Děkuji za tátu
– Co říkali na policii? zeptala se šeptem Lenka, když maminka položila mobil na stůl.
– Nic moc, Leničko, odpověděla Antonie Štěpánová, vzala do ruky sklenici s vodou a napila se. Prý je ještě brzy dělat poplach. Musíme počkat alespoň den. Ale já to cítím Cítím, že se něco stalo!
*****
– Ahoj, mami! Táta je ještě doma? volala Lenka, když se přiřítila do bytu s dortem.
– Ahoj, zlatíčko. Už odjel. Vždyť jsem ti říkala, že má dnes poslední den v práci slaví padesátku, a rozlučku s kolegy při odchodu do důchodu. Nemohl tam prostě nebýt.
Škoda zamručela Lenka.
– Ale slíbil, že bude doma na oběd.
– Tak fajn. To zrovna dorazí i můj David. Sejdeme se všichni. Zatím ti pomůžu nachystat stůl, jo?
– Jasně! Když to zvládneme spolu, bude to hned. Ale napřed pojď na čaj, právě jsem dovařila vodu. A mám tvoje oblíbené větrníky. Dáš si?
– S chutí.
Obě se posadily, vychutnávaly čaj, dortíky a povídaly si o počasí, o přírodě, o tátovi, který právě dnes slavil padesátiny.
Všechno bylo krásné. Jenže
Antonie si všimla, že Lenka je nějak nesvá. Jako by jí něco tížilo, chtěla něco říct, ale nejde to ze sebe vysoukat.
Hned mi zatrnulo u srdce.
– Leni, stalo se něco? Jsi v pořádku?
– Co, je to na mě tak vidět? usmála se Lenka.
– Je Nechceš mi něco sdělit?
– Chci. Ale neboj se, mami, je to dobrá zpráva.
– No tak povídej, už mě nenapínej.
– Vlastně jsme s Davidem koupili loni zahradu a rozhodli jsme se, že vám ji dáme. K tomu David dodělal chatku, takže tam můžete trávit celé léto.
– Vy nám chcete dát zahradu?
– Jasně! My to myslíme upřímně. Teď vám to patří. My k vám občas zaskočíme na návštěvu. Jenže stejně jsme s Davidem zjistili, že to teď časově nezvládnem
Lenka se odmlčela a záhadně se usmívala.
– Proč ne?
– Protože vy s tátou budete zanedlouho babička a dědeček. Za osm měsíců!
– Opravdu?
– Opravdu!
– Proboha! To mám radost, Leničko! A táta bude mít taky obrovskou radost!
Antonie vyskočila, objala dceru a několikrát ji políbila.
– Chtěla jsem, abyste to zjistili spolu, ale nečekala jsem, že táta tak brzy odjede.
– Nevadí, brzy se vrátí a povíš mu to. Zatím, Leničko mrkla na hodiny pojďme vařit.
– Jdeme na to!
V kuchyni začala koncertovat orchestr hrnců a pánví. Lidi říkají, že dvě hospodyně v jedné kuchyni je moc, ale nám to vůbec nevadilo byly jsme sehrané jak hodinový strojek. Stůl vypadal nádherně.
Bylo tam všechno pečené kuře, rybí karbanátky, bramborová kaše a tři druhy salátů.
Antonie usedla, podívala se na hodiny:
– Jsme hotové i dřív, než jsme plánovaly.
– Vždyť to děláme na čtyři ruce! zasmála se Lenka. Nechceš zavolat tátovi a zjistit, kdy dorazí?
– Jo, hned to zkusím přikývla máma.
– Já zatím zavolám Davidovi, kdy přijede.
Lenka šla pro kabelku do předsíně.
Antonie vzala mobil a volala manželovi.
Dlouho jen zvonilo, pak zavěsila a zkusila to znova. Nic. Michal nezvedal. Zadívala se na hodiny a hlavou jí proběhla jediná otázka:
Proč neodpovídá?
Až teď jí došlo, že Michal měl zavolat, až dorazí do práce, ale neozval se. Po zádech mi přeběhl mráz.
