Ošklivá Gábinka
Proboha, tohle že je chlap? To je snad nějaký nedorozumění! Gábina snad ani nevidí, za koho se chce vdát? Malý, hubený, ošklivý jak noc!
Ale nepřeháněj! Jasně, je to trochu prcek Ale víš, na vzhledu zas až tak nesejde! Voda se z obličeje nepije. A Gábina je taky zrovna dvakrát kráska není.
To máš pravdu. Ale představ si, jaké asi budou mít děti! Hrůza!
Mladé maminky, které se nudily na lavičce před panelákem, urovnaly dečky v kočárcích a s potěšením se zadívaly na svoje spící miminka. Kdepak, jejich děti byly určitě hezčí než nějaké budoucí potomci Gábiny!
Gábina mezitím s úsměvem pozdravila sousedky, když vykládala z auta igelitky s nákupem pro maminku. Hned se začala otáčet kolem.
Dimi, není to na tebe moc těžké? Dej mi aspoň jednu tašku! zkoušela ho připravit o igelitku, ale nedal se.
Gábi, radši mi podrž dveře! Těžký věci patří chlapovi, tobě ne, miláčku!
Sousedky si vyměnily pohled.
No tohle, dělá si z ní hradby! Prý těžký není ženská práce! Počkej, až se vezmou to ještě budeme koukat, kdo měl nakonec pravdu!
Gábina už s Dimou zmizeli v paneláku, ale sousedky pořád rozebíraly jejich výšku, váhu, rysy, cenu snoubencova auta i nevěstinu chůzi. Vždyť se tím zabije čas. Klábosení je jednoduché.
Gábina ale nemyslela na řeči lidí. Spěchala za maminkou, kterou už dva týdny neviděla. Nejdřív služební cesta, pak stěhování do nového bytu a urputná snaha s Dimou všechno stihnout do svatby. Maminka jí radila, ať se šetří, nestresuje a nejezdí zbytečně. Prý lednice je plná, telefon funguje a do svatby už je to za pár. Kdy má stihnout všechno?
Jenže Gábina to stejně nevydržela. Ještě nikdy nebyla tak dlouho a daleko od maminky. A s tou úzkostí žít se prostě ještě nenaučila.
Gábu si mamka porodila v pětatřiceti. K nosaté, drobné a ošklivé Marušce, která prodávala v malém obchodě se smíšeným zbožím, už rodiče i známí dávno zlomili hůl. Stará panna, říkali všichni. Jaképak děti?
Ale Maruška překvapila. Jela na dovolenou k moři a přivezla si odtamtud ženicha. A ne ledajakého, ale fešáka, co se jen tak nevidí. Vysoký, ramenatý, s modrýma očima. Vedle něj působila Maruška jako šedá myška vedle mohutného kocoura v kožešině. Zkrátka nepatřili se k sobě.
Jenže po příchodu do Maruščina života nosila kožešinu ona.
Muž Marušky byl nejen chytrý, ale i pracovitý. Dokázal si na sebe vydělat a ještě peníze znásobit. Na ženu nedal dopustit a nebál se pro ni utrácet. Maruška rozkvetla, pěkně se oblékla, udělala si moderní účes a postupně od sebe odehnala všechny dávné známé.
Blízké kamarádky neměla, nikdy žádné nenalezla. Byla příliš nevýrazná, nikdy ji do party nebrali. Nikdo nechtěl kazit náladu pohledem na takovou ošklivku.
A tak ty pocasné, které někdy přišly na čaj, protože chtěly drobnou výpomoc nebo slíbit kousek šunky z přídělu, Maruška bez lítosti pustila k vodě.
Bála se drbů ty jsou horší než pistole. Kdo ví, kdy a jak ublíží. Chápala dobře, že podle mnoha by jí Saša nepatřil, a najdou se tací, kteří by mu radili, ať ji opustí. Nebo o ní klidně něco vymyslí. Proto si Maruška udělala z bytu pevnost nikomu kromě své rodiny ji neotevírala. Chtěla si chránit své štěstí.
