Děkuji za tátu
– Co říkali na policii? zašeptala Lucie, když maminka položila mobil na stůl.
– Nic moc, – odpověděla Antonie Němečková, vzala do ruky sklenici s vodou a napila se. – Prý je zatím moc brzy dělat paniku. Musí uplynout aspoň den. Ale já prostě cítím… cítím, že se něco stalo!
*****
– Mami, ahoj! Tatínek ještě neodjel? volala Lucie, když vcházela do bytu s dortem v ruce.
– Ahoj, zlatíčko. Už je pryč. Vždyť jsem ti říkala, že dnes má poslední den v práci, slaví padesátku a loučí se s kolegy, protože jde do důchodu. Takže nemohl nepřijít.
Škoda pomyslela si zklamaná Lucie.
– Ale slíbil, že bude u oběda doma.
– Tak to je dobře. Přesně na oběd dorazí i můj Milan. Sejdeme se celá rodina. A zatím připravíme stůl, co říkáš?
– Určitě. Pomůžeš mi uvařit, sama bych to nezvládla. Ale nejdřív si dáme čaj, právě dovařila konvice. A mám tvoje oblíbené větrníky. Dáš si?
– S radostí.
Seděly spolu, popíjely čaj u kuchyňského stolu, pojídaly větrníky a povídaly si o počasí, o přírodě, i o tatínkovi, který dneska slaví padesátiny.
Bylo krásně až na jednu věc
Antonii bylo jasné, že její Lucka něco skrývá. Pořád se chovala nějak nervózně, jako by jí něco leželo na srdci, ale nemohla se odhodlat to říct.
Hned se mi sevřelo srdce.
– Lucko, jsi v pořádku?
– Copak to je tak znát? pousmála se Lucie.
– Je a nechceš mi něco říct?
– Chci. Ale slib mi, že se nebudeš hned stresovat. Mám dobrou zprávu.
– Povídej, jsem napjatá.
– No, s Milanem jsme se rozhodli, že vám darujeme chatu, kterou jsme si loni koupili.
– Jak, darujete?
– Opravdu, je to od srdce. Milan ji teď přes zimu opravil a je tam pohodlí pro celou sezónu.
– A co vy?
– Budeme za vámi jezdit na návštěvy. Stejně bychom ani nestíhali okolo chaty vše, jak jsme plánovali Lucie se odmlčela a jen se usmívala.
– A proč ne?
– Protože vy s tátou budete za osm měsíců babička a dědeček.
– Opravdu?
– Napevno!
– Bože můj, Lucko! Mám takovou radost! Až to tatínek uslyší, bude štěstím bez sebe.
Maminka hned vyskočila, objala dceru a políbila ji na obě tváře.
– Chtěla jsem, abyste to slyšeli oba najednou, ale nečekala jsem, že tatínek brzy odejde.
– Za chvíli je zpátky a všechno mu povíš. Ale teď… Antonie pohlédla na hodiny začneme vařit, co říkáš?
– Jasně!
A už se v kuchyni rozléhal rachot hrnců a cinkání nožů na dřevěných prkénkách. Říká se, že dvě kuchařky jsou v kuchyni moc, ale s mámou a Luckou to nikdy neplatilo. Pracovaly v dokonalém souladu, připravily celou hostinu.
Bylo tam všechno možné pečené kuře, rybí karbanátky, bramborová kaše i tři druhy salátů…
Antonie se pak posadila a zkontrolovala čas.
– Tak, máme všechno hotové dřív než jsme plánovaly.
– Když se dělá všechno ve dvou, – zasmála se Lucie. Nechceš zavolat tátovi, kdy dorazí?
– Jo, to udělám
– Já zatím zavolám Milanovi a zeptám se, kde je.
Lucie šla do předsíně pro kabelku.
Antonii chvíli trvalo, než vytočila číslo manžela. Poslouchala dlouhé vyzvánění, potom to položila a zkusila znovu. Nic. Držela telefon v dlani a podívala se na hodiny s jedinou myšlenkou:
Proč mi nebere telefon?
A teprve teď jí došlo, že Marek slíbil, že zavolá, až přijde do práce a neozval se. Po zádech jí přejel mráz.
– Mami, Milan bude za hodinu doma! zvesela zvolala Lucie. Tatínek co?
– Nezvedá
– To je divný.
– Je Volám už několikrát, vyzvání to, ale Marek to nebere.
– Mami, vždyť dneska slaví! Asi tam má frmol.
– Ne, Lucko. Slíbil, že dorazí na oběd. A můj muž své sliby drží. Navíc se neozval ani když byl v práci, což není jeho zvyk. Proč se mi neozývá?