– Mami, David dorazí během hodiny! volala Lenka z chodby. A co táta?
– Nezvedá to
– To je divné.
– Je, Leni Už jsem volala několikrát, zvoní to, ale ticho.
– Ale mami, dnes má slavnost. Asi hluk, nebo si povídají a nemůže to vzít.
– Ne, Leni. Už měl být na cestě. Vždy slíbí, že přijde na oběd, a nikdy nelže. Navíc nevolal ani z práce, jak slíbil. To není jeho styl. Pročpak neodpovídá?
– Tak co kdyby sis zkusila zavolat jeho šéfovi? Třeba ho pustí dřív domů.
– Zkusím to.
Antonie nebyla žádná hysterka, ale teď jí v srdci skříplo nepříjemné tušení. Michal jí vždy zvedal telefon. Pořád.
I v práci.
Vždycky říkal, že manželka je pro něj nejdůležitější na světě a nechce, aby se trápila.
A zrovna dnes by ji nikdy nenechal čekat. Přeci ví, že bude nervózní.
Na druhou stranu, dneska mu kolegové dělají rozlučku. Taková příležitost je jednou za život. Dal čtvrt století své práci, není snadné se loučit
– Haló? ozval se mužský hlas z telefonu.
– Dobrý den, pane Nováku. Tady Antonie, manželka Michala. Volám, jestli už bychom ho mohli čekat doma, slavíme tu a všichni už čekáme.
– Dobrý den, paní Štěpánová. Upřímně řečeno sám nevím, co říct.
– Nerozumím
– Taky čekáme. Volali jsme mu několikrát a prostě nezvedal.
– Vy chcete říct, že nebyl v práci?! přešla Antonie do rozpaků.
– Ne, neukázal se. Pořád čekáme. Hned jak se ozve, připomeňte mu, že na něj čekáme. Ale moc ho nezdržíme, rozlučka musí být. To je naše tradice.
– Dobře Prosím vás, dejte mi ihned vědět, kdyby dorazil.
Antonie položila telefon s třesoucíma rukama a podívala se na dceru:
– Leni, nebyl v práci a nezvedá mobil. Kde může být?!
– Hlavně klid, mami. Zkusíme mu volat spolu.
*****
Michal vyšel z paneláku, usmál se na slunce, pozdravil starší paní na lavičce a vydal se ke trolejbusové zastávce.
Stejná cesta, už pětadvacet let stejné ráno. Dnes měl ovšem cestu do práce ne kvůli práci. Čekala ho rozlučka, vyzvednutí výstupního listu a loučení s kolegy.
Sám už před lety vyprovázel kolegy do penze. Teď přišla jeho řada.
Nic zvláštního, a přece nervózní byl. Celou noc nespal, pil kapky na srdce, ale žádná úleva.
Přitom ráno, když mu Týnka popřála k narozeninám, usmíval se.
Jenže o zdravotních potížích nechtěl doma nic říct, aby neměla starosti.
Stávalo se mu to už víckrát, a většinou to samo přešlo.
Na odchod se ovšem rozloučil dřív, aby nic nepoznala. Nechtěl jim kazit slavnost. Věděl, že Týnka by všechno stopla, kdyby ho viděla ve špatném stavu.
Snad to přejde, přesvědčoval se Michal a tiskl dlaň na hruď.
Na zastávce postával, přemýšlel, co řekne kolegům, ale pak, když přijel plný trolejbus, pochopil, že v tom dusnu tam nevydrží.
Rozhodl se jít pěšky. Počasí bylo hezké, času dost, na vzduchu mu bude líp.
Manželku zatím nechtěl rušit. Zamýšlel, že jí zavolá z práce, jak bylo domluveno.
Jenže do práce nikdy nedošel.
Cesta vedla přes malý městský park, kde v tuto dobu skoro nikdo nebyl. Právě tam mu přišlo zle.
Michal usedl na lavičku, rozepnul si košili a vdechoval chladný podzimní vzduch. Netušil, jak dlouho tak sedí. Cítil, že je čím dál hůř. Nechtěl Antonii zbytečně děsit, ale když už věděl, že je zle, sáhl po mobilu.
