Honzo, počkej! No, zastav se…
Honza trochu zpomalil a otočil se. Za ním po pěšince vyšlapané ke dvoupatrovému cihlovému domku spěchala šestnáctiletá Anička vysoké kozačky, krátká sukně, bílý kabátek a vlněná šála omotaná kolem hlavy. Pod šálou jí vykukovaly tmavě hnědé kudrlinky. Ten odstín vážně ladil s jejíma zelenohnědýma očima, které se třpytily, jakoby se každou chvíli měla rozbrečet. Díky tomu působila Anička trochu bezbranně a člověk měl chuť ji chránit.
Anička sem tam uklouzla, škubla sebou, ale nezpomalovala.
Anni, neběhej! Je to tu kluzké! napomenul Honza a pak, s náznakem úsměvu, dodal: Ale sluší ti to, když běžíš. Máš růžové tváře, krásně záříš! Už ti je líp, viď?
Anička se slabě usmála, došla až k němu. Honza jí podal ruku, chytla se, mrkla na něj.
Co jsi vlastně chtěla? zeptal se Honza, koukl kolem a rychle ji políbil na tvář. Tvoje máma nás přece zakázala, slibovala, že mi naseká… dodal s povzdechem.
Anička trošku zvážněla, sklopila oči, mačkala v ruce ucho školního baťohu, ale pak se znovu usmála.
Lžou, Honzo, s tátou jen straší. Nic ti neudělají! Prosím, pojď dneska se mnou do kina, ano? Koupila jsem už lístky, podívej!
Sundala palčáky a ukázala dva papírové lístky.
Honza jí sevřel dlaň v těch svých, teplých rukách a pohladil ji po hubených, krásných prstech.
Kino? No… nevím, mám práci zamračil se naoko, pak se zarazil, když Anička schovala ruku zpět do palčáku. Ale když mě zveš, tak jdu. Co za film? Zase nějaká romantika?
Ne, válečný! Vašek už na tom byl a říkal, že to je pecka! Ale sama se bojím, a holky jít nechtějí.
Vašek? S tím máš jít! Je takovej hodnej a snadnej kluk, určitě by šel! utrousil Honza žertem, ale nebylo mu to po chuti.
Vašek byl spolužák Aničky, chytrej, knihomol, ale slaboch. Často se točil kolem Aničky, což Honzu štvalo, ale vážným soupeřem pro něj stejně nebyl. Anička měla ráda akčnější kluky jako Honza.
Bohužel, Honza teď u Panových doma neměl dveře otevřené, kdežto Vašek byl vítán. Aniččina máma, paní Pánová, se s ním vždycky usmívala…
Já už nikoho jiného nechci, když zvu tebe! Tak jdeš, nebo ne?
Zčervenala a zamrkala.
Honzu to potěšilo a přikývl.
Dobře, půjdu. Ty se bojíš a já z toho zase dostanu noční můru! škádlil ji. Pak budou doma vykládat, že křičím ze spaní!
Anička se rozesmála a zamávala rukou:
Ale neboj, ty se nebojíš ničeho! V šest padesát před kinem, platí? Teď musím jít, mamka krájí zelí, je kuchyň plná lavorů. Měj se!
Otočila se opatrně a spěchala domů.
Bydlela s rodiči dvě domy od Honzy. Spolu vyrůstali, trhali zakázané třešně, honili vrabce, chodili do školy jenže Honza byl o dva roky starší. Holky Aničce záviděly, že ji Honza skoro nosí na rukou, ale ona to brala jako samozřejmost. Odjakživa tu byl.
Před dvěma lety na lyžích Aničku najednou rozbolela hlava, zatočila se jí a upadla. Zlomila si nohu, brečela bolestí, pot jí tekla po zádech. Vždycky se bála bolesti, i třísku byl problém vyndat, ale teď celá noha!
Honza byl hned u ní, samozřejmě po jejím řevu šel jako po siréně.
Když ji Honza nesl domů, noha už otékala, museli rozříznout botu. Držela se ho, až jí zůstaly otisky nehtů na rameni, ale Honza ani nehlesl.
V nemocnici jí řekli, že zlomenina je maličkost, ale srdce má v nepořádku. Dlouhý seznam latinských názvů v kartě… Dlouho ji drželi na lůžku, pak pustili.
Venku už pomalu tál sníh a Anička začala zase trochu žít.
Noha srostla pomalu, bolela, svěděla pod sádrou, Anička byla podrážděná, často brečela, ale všechno se změnilo, když přišel Honza. Vymýšlel jí program jednou si na postel rozložil mapu světa a jezdili po ní loďkou, pak chodil s ní prstem po mapě, skládali stavebnici nebo malovali školní časopis.