– Možná bys mohla zavolat jeho šéfovi a říct, ať už pustí oslavence domů. Čekáme!
– Zkusím to
Antonie nikdy nebyla panikářka, ale teď mě nepříjemně bodlo u srdce. Marek nikdy neignoroval moje hovory.
Vždycky říkával, že rodina je víc než cokoli jiného a že nechce, abych se nervovala.
A dnes by přece měl být na příjmu. Muselo mu být jasné, že budu nervózní.
I když… loučení v práci je jen jednou za život. Dal práci vlastně čtvrtinu života, těžko se mu odchází…
– Haló! vytrhl ji z přemýšlení mužský hlas.
– Dobrý den, pane Moravec! Tady Antonie, manželka Marka. Volám jen, kdy pustíte mého muže domů. Čeká na něj rodina, dcera už dorazila, zeť má být tuším tu každou chvíli.
– Dobrý den, Antonie. Abych byl upřímný, vlastně ani nevím, co říct.
– Nerozumím
– Taky už na něj čekáme. Volali jsme mu několikrát, ale nebere.
– Jak to jako myslíte? Vy chcete říct, že v práci vůbec nebyl? Antonie byla v šoku.
– Nebyl tu. Ale čekáme, že dorazí. Tak až se ozve, připomeňte mu, prosím, že na něj čekáme. Zdržíme ho jen chvilku, ale rozloučení je u nás tradice.
– Jasně, děkuji Pane Moravec, až přijde, ozvěte se mi taky, prosím.
Antonie položila telefon a podívala se bezmocně na dceru:
– Lucko, nebyl v práci. Nezvedá nám celou tu dobu telefon… Kde jen může být?
– Hlavně klid, mami. Zkusíme mu oba volat.
*****
Marek vyšel z domu, pozdravil slunce i babky sedící na lavičce a zamířil na zastávku tramvaje.
Stejnou trasu chodil už pětadvacet let a dnešní den měl být téměř stejný až na to, že jde do práce jen proto, aby si vyzvedl papíry a rozloučil se s kolegy.
Vždycky říkali sám sobě, že to není nic hrozného, ale dnes v noci skoro nespal, několikrát se budil, bral kapičky, nervoval se.
Když mu ráno Antonie poblahopřála, usmál se na ni co nejvíc to šlo.
Ale špatnou náladu a divné píchání kolem srdce manželce neřekl nechtěl jí kazit den.
Stávalo se mu to víckrát, po chvilce obvykle přešlo. Dneska odešel z domu dřív, aby to na sobě nenechal znát. Antonie by jinak všechno zrušila. A čekali ho kolegové.
Vydržím to… přesvědčoval se Marek a častěji sahal rukou k hrudi.
Stál na zastávce, a když přijela tramvaj přecpaná k prasknutí, rozhodl se, že půjde radši pěšky. Bylo krásně, měl čas, a navíc se na čerstvém vzduchu necítil tak špatně.
Manželce nevolal chtěl jí dát vědět až dorazí, jak slíbili.
Ale na práci už nedošel.
Cesta vedla menším parkem, kde ve všední den skoro nikdo nebyl. Právě tam ho bolest skolila.
Sedl si na lavičku, rozepnul pár knoflíků, uvolnil kravatu a hluboce dýchal podzimní vzduch. Netušil, jak dlouho tam tak seděl.
Bylo mu čím dál hůř.
Nechtěl zbytečně Antonii strašit, ale nakonec, když už věděl, že je zle, vytáhl mobil s úmyslem jí zavolat a pak volat záchranku.
Jenže ruce ho neposlouchaly, mobil spadl na zem a skutálel se pod lavičku.
Pokoušel se vstát, ale bolest ho srazila zpátky. Začalo se mu tmít před očima.
Než úplně ztratil vědomí, proletělo mu hlavou Tak to je teda oslava. Taková je moje penze.
Ale nejvíc ho trápilo, že už možná neuvidí ženu a dceru.
Že se nestihne rozloučit
*****
Antonie si mezitím nakapala na srdce a znovu volala Markovi. Stejné vyzvánění, ale nikdo to nebral Lucie volala snad už desetkrát a taky nic.
Přijel Milan. Seděli tři u slavnostně prostřeného stolu a mlčky na sebe hleděli.
– Na co čekáme? vyhrkla Antonie. Musíme volat na policii! Třeba ho dokážou najít?
Lucie i Milan hned souhlasili. Každý už tušil, že nejde o obyčejné zpoždění.