Zavolám nejdřív ženě, pak záchranku, rozhodl se.
Ale ruce se mu třásly, mobil vypadl na zem, až pod lavičku.
Michal se snažil zvednout, ale bolest na hrudi mu to nedovolila. Najednou se mu zatmělo před očima.
Všechno, co stihl udělat bylo lehnout si na lavičku.
Tak takhle končí jubileum i důchod, pomyslel si smutně.
Nejvíc ho ale bolelo, že už neuvidí manželku ani dceru
*****
Antonie si vzala kapky, znovu volala manželovi. Zase jen tůtání… Lenka taky zkoušela opakovaně bezvýsledně.
Pak dorazil David. Seděli v tichu u slavnostně prostřeného stolu a čekali.
– Na co vlastně čekáme? probrala se Antonie Štěpánová. Musíme okamžitě zavolat policii. Možná ho pomůžou najít!
Lenka a David souhlasili. Všichni chápali, že tohle už není obyčejné zpoždění.
Michal pracoval u hasičů, byl zvyklý na adrenalin. Když tolik hodin nevědí, kde je, je zle.
– Co ti řekli na policii? zašeptala Lenka, když máma položila mobil.
– Nic dobrého Antonie polkla trochu vody. Prý je brzy dělat poplach. Ale já cítím, že je něco hodně špatně!
– Půjdu ho hledat sama! řekla Lenka tentokrát rozhodně.
– Ano, děvče, máš pravdu. Běžte s Davidem hledat. Já zůstanu doma, kdyby přišel, a projedu nemocnice. Pro jistotu.
– Jasně, mami
Lenka a David na sebe hodili bundy a vyrazili z bytu.
Antonie zůstala, vzala mobil a začala volat na pohotovosti.
Ať se mu nic nestalo šeptala si a dělala znamení kříže.
*****
Michal byl ještě při vědomí, ale každou minutou se zhoršoval. Těžce se mu zvedala ruka, mluvit už skoro nešlo. Pomoc zachrčel směrem ke dvěma ženám, které šly okolo.
Obě se na něj podívaly a s odporem uhnuly.
– Další opilec! prskla starší.
– Jistě, sotva ráno, a už leží na lavičce. Takových je! ucedila druhá.
Michal slyšel jejich slova, a po tváři mu stékaly slzy. Tolik let jsem pomáhal cizím lidem i zvířatům, a teď nemůžu sám skoro nic.
Proč právě dnes?
Už se smířil, že už se mu nikdo nepomůže, když náhle
znedaleka uslyšel hlasité štěkání. Moc blízko. A vzápětí na něm cítil tlapky a někdo mu olizoval bradu.
Pes! To je pes! radoval se Michal. Když je tu pes, je poblíž možná i páníček!
S velkou námahou otevřel oči a uviděl středního staršího psa. Náhle si vzpomněl, kde ho viděl!
Objevily se mu v hlavě obrazy hořící dům, hasiči vynášejí lidi, a pak v okně štěká pes.
– Je tam pes?! ptal se tehdy Michal majitele, když seděl v sanitce.
– Ano! Zůstala tam. Museli jsme utéct
– Proč jste to nehlásil?! rozkřikl se Michal a vrhl se zpět do hořícího domu.
Kolegové ho chtěli zadržet, ale neuposlechl. Riskoval vlastní život, vytáhl psa ven, doslova za minutu dvanáct.
Předal ho majiteli a dlouho si ještě hleděli do očí.
V těch psích očích bylo jediné: DÍKY.
Obraz zmizel, vše potemnělo.
Pes dál štěkal a olizoval Michala. Poznal svého zachránce. Teď chtěl zachránit on jeho.
– Když můžeš zašeptal Michal. Přižeň mi někoho
Pak omdlel.
Pes ho slyšel a chápal. Rozběhl se přes park za lidmi ke studentovi u stánku s langoši, k ženě s dítětem, ke kiosku. Všichni ho odháněli, báli se. Netušili, že se je snaží přivolat na pomoc.
