Vedro. Kateřina
Poznali jsme se s Olegem před dvěma lety a brali jsme se až po dlouhém, opatrném sbližování. Šli jsme na to velmi rozumně, obezřetně snad jako bysme chodili po špičkách, pečlivě zvažovali každé slovo i krok. Bylo to pochopitelné. Po minulých zklamáních a bolestech jsme už věděli, že láska nemusí přijít hned, a že city můžou klamat. Chtěli jsme si být jistí, co si zasloužíme a jestli má smysl nové štěstí svěřit důvěře.
Ani Olegova máma, paní Anna, nespěchala s úsudky. Jen tiše pozorovala, jak se syn proměnil narovnaná záda, jiskra v oku, a jak se připravuje na každé rande, jako by měl běžet rovnou na úřad.
S Olegovou maminkou jsem se seznámila brzy. Paní Anna mě sledovala s trochou zdrženlivosti, jestli jsem jiná než Olegova bývalá, Hana. A já jsem ji přesvědčovala, že jsem. Třeba když jsem odmítla k Olegovi hned nastěhovat.
“Ne, Olegu,” říkala jsem mu. “Není potřeba spěchat. Paní Marie mi byla oporou, chci být teď s ní, potřebuje pomoc. Vím, že si toho vážíš.”
Oleg to přijal, a náš vztah nijak neutrpěl. Naopak, delší období scházení nám umožnilo se lépe poznat. A bydlet jsem k Aničce přišla až těsně před svatbou. Bohužel kvůli smutné události paní Marie, má dlouholetá opora, zemřela.
Měla dlouhodobé potíže se srdcem. Vodila jsem ji po lékařích, pomáhala v domácnosti, odlehčila jí. Ten den ji našla v altánku na zahradě s dopisem v ruce od vnoučka. Zavolala jsem rychlou, ale lékaři už nemohli nic dělat.
Plakala jsem její ztrátou a vzpomínala, jak jsme spolu proplétaly život jak jsme chodili na večerní procházky k řece, vařily džem na malé letní kuchyňce a zpívaly si. Jak mě Marie přijala bez otázek a nabízené pomoc byla tehdy všechno, co jsem v životě potřebovala.
Děkuji šeptala jsem jí stále dokola, vděčná ženě, která mi natáhla ruku právě ve chvíli, kdy byl svět obzvlášť studený.
Synové paní Marie přijeli druhý den i s rodinami, a nejstarší si mě pozval na stranou:
Maminka chtěla část domu odkázat tobě. Chtěla, aby ses tady starala, když my s bratrem se o stěhování neucházíme. Je tu závěť. Pokud to přijmeš, budeme rádi, protože bez tebe by byla maminka sama, a my ti za vše moc děkujeme.
Odmítla jsem.
To nemůžu, to je váš domov. Klidně zařídím nájemníky, budu mít na dům dozor, ale dědictví přijměte vy a bratr. Maminka vás milovala.
Tak jsme se domluvili. Dům jsem pronajala slušným lidem na dlouho a vztahy s rodinou Marie jsme udržovali, když přijížděli na léto.
Právě jedna z nevěst pomohla, když jsem po půl roce manželství skončila v nemocnici.
Mimoděložní, budete muset myslet na zdraví, napomínal mě lékař. Naštěstí jste u sebe měla maminku!
To byla moje tchyně… ale v podstatě jsme si byly blízké.
Měla jste už před tím zdravotní trable?
Ano.
Pokud chcete děti, musíte to řešit, jinak bude jedinou možností umělé oplodnění.
Přijala jsem to bez slz. Ty jsem odložila na později. Teď jsem potřebovala akci a řešení. S Olegem jsme oba chtěli děti. Pro mě to chvílemi byla až posedlost.
Nakonec to byla paní Anna, kdo z vlastní iniciativy přišel.
Natálko, mohu si s tebou promluvit? Vidím, jak tě to trápí. Řekni, co tě tíží?
Otevřeně jsem jí odpověděla:
Kdybych nemohla mít děti, odejdu od Olega. Nechci, aby žil celý život s ženou, která mu nemůže dát rodinu
Chybuješ, Natálko! Kdybys věděla, co všechno tvá přítomnost pro Olega znamenala! Děti jsou krásné, ale nejsou všechno. Já sama Olega s manželem dlouho mít nemohla, dusila jsem se, že manžel je se mnou jen kvůli potomkovi, rozcházeli jsme se už skoro, ale uvědomili jsme si, že život ve dvou je hlubší než jen otázka dětí. Oleg je po otci pochopíš?
Pochopila jsem.
Tak to, co máte, nezničte! Dali jste si navzájem nový důvod žít. Láska unese vše, pokud jí to dovolíte.
Nakonec jsem opatrně zeptala, jak se jí povedlo mít syna.
Paní Anna se smíchem i slzami vzpomínala:
Do poslední chvíle jsem netušila, že čekám dítě. Už jsme byli smíření, když to přišlo!
Dala mi tip: “Zavolej nevěstě Marie, je to výborná doktorka.” Proč mě to nenapadlo? Hned jsem se objednala na vyšetření do Brna, kde mě ráda přijala.
Za rok přišla radost narodila se nám dvojčata.
Štěstí se u nás s Olegem usadilo jako doma a ani se nechystalo odejít.