Zbytečně. Saša o jiné ženy nestál. Velmi brzy pochopil, že přísloví o kráse je pravdivé. Vždyť lidová moudrost je moudrost generací. On sám měl zkušenost nejdrsnější vyrůstal bez rodičů a s alkoholičkou babičkou.
Rodiče zahynuli, když mu nebyly ani tři. Otec se vracel z kamarádovy svatby trochu napitý, v dešti nezvládl řízení.
Saša zůstal s babičkou, která po ztrátě jediného syna už nikdy nenašla klid. Nejprve pila málo, pak až moc. Saša se už v osmi letech naučil vařit, žehlit košile a snažil se učit. Jeho krása mu byla spíš na obtíž všichni si ho všímají a dospělí si k němu dovolovali víc.
Rostl z něho paličák, kynul zlosti. Jak by ne nikdy ho nikdo nepohladil. Babičce byla vodka milejší než vnuk, a okolí se omezilo jen na povzdechy nad jeho vzhledem, nikdo se však nezeptal, jak mu je.
Nikdo, až na prodavačku z pekárny, kam denně chodil pro chleba. Sama vychovávala dva syny, věděla, co je být sám. Vyrůstala v děcáku, ale svým klukům dala domov a péči, i když peněz moc nebylo. Na stole byl čerstvý chleba, na pánvi brambory a v hrníčku čaj s medem ten nosil soused včelař.
Děkuji mockrát! Kolik dlužím?
To je od srdce! Sama tu stojíš pro lidi, tak nech mě tě taky potěšit!
Každý den Saša dostal k chlebu i housku.
Vezmi si do školy! řekla přísně a pohladila ho po kudrnách.
Ta něha, nevysloužená, mu hřála srdce. Nejprve si housek nebral, ale pak pochopil, že by tím tetě Valerii ublížil. Začal jí tedy děkovat. Chodil jí po škole pomáhat. A nakonec ji začal brát skoro jako mámu.
Život mu pak rozdělil vše po svém. V patnácti babička zemřela. Valérie si ho vzala k sobě.
Ty už jsi mi chlapcem dávno. Teď to jen sepíšeme.
A tak měl najednou rodinu mámu a bráchy. Zlost zmizela. Byl někdo, kdo by ji zaplašil, kdyby se vrátila.
Po škole nastoupil rovnou do práce, spravil babiččin byt, jenže v lásce to nešlo. Dívky s ním rády zaflirtovaly, pak ale ztratily zájem. Ta, do které se zamiloval, dokonce řekla:
Ne, Sašo, nechci vážný vztah. Jsi moc krásnej, odejdeš necháš mě. A co kdybys mě nechal s dítětem? Po tobě touží každá Jen si vybírej!
Zapomenutá zloba se vkradla zpět, ale Saša věděl, na koho se obrátit.
Synku, nebyla to tvoje. Tvoje někde je a čeká. Nevzdávej to! Bez víry nic nestojí. Všechno bude, uvidíš!
Valérie uměla synovi poradit, aby se mu zase lépe dýchalo. Saša si řekl: vydržet umím, zbytek přijde sám.
Roky plynuly, ale ta pravá nikde. Saša začal být sklíčený. Valérie znovu zasáhla:
Pojeď k moři! Musíš ho vidět je nádherné, divoké i něžné! Uvidíš to na vlastní oči!
Na té dovolené potkal Marušku. Všichni ji míjeli, když stála na promenádě a zírala na rozvodněné moře po bouřce. Saša zůstal v šoku byla až neuvěřitelně podobná jeho adoptivní matce. A když ji poznal blíž, pochopil, že mu osud právě dal dar nad všechny. Byla stejně laskavá a dobrosrdečná jako Valérie. Plná něhy a touhy milovat. Věděl tohle je ono! To, za co se tolik let modlil.
A šanci si nechtěl nechat ujít.
S dcerkou Gábinou ji milovali jako poklad. Někdy z toho až měli strach.
Ať ji nerozmazlíme, Sašo bála se Maruška. Co když jí tím zkazíme život?
To se nestane! líbal dceru do vlasů. Je to chytrá holčička!
Věřil tomu tak upřímně, že Gábina si jen mohla snažit tátovi dělat radost.