Jak ti sundají tuhle blbost, pojedeme někam daleko. Kam bys chtěla? ptal se Honza.
Klidně jen na dvorek, tam mě máma stejně nepustí, říká, že musím být v klidu kvůli srdci. Už ani nevím, jak se chodí povzdechla si.
Blbost! mávl rukou Honza. Můj děda byl skoro invalida po válce a nakonec zase běhá. Věř vědě, Aničko, něco se vyřeší. Jen se nevzdávej, makáš málo! Šupej, šnek jeden!
Tak ji provokoval a zároveň vytáčel k pohybu bral jí panenku a utíkal, Anička ho honila o berlích.
Aničko, ty jsi taková naše babička Nerychlá, pořád si stěžuješ na bolístky! poškleboval se Honza, ale vždy jí pak objal. Ale neboj, ještě budeme tancovat!
Aničko, pojď si zase lehnout, Honzo, neblbni! vtrhla dovnitř jednou paní Pánová. Víš, že jí nesmíš rozrušovat!
Ale teta Panová! Ona je jak sušená švestka! Nechte ji žít, nechte ji dýchat jako ostatní. Neběží maraton. Jen chce žít…
To už není na tobě, Honzo. Jdi domů. K nám dnes přijde Vašek na úkoly. Už tak má skluz…
Honza se snažil odporovat, ale paní Pánová ho na chodbě přitlačila ke zdi a sykla:
Nevkládej nos do věcí, kterým nerozumíš! Anička má těžký stav srdce, nic nesmí. Ani děti mít nesmí, porod by nezvládla. Chci živou dceru, rozumíš?
Teprve skoro doma Honzovi došlo, o co jde. Anička je vážný nemocný…
Co když umře Už dneska? prokmitlo mu hlavou.
Babička Eva, která stála v předsíni, jen překvapeně koukala, když Honza shodil bundu a polil se studenou vodou z kýble.
Honzo! Zbláznil ses? Ještě nastydneš rozčilovala se, hledala ručník.
Honza jen potřásl hlavou. Ne! Musí žít! A bude žít! Slibuju si to! sevřel pěsti.
Babička kroutila hlavou, co si to Honza mumlá Ale pak už ho jen poslala na kutě.
Bydleli spolu, rodiče byli kdesi pryč Honza nikdy přesně nevěděl kde.
…
Aničku vozili na vyšetření do Brna i Prahy, maminka vždycky přinesla doktorům koláče nebo domácí zeleninu, hlavně aby řekli, že se dá léčit. Jenže zázraky se nekonaly.
To se dneska nedá vyléčit, třeba to zvládne věda za pár let, ale teď hlavně klid a bez starostí, už nesmutněte, paní Pánová, stovky lidí takhle žijí! prohlásil jednou lékař.
…
Do kina bylo narváno, smrdělo to kouřem. Anička se držela Honzy za ruku, během dramatu tiše plakala do jeho ramene.
Aničko, neboj, všechno bude fajn! Honza ji hladil po hlavě.
Ale už je napomínali lidé kolem.
Honzo, mě je nějak špatně. Pojďme ven šeptla Anička.
Jasně, pojď!
Vstali a odešli, ale za nimi zahučel hlas z ochozu: Taková mladá Jste aspoň manželé?
Pokladní si myslela své. Honza bez rozpaků prohlásil:
Ještě ne, ale brzo budeme! Anička jen zírala.
To není vtip, Anno! Už jsem na to myslel dlouho. Odcházím na vojnu, ale až se vrátím, vezmeme se! Slíbil jsem, že ti ukážu svět? Tak aspoň tučňáky určitě!
Anička přikývla.
Jen věřit, že tě můžou vyléčit, a chtít! Najdeme doktory největší kapacity a jednou budeš mít i dítě! povídal upřímně Honza, dychtil ji políbit, ale pokladní je sledovala jak jestřáb. Nepřišlo to vhodné.
Dopij vodu, půjdeme na vzduch, nabádal ji.
Ale Anička se soustředila jen na to, co slyšela od mámy. Já nesmím mít děti? Fakt ne?
Honza znejistěl, slíbil to mámě tajit
No, to se ještě uvidí. Třeba jednou… Pojď, projdeme se!
Anička kývla, nechala se obléct do kabátku a šli ven. Světlé ulice, v hlavě prázdno…
Honza ji chtěl rozveselit, zavedl ji ke svému známému Radkovi. Ten jim půjčil motorku. Honza ji objal, sedla si před něj a vyrazili. Vítr, smích, pocit svobody
…
V noci museli volat doktora, Aničce píchli injekci.