*****
Na zastávce se Lenka s Davidem nic nedozvěděli. Nikdo z přítomných nepoznal muže na fotce, kterou Lenka ukazovala.
Pochopila, že nemá smysl ztrácet čas, takže začali obcházet okolní obchody, dvorky marně.
Během běhu kolem parku Lenku upoutalo štěkání.
Otočila se a zahlédla staršího psa, jak pobíhá, štěká na lidi a zase uskakuje.
– Jdi pryč! oháněl se důchodce holí. To je hrůza, ti psi dneska!
– Leni, co je? ptal se David, když ji viděl zastavit.
– Nevím Ale ten pes neštěká jen tak. Něco chce. Nedokážu to vysvětlit, ale cítím to
Pes upřel oči k Lence a ona v nich cítila prosbu o pomoc.
– Kam jdeš? ozval se překvapeně David, ale Lenka už běžela za psem. Ten ji vedl do parku ke staré lavičce.
Za pár minut našli Michala ležel v bezvědomí, ale žil!
– Tati! vykřikla Lenka a skláněla se k němu. Davide, volej sanitku!
*****
Sanitka přijela rychle a Michala okamžitě převezli na kardiologii.
Lenka se psem pelášila naproti Davidovu autu. Cestou zavolala mamince, krátce ji ujistila, že tátu našli, a slíbila dát vědět co nejdřív.
– Víte, váš otec měl skutečné štěstí, že jste ho našli včas, řekl lékař na oddělení. Ještě půl hodiny a už bychom nic nezmohli.
– Bude žít? zeptala se Lenka.
– Ano, bude.
Lenka vyšla ven, objala psa.
– Děkuju ti Děkuju za tátu.
– A co s tím psem? ptal se David.
– Má obojek, takže je domácí. Ale zaslouží si odměnu. Zachránil tátu. Zůstane aspoň dočasně u nás. Nemohu ho nechat na ulici.
– Jasně, Leni.
*****
Antonie, David a pes podle známky se jmenuje Barry čekali před nemocnicí. Po pár minutách vyšla z budovy Lenka s tátou.
Barry radostně štěkal, skákal okolo Michala.
– Tati, tohle je on, kdo tě zachránil. Dal ti ten největší dárek k narozeninám!
– Děkuju, kamaráde, Michal se sklonil a pohladil Barryho. Ale kde má páníčky? Vím, že někde musí být.
– Hledali jsme. Nikdo se neozval ani na inzeráty, co jsme dali na internet.
Pak Antonie došla k Michalovi, slzy v očích, ale tvář usměvavá:
– Díky, že žiješ, Míšo.
– Promiň, Týnko, že jsem ti neřekl, že mi nebylo dobře. Myslel jsem, že to přejde a skoro to tak nedopadlo.
– Odpouštím. Pojedeme domů? Slavit tvé druhé narozeniny?
– Pojedeme.
*****
Co se Barryho týká, Michal osobně hledal staré majitele, zkusil dokonce navštívit ten vyhořelý dům. Nikdo tam už dávno nebyl, sousedé říkali, že se odstěhovali a psa prostě nechali. Zřejmě pro něj neměli už místo
A tak Barry zůstal v rodině Štěpánových. Radoval se z nové rodiny.
Michal ho vzal i na vyzvednutí výstupního listu do práce, jezdil s ním na zahradu a s Lenkou, Davidem a vnučkami byl Barry při všem.
– Gratuluji, tati! smála se Lenka. Jsi teď dědeček, a máš dvě vnučky!
– To mám radost, holčičko!
– Haf haf! ozval se Barry, jako kdyby věděl, že všechno dopadlo dobře.
Michalův život se postupně vrátil do normálu. Cítil, že díky Barrrymu je všechno barevnější a má smysl. Do konce života bude Barrymu vděčný, že mu daroval život.
Dnes už vím: nikdy nepodceňovat hlas srdce, říct doma ilze úplně všechno a že zázraky přichází někdy v psí kůži.