To má po mámě, chválila vnučku Valérie. Stejně laskavá, jako ty, Maruško! Opatruj si holky, synku. Štěstí je, když je doma láska!
S rodinou si Saša držel výborné vztahy. Když se necítil dobře, svěřil se nejdřív bratrům aby neplatil mámě a ženě starosti.
Bratři nenechali nic náhodě: za pár dní mu našli lékaře. A když byla diagnoza zlá, podrželi ho.
Nevzdávej to! Máš dceru! Jsme s tebou. Věda jde kupředu.
Boj trval dlouhých deset let. Saša překvapoval lékaře svou vůlí a chutí žít.
Jiný by už vzdal. Vy jste neuvěřitelně silný člověk!
Saša jen kývl, bojujíc se slabostí. Věděl, že má sílu díky Marušce a Gábině, která za ním po škole spěchala do nemocnice nosit jídlo.
Nechci jíst, holčičko vzdoroval.
Jez, tati! Polévka je slaná, mamka brečela, když ji vařila. Ale říkala jsem jí, že nemá brečet! Že se uzdravíš a přijdeš domů! To jsem řekla dobře?
Správně, Gabčo Přijdu
A Saša se vždycky ještě domů vrátil, přestože vyhlídky byly čím dál temnější. Doma na něho čekali.
Odešel potichu. Doma, hlavou na rameni milované Marušky. Usnul a už se neprobudil. A ona tam seděla až do rána, hlídala ho a přemítala nad jejich životem.
Ne, Sašo Na co bych si stěžovala Tolik jsme toho spolu zažili! Byla jsem šťastná, děkuji ti
Gábinka ráno přišla za rodiči do ložnice před snídaní, a zakřičela slabounce, jak ptáček chycený v drápech.
Pšš, maličká! Tati už nic nebolí Je mu dobře Neplač Maruška už slzám nebránila. Jsem tu s tebou
Maruška s Gábinou nezůstaly samy. Opatrovali je Sašovi bratři i Valérie. Rodina se semkla, protože samy by to nikdy nezvládly. Ani srdce, ani duše by nestačila.
Šla léta. Gábina rostla. Každý rok se na sebe dívala do zrcadla méně ráda. Věděla, že hezká není, a nic s tím nezmohla.
Copak může člověk zkrátit nos nebo zvětšit oči? Ani mrkev, kterou jedla s nadějí, že povyroste, nepomáhala.
Ve škole se jí posmívali, a Maruška ji utěšovala:
Ještě uvidíme, kdo bude šťastnější! Dej tomu čas, holčičko!
Gábina dostudovala, šla na univerzitu, ale ani tam se nenašel nikdo, kdo by ocenil její klidnou povahu a laskavost. Všichni obdivovali krásné a hlasité holky, Gábě před zkouškami brali zápisky. Ona si je totiž vždy vedla ukázkově, protože na přednáškách neotáčela hlavu, dobře věděla, že tam v přesile holek nad kluky nemá co chytat.
Co budeme dělat, mami? ptala se jednou smutně Marušky, když pochopila, že je v práci dobrá, má kariéru, ale osobní život jí uniká.
Pošleme tě k moři! rozesmála se Valérie. Jednou to vyšlo, třeba se to povede zas! Co říkáš?
To je nápad! Jenže Gábina sama nikdy nepojede. Vztekne se!
Tak jedeme všichni. Pozveme bráchy s rodinou, děti Celá rodina, uvidíš. A Gába se pak stejně někde ztratí vzpomínáš, jak pláchla z chaty sama do města, co tu byla naposledy u mě? zasmála se Valérie, když si vybavila vylomeniny svých vnoučat. Ti naši uličníci by otrávili leckoho! Tak pojďme na to!
Jdeme do toho! souhlasila Maruška.
Jenže osud měl jiné plány.
K moři Gábina jela, ale odmítala se od rodiny hnout. Přemlouvání byla zbytečná.
Já sama nikam nechci!
Co mohli dělat? Jen se s tím smířit.