Zvlášť, že Marek dělal u hasičů a měl zkušenosti i z krizových situací. Pokud nebere telefon takhle dlouho, bude důvod a já mám opravdu strach.
– Co říkali na policii? zašeptala Lucie, když se Antonie vrátila.
– Nic dobrého, – Antonie si pobrečela, napila se vody. – Prý máme čekat. Ale já cítím, že se mu něco stalo!
– Tak se pustíme do pátrání sami! řekla už rozhodně Lucie.
– Máš pravdu, holčičko. On měl jet tramvají, od Domu je to kousek. Půjdeme na zastávku a zeptáme se lidí, jestli ho někdo neviděl. I řidičům tramvají zkusíme říct třeba někdo z nich ráno jel.
– Mami, já a Milan to oběhneme! Ty zůstaň doma třeba se táta vrátí. A zatím obvolej nemocnice. Nechci strašit, ale víš jak…
– Dobře
Lucie s Milanem se rychle oblékli a šli hledat Marka.
Antonie zavřela vchod a začala systematicky obvolávat špitály, co jich v Brně bylo.
Hlavně ať žije, šeptala. Šeptala a v duchu se modlila.
*****
Marek byl ještě chvíli při vědomí, každou minutou žil slaběji. Rukou sotva pohyboval, mluvit nezvládal, jazyk se mu pletl.
– Pomoc… zkoušel volat směrem ke dvěma ženám, které šly kolem.
Obě se po něm pouze otráveně podívaly a odvrátily se.
– Zas jeden opilec! štípla se mezi zuby první.
– Zase zchlastanej, sotva ráno je a už nemůže domů dojít…! Ĉlověk se nestačí divit!
Když slyšel jejich řeči, rozplakal se. Byla to bezmoc, která bolela nejvíc.
Kolik jsem já životů zachránil… A teď já nemůžu nic.
A proč zrovna dneska?
Když klapání podpatků doznělo v dáli, skoro už se smířil, že mu nikdo nepomůže.
Vtom
uslyšel u ucha hlasité štěkání. Hodně blízko.
A pak cítil, jak ho někdo olizuje po bradě položil mu tlapky na hruď.
Pes! Pes! zajásal v duchu. A pes má určitě někde majitele poblíž.
Otevřel s námahou oči a poznal staršího, ale povědomého psa. Jenže odkud?
A pak mu naběhly obrazy z minulosti.
Vzpomněl si na požár rodinného domu, jehož majitele jeho kolegové tehdy vytáhli a on uslyšel za oknem zoufalé štěkání.
– Je tam pes? křičel tehdy na muže, který ležel v sanitce.
– Je! Zůstala v domě! Nedošlo nám to
– Proč jste nelhali hned?! Starý hasič se rozběhl do hořícího domu.
Všichni ho zrazovali, protože se mohla každou chvíli zřítit střecha, ale neposlouchal nikoho.
Po deseti minutách se vyřítil ven s lapajícím psem v náručí.
Předal ho majitelům, ale dlouho ještě hleděli s tím psem navzájem do očí.
Tak moc v nich viděl to opravdové, psí DĚKUJI. Pes mu pohledem děkoval za život.
Vzpomínky pohasly Marek znovu tmu. A zima.
– Haf! Haf! štěkal pes a olizoval Marka, co ležel na lavičce.
Poznal svého zachránce a chtěl mu pomoct.
– Jestli můžeš… zašeptal Marek …přiveď někoho.
Pak omdlel.
Ale pes slyšel a rozuměl. Rozběhl se najít někoho, kdo by pomohl.
Nejdřív přiběhl ke studentovi u stánku s kebabem, pak k mamince s dítětem, potom k muži, co vybíral noviny.
Ale nikdo
Všichni ho odháněli, protože se báli nebo je obtěžoval. Ale on chtěl tolik pomoct.
*****
Na tramvajové zastávce se Lucii s Milanem nepodařilo nic zjistit. Nikdo z lidí na fotce Marka nepoznával. Lucie s sebou nosila otcův portrét z rodinného alba v naději, že to pomůže.
Ale žádná stopa.
A čas běží Nemělo smysl zůstávat u zastávky.
Společně s Milanem oběhla pár obchodů, pak všechny okolní domy.
Nikde ani stopa. Kde jsi, tati?
Když míjeli park, Lucie zaslechla hlasité štěkání. Otočila se. Uviděla menšího, už staršího psa, který štěkal na kolemjdoucí a když ho někdo okřikl, rychle poodběhl.
– Mizera! okřikl psa důchodce s hůlkou. Už ani na ulici není klid!