Musíte na ni dávat větší pozor! Hlavně teď před maturitou! napomínal doktor.
Byla jsi s Honzou? ptala se pak máma.
Ano, Honza mi vždycky řekne pravdu. Že prý nesmím mít děti…
Anča se zase rozbrečela.
Tátovi nesahej na Honzu! zařvala. Je nejlepší! Vašek se na něj nechytá.
Dělej, spi! zabručel táta, zhasl světlo a popohnal manželku do ložnice. Honza dostal povolávák, brzy bude pokoj…
Máma Aničce zakázala s Honzou se stýkat.
Ale Honza se nevzdával. Já ji nenechám! Parvda je, že když ji zavřete do bytu, se scvrkne! Dejte jí dýchat!
Pár dní před odchodem na vojnu přišel k Panům se rozloučit, ale táta mu otevřel s brokovnicí.
Budete střílet, pane Páno? Tak jen do toho… Stejně kromě babi Evy na mně nikomu nesejde. A Aničce řekněte, že jsem odjel, nebudete ji aspoň trápit.
Honza se hrdě postavil, hlaveň zbraně mu mířila na hruď, máma Panová se rozplakala.
Táta se chvíli díval, pak sklonil zbraň. Jsi blázen, Honzo. Jdi domu, kvůli babičce.
Večer stála Anička u okna a sledovala Honzu máchl jí do oken, nenápadně. Ona pochopila…
…
Honza se vrátil až po čtyřech letech. Anička nevěděla, poslali ho na vojnu, pak zmizel beze stopy, babička Eva mezitím zemřela, ona na pohřeb nesměla. Všechna psaní se ztratila.
Po ulicích chodil jako cizí. Dům opuštěný, vlhko, zima. Šál od babi stále na pohovce, na nočním stolku zažloutlé obrázky svatých.
Druhý den šel k domu Pánů. Paní Pánová pověsila prádlo na dvorku.
Teti Evo! zakřičel Honza. To jste pořád stejná…
Bylo to už dávno, co tu byl naposledy.
Kdo to…? zamžourala.
Já, Honza. Pustíte mě dál?
Proklouzl brankou, koukal na okno Aniččiny pokoje. Závěsy zatažené, květiny pryč.
Odstěhovali se do Brna. Vašek tam šel na univerzitu, jeli společně.
S Vaškem? Proč?
Vzali se. Anička tu nechtěla být, řekli jí, že jsi padl… Teď je na vysoké. Vašek jí pomáhal, když tě postrádala, po pohřbu babičky byla úplně mimo. Jen díky Vaškovi jsme to zvládli. Prosím tě, Honzo, nech je být. Nevyhledávej je. Dej jim šanci na štěstí…
Anička nikdy Vaška nemilovala! štěkl Honza.
To bylo dřív. Ale bez tebe pochopila, jaký je život s někým, kdo je jí oporou… Nechoď za nimi, Honzo.
Honza nic neřekl, obrátil se a odešel.
Několik dní žil v prázdném domě, pak odeslal pár věcí v ruksaku, zabednil okna, připnul zámek. Šel se rozloučit na hřbitov k babi Evě. Sňal z krku křížek a položil ho na hrob.
Promiň, babi…
A odjel.
…
Honza zmužněl, byl přímočarý, žádné nejde neznal, vrhal se do všeho naplno, někdy trošku za čarou, podnikal, občas i v trochu pochybných vodách. Roky hledal vlastně příležitosti, jak upřímně pomoci.
Za asi osm let podnikání (nejdřív autodíly, pak obchod se starožitnostmi, později potraviny, dovoz surovin) se dostal až k výrobcům lékařské techniky, nabalil kontakty na špičkové doktory z celého světa.
Proč tě to srdce u pacientů tak žere? ptal se kardiolog Románek v Praze. Na takové se tu vždy najde někdo špičkovej. Copak, příbuzná?
Známá. Je o dva roky mladší. Od šestnácti slabé srdce. Diagnózu nevím.
Je nutné ji zjistit… A čerstvé testy! Staré nestačí, jasné?
Honza přikývl, vstal, zavřel dveře a odcházel tichými chodbami, kde občas projela sanitářka…
Kam zase jdeš? ptala se Terezka, jeho přítelkyně, svazovala si župan v rozespalé kuchyni. Pět ráno a ty už mizíš?
Honza pokrčil rameny: Promiň, potřebuji něco zařídit, pár dní nebudu doma. Neboj, budeš v pohodě.