Ale osud už si chystal malý žert. Po návratu do Brna Gábina svou lásku nepotkala na pláži, ale rovnou před domem. Když parkovala auto a spěchala domů, chytil ji silný déšť. O nové, nedávno koupené lodičky přišla bez lítosti, zuje se a bosky cupitala přes kaluže už věděla, že doma čeká netrpělivá mamka. Těsně před domem ji zaflákal špinavou vodou projíždějící vůz.
No to je vážně síla! vydechla Gábina.
A začala se smát tak hlasitě, že řidič, který zastavil a vyběhl se omluvit, na ni chvíli v úžasu hleděl.
Osud se pousmál, dal si další fajfku na seznamu a šel dál s jistotou, že Gábinu s Dimiem čeká všechno hezké.
A přesně tak se stalo.
A za pár let ty samé sousedky, když budou hlídat své už odrostlé nezbedy na lavičce, budou znovu šuškat, když před dům zastaví Dimova škodovka:
Vidělas tu kožich, co má ta ošklivka? Můj by mi na to neukecal, a ona jo!
Zase začínáš?
Takhle se jí nehodí! Nevypadá v tom dobře!
Ty jsi fakt protivná! Závist tě užírá! Proč tě její štěstí tolik žere? Má muže, i když je nehezký, ale je laskavý, děti miluje a rozmazluje! Tebe žere žárlivost!
To teda! Proč někdo má všechno a já nic? Podívej na ně! Ani jeden hezkej není, a děti mají jak obrázky! Odkud to vzali?
Po dědovi! Gábinin táta byl krasavec. To je genetika, holka, čistá věda!
A proč je Gábina pořád taková klidná a vděčná? Za všechno poděkuje a nikdy se neurazí! Vždyť by měla být na svět naštvaná, že jí nebyla přisouzena ani špetka krásy!
Měla by, ale není! Ty bys možná byla krásnější, kdybys tolik nezáviděla!
Ale prosím tě! Já jí mám radit? Ona je jak z pohádky! Jak to dělá, že ji Dima tolik nosí na rukách? Nenechá na ni dopustit! Ví nějaké tajemství?
Zeptej se! Třeba ti ho prozradí!
To určitě! Já se od ní radit nebudu!
Jak myslíš! Jen si škubej nervy!
Ale Gábinu drby nezajímaly. Musí stíhat děti, o maminku se postarat, Valérie se chystá přestěhovat blíž a pomáhat pravnoučatům, strýcové zvou na návštěvu, Dima přislíbil pomoct na stavbě. A děti vyžadují dohled.
Sašenko, Mařenko, domů! Babička vyndala koláč z trouby! Nenechte ji čekat!
A bude zase jeden večer, kde zbude čas i na povídání, zpěv s kytarou a na pohádku od Marušky pro vnoučky.
A život jde dálVečerem se rozvoněl čerstvě upečený koláč i tlumený smích. Ze všech koutů bytu zněly hlasy, někdo křičel v koupelně, jiný se snažil ukořistit poslední kousek malin. Dima rozlil čaj, Gábina ho napomenula a on se na ni usmál tím svým klukovským úsměvem, ze kterého ještě ani po letech nezmizelo dojetí, že je to právě ona, kdo ho večer políbí na dobrou noc.
Když děti konečně ulehaly do peřin, šeptala jim Maruška pohádky. Valérie u dveří tiše zavřela oči a v duchu pobrukovala ukolébavku, jakou kdysi zpívala ona svým synům.
Gábina zašla k mamince do pokoje. Seděly spolu při lampičce a v tichu rozuměly jedna druhé i bez slov. Venku pod oknem šuměla zahrada, mnohá okna už dávno potemněla, když Gábina řekla, sotva slyšitelně:
Mami Ty jsi měla pravdu. Štěstí má tolik tváří, kolik jsme ochotni vidět.
Maruška ji vzala za ruku. V její dlani byla stále stejná něha, jakou měla kdysi pro malou holčičku, která se bála tmy.
Štěstí je domů se vracet, Gábi. A vědět, že smíš být přesně taková, jaká jsi.
A venku, pod nevelkým oknem, na chvíli ztichl i večerní vítr, aby zaslechl, jak je v tom obyčejném bytě naplno a opravdově život. Jak ho láska mění v krásu, kterou jazyk sousedek nikdy nespočítá.