Krátce nato k nám přibyla holčička, kterou jsme adoptovali, když jsme věděli, že další děti už mít nemůžeme. Dlouho jsme tu možnost zvažovali, ale příležitost přišla nečekaně: Olegova bývalá spolužačka, právě čerstvá maminka, těžce onemocněla. Když jsme sbírali na léčení do Prahy, Oleg přispěl štědrou částkou. Bohužel už ji lékaři zachránit nedokázali, jen prodloužili čas, aby mohla zajistit dcerku. Požádala, abychom si ji vzali.
A tak jsme přijali holčičku do rodiny.
Naše malá byt tehdy začala být všem malá. Děti rostly, potřebovaly více místa. Znovu zasáhla paní Anna:
Olegu, peníze, co jsme šetřili na penzion, použijte na nový byt! Já už chci být hlavně babička, ne podnikatelka.
Mami, to je tvůj sen!
Můj největší sen jsou ti drobečci tady! Chtěla bych jim být nablízku, pomáhat.
Našli jsme velký světlý byt, kde bylo dost místa pro všechny. Kluci běhali a hráli si na ozvěny, holčička se k nim smála.
Bereme! rozhodl Oleg s pohledem na nás.
Jediný kaz na idyle se jmenoval Kateřina domovnice a věčná dohlížitelka ve vchodě. Rozhodla, že vícečetné rodiny nejsou spořádané, je třeba je hlídat! Pořád se u nich střídají lidé, děti běhají bosy! Nejmladší dcerka spí, když ji Natálka venčí, divné věci!
Sousedky kroutily hlavami. Třeba přeháníš, Káťo. Děti a běh na boso? To je zdravé! K sestavení hostů taky žádný kravál. Kluci jsou sportovci, tak co?
Kateřina byla neoblomná. Takové rodiny nejsou normální, určitě skrývají nějaké tajemství! Takhle to v životě nechodí!
Život ji naučil být nedůvěřivou. Vyrůstala v rodině přísných komunistických funkcionářů, kde disciplína a tresty byly normou. Políčka, stání v koutě na kolenou přes noc, tahání za cop Nikdo se nikdy nezeptal, co se děje doma, i když stopy někdy byly vidět. Jak z domu odešla, uzavřela se, i vztahy s bratry ochladly. Ani v dospělosti si k sobě nikoho nepustila. Když partner uhodil vlastní malou bolavou čivavu, raději utekl a zůstala jen s pejskem a malým bytem po babičce.
Neměla k nikomu opravdové pouto. Osamělé dětství v ní zanechalo jizvy. Tuhle samotu se snažila zaplácnout dobrovolnou bdělostí nad chodem domu a dětmi v sousedství. Uklidňovala sebe, že aspoň tak napravuje kus minulosti.
A tak jsem ji jednoho dne našla před panelákem, pálilo horko, kluci pobíhali bosi. Kateřina si neodpustila poznámku:
Opět běhají vašim klukům nohy na špinavé dlažbě?! Na pořádné boty nemáte?
Usmála jsem se. Kopáčky mají dražší než Oleg nejlepší boty! Ale na dětem na sportovních potřebách nešetříme.
Vám se to zdá vtipné? O děti se má pečovat! Jídlo, obuv, čistota! Ty, jako matka!
Rozčilovala ji moje klidná reakce. Najednou zakolísala, omdlela. Kluci okamžitě přinesli vodu a já ji zachytila, než se skutálela ze schodů.
Záchranka přijela rychle, odvezli ji, a já běžela za ní děti zůstaly u paní Anny.
Co se mi stalo? ptala se v nemocnici zmateně, jazyk ji neposlouchal.
Klid, Káťo. Měla jste mrtvici. Všechno bude dobré, oddechněte si, nenechám vás o samotě.
Dodržela jsem slovo. Pečovala jsem o Kateřinu, protože jsem věděla, že nemá nikoho na světě bližšího, všechny vztahy má zpřetrhané a sama je smutně osamělá.
Jednou se mě zeptala: Proč mi vlastně pomáháš?
Protože je to správné. Lidé nemají být sami. Sama jsem poznala samotu, ale vám už ji nenechám.
Dělala jsem, že nevidím slzy. Viděla jsem tu starou tvrdou sousedku jinýma očima byla z ní jen smutná stará paní. Neměla rodinu, děti ani vnoučata, jen pár květin a růží před domem a když někdo umí vypěstovat tak krásné růže, nemůže mít špatné srdce. Tím jsem si byla jistá.
Dva roky poté.
Natálko, jak to s těmi ďáblici zvládáš? Holka je klid, ale kluci tě doženou k šílenství! smála se Kateřina, sedící na lavičce a hlídající dcerku.
Teto Káťo, zkus si představit rodinu u Arnošta tam je dětí, že bych utekla! Jeho žena doufá, že tentokrát to nebude zas kluk.
Už víte, co to bude?
Ještě ne! Prcek se schovává! směji se.
Panebože, to je hrozný vedro! Kateřina si stínila oči. A řekni mi jsi opravdu šťastná?
Na chvíli jsem se zamyslela.
Co vlastně člověk potřebuje ke štěstí? Blízké lidi? Ty mám. Zdraví? Zaplaťpánbůh drží. Šťastné děti? Ano, zdá se, že se nám s Olegem daří. Takže ano, jsem šťastná. Nepochybně.
Usmála jsem se a Kateřina mi ten úsměv už po několikáté záviděla protože s ním dokážu změnit svět kolem.
A i to letní dusno, které celé léto zahřívalo celé Brno, najednou ztratilo na síle jako by se závanem úsměvu přišla opravdová svěžest.