Objal ji, políbil. Buď tu, a nikoho domů nezvi.
Usmála se, poslala mu polibek, nabídla snídani, ale on odmítl.
Věděla, že ji nemiluje nikdy jí to nesliboval, ale užívali si pocit, že někoho vedle sebe mají. Co víc si přát v tomhle komplikovaném světě?
…
Pane Nováku, zdravotní dokumentace pacientů je přece trochu jiná liga! nervózně špitl menší mužík naproti Honzovi v restauraci. Klepal prsty na stole, nervózně si hryzal nehty. Já vám nemůžu vyhovět, kdepak! Jděte za primářem, to je…
Honza se naklonil: Uklidněte se, pane doktore. Kolik si řeknete? Mě peníze netrápí. Jedná se o Annu Pánovou, má nemocné srdce, manžel ji drží doma jako ve zlaté kleci, píchá do ní léky, bere jí radosti a život. Je to obchod vy umožníte člověku žít a své rodině zajistíte dobrou budoucnost…
Doktor chvilku váhal, pak vyhodil částku. Honza přikývl, předal obálku, doktor mu předal nemocniční zprávy. Obchod uzavřen.
…
Anička pomalu kráčela boční uličkou, nemyslela na nic. Zítra musí k doktorovi, pak porada ve škole, pak péče o syna… Tolik povinností. Ale dnes jen dýchat.
Míjel ji motorkář s holkou v zádech Anička se usmála, vzpomněla na dávné jízdy s Honzou.
Aničko! ozvalo se za ní. Aničko, ahoj!
Otočila se a zůstala stát. Byl to Honza…
Potřebuju s tebou mluvit! Je to důležité, pojď se posadit.
Honzo… Honzíku… šeptla a pevně ho chytla, pohladila po tváři. Slzy. Objal ji.
Kam půjdeme? Do kavárny?
Radši k nám, Vašek i vnuk už jsou doma, navrhla.
Ne, potřebuju mluvit jen s tebou.
V menze Honza rozpačitě začal: Anno, musíš se mnou odjet, mám pro tebe doktora operace může změnit tvůj život!
On mě nemučí, Honzo! Jen má strach… Ale povídej spíš o sobě, žiješ s někým?
Všechno bylo… Teď čistý obchod. Angličtinu jsem se naučil, daří se mi.
I Vašek učí syna jazyk, je přísný, ale stará se… Byl jsi doma? Jak to tam teď vypadá?
Všechno je pryč. Ale my teď musíme řešit tebe! Stačí podpis, dovolená, všechno zajistím.
Honza spěchal, tušil, že něco přijde…
Anno, pojď domů! došel je Vašek. Valérie čeká.
Honza pro mě něco zařídil, docela důležitého…
A už seděla doma, zatímco Vašek a Honza debatovali.
…
Tak cos vyřídil, Honzo? vyzvídal Vašek. Chováš se jak zachránce světa…
Mám pro Annu špičkové lékaře v zahraničí, operaci, která jí může změnit život. Všechno zaplatím!
A co my? Já i syn? Když se něco stane… Ona je moje, já vím nejlíp, co potřebuje. A tys byl kde? procedil Vašek.
Teď to není o tobě! Chci jí dát šanci! Jí, ne tobě!
Já nikam nepojedu, Honzo vstala Anna a objala ho. Já se bojím, jsem tu zvyklá, mám syna… Nejsem odvážná.
Tak pojďte na čaj, kluci! usmála se Anna a nabídla sladké. Honzo, zítra domů, ano?
Honza odmítl. Odešel bez rozloučení. Šel ulicemi, narážel kolemjdoucí loktem v apatii.
Všechno to bylo zbytečné Tolik snahy, energie, úplatků, kontaktů…
Chtěl sis jen dokázat, že jsi lepší než Vašek a nejsi. Prohrál jsi…
…
Doma na něj čekala Terezka v županu.
Uvařila jsem polévku, dáš si? zašeptala a objala ho.
Bálses, že nepřijdu?
Ano… Já se bála, že zůstaneš u ní…
Honza ji pevně objal a poprvé pocítil klid. Nikomu nic nedluží, nemusí zachraňovat svět. Může začít žít svůj normální život. Milovat Terezku, vzít si ji, mít děti, vychovat je…
A ostatní ať si žijí, jak sami chtějí.
Někdy stačí jen dovolit si být šťastný.
Terezka sledovala, jak Honza s chutí jí polévku. Usmívala se, protože věděla, že v tom domě teď bydlí opravdová malá rodina. Byla si tím jistá.
