upekla jsem koláče, pojďte ochutnat! usmála jsem se.
Jak jsem šel po schodech, vonělo to v celém vchodu, jak v cukrárně! Pomyslel jsem si, kdo má takovou hospodyni, přiznal s úsměvem.
Ale já nejsem vdaná. Pojďte dál, odpověděla jsem mu.
Od té doby spolu bydlíme. Pomáhá mi na zahradě, s dětmi si dobře rozuměl, vnoučata už mu říkají dědo Vláďo. Věnuje se jim s takovou láskou, jako by byli jeho vlastní.
Po letech samoty zase roztál, a stal se doma skutečným členem rodiny. Sousedky mi závidí.
No to je tedy štěstí, na stará kolena najít takového chlapa! A ještě tak nevšedním způsobem on ti prostě spadl do kuchyně! smějí se.
Já jim kývu na souhlas, ale od té doby zamykám dveře opravdu poctivě.