– Luci, co je? zeptal se Milan, když viděl, že Lucie najednou stojí.
– Nevím ten pes – zamyslela se a ukázala na něj, – štěká, jako by na něco chtěl upozornit… Cítím to.
Pes se podíval Lucii do očí a ona v pohledu zahlédla opravdovou prosbu.
– Kam jdeš? nechápal Milan.
Ale Lucie už ho neslyšela. Šla směrem k psu a ten, radostně štěkajíc, jí ukazoval cestu do parku. Tam, kde na lavičce bezvládně ležel muž, který mu tehdy zachránil život. Lucie poslechla intuici a rozběhla se za psem. Milan běžel za ní.
Za pět minut už byli u lavičky, kde Marek bez vědomí dýchal jen s obtížemi.
Ale ještě žil!
– Tati! vykřikla Lucie a zvedla mu hlavu, snažila se ho probrat. Milane, volej záchranku!
*****
Sanitka přijela nečekaně rychle a Marka hned převezli na kardiologii blízké fakultní nemocnice.
Lucie s Milanem a psem se rozběhli k autu, aby jeli do špitálu. Cestou zavolala mamince a krátce vysvětlila, co se stalo, slíbila, že jakmile zjistí něco konkrétního, ozve se.
– Víte, váš otec měl obrovské štěstí, – řekl pan doktor, když později vyšel z oddělení. Že jste ho našli včas. Ještě půl hodiny a nepomohli bychom.
– Bude žít?! vyhrkla Lucie.
– Určitě, – kývl lékař.
Lucie vyšla před nemocnici, sedla si ke psovi, objala ho a rozplakala se.
– Děkuji ti Děkuji za tátu.
– Co táta? zeptal se Milan.
– Je v pořádku. Bude žít, – vydechla Lucie. A je to díky němu, – ukázala na psa.
– Má obojek. Takže má pána.
– Asi jo, ale víš co… Musíme ho vzít k sobě. Nemůžu nechat na ulici toho, kdo zachránil našemu tátovi život.
– Samozřejmě, zlato.
*****
Antonie, Milan a Barry (to jméno měl vygravírované na známce na obojku) stáli o pár dnů později před nemocnicí ve Zlíně a dívali se směrem ke vchodu.
Už aspoň deset minut čekali, až se dveře otevřou. Pak Lucie vyšla ven a vedla otce.
Barry radostně štěkal a běžel Marekovi naproti, poskakoval kolem něj a jeho oči zářily radostí.
– Tati, je to on. On tě zachránil. Dal ti ten nejcennější dárek k narozeninám vrátil ti život.
– Děkuji, kamaráde, – usmál se Marek a s námahou pohladil psa po hlavě. Ale kde má páníčky? Jsem si jistý, že je měl.
– Zkoušeli jsme je najít, dávali jsme inzeráty, ale celý čas, co jsi byl ve špitále, se nikdo neozval.
K Marekovi přistoupila Antonie. Brečela, ale na tváři byl úsměv.
– Hlavně že jsi mezi námi, Mára.
– Promiň, Tonko. Nechtěl jsem tě děsit. Myslel jsem, že to přejde a místo toho takhle…
– Hlavně, že jsi tady. Jedem domů? Oslavit tvé druhé narození? otírala si oči Antonie.
– Jedem.
*****
Co se Barryho týká, Marek několik týdnů pátral po majitelích, dokonce zajel i k tomu vyhořelému domu.
Jenže tam už dávno nikdo nebydlí. Sousedi říkali, že se odstěhovali do Ostravy a psa nechali být. Že už neměli zájem se o něj starat…
Barry proto samozřejmě zůstal u Marka. A víte, byl šťastný.
A Marek taky.
Barry jezdil s Markem vyzvednout papíry do bývalé práce, společně jezdili na chatu už jejich chatu a s Milanem čekali před porodnicí na Lucku.
– Gratuluji, tati! usmívala se Lucie. Jsi dědečkem a máš dvě vnučky!
– Takhle šťastný jsem ještě nebyl, holčičko!
– Haf! štěkl radostně Barry, jako by taky měl radost z toho, že jeho milovaní lidé jsou šťastní.
A tak se Marekovi život zase začal rovnat. Žil najednou barvitěji, plněji. A do konce života bude Barrymu děkovat, že mu dali ten největší dar život.
Ten den mi ukázal, jak málo někdy stačí a jak mocné je spojení lidí a zvířat. A že nikdy nesmím ignorovat ani to nejmenší znamení. Protože v něm může být celý náš osud.
