Ten večer jsem už opravdu sotva stála na nohou. Pamatuji si, jak jsem tehdy měla za sebou dvě směny za sebou v univerzitní menze, do toho učení na tři státnice z podnikové administrativy a za poslední dva dny sotva pár hodin spánku.
Bylo už kolem jedenácté, když jsem zahlédla černé auto před univerzitní knihovnou v Praze. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že je to mé objednané taxi. Nenamáhala jsem se ani kontrolovat poznávací značku prostě jsem otevřela zadní dveře a spadla na sedadlo.
Interiér mě hned zarazil: měkká kůže, dokonalé ticho, jen lehký závan drahého parfému. Ale únava mi zatemnila rozum. Jen jsem zavřela oči a propadla se do spánku.
Probudil mě klidný mužský hlas s lehce pobaveným tónem:
Slečno, odpočíváte si často v cizích autech, nebo mám dnes výjimečné štěstí?
Trhla jsem sebou. Vedle mě seděl muž v precizně střiženém obleku, tmavé oči zkoumavé, na rtech jemný úsměv.
Mimochodem, spala jste asi dvacet minut a lehounce jste chrápala, dodal.
Cítila jsem, jak rudnu. Rychlým pohledem po luxusním interiéru: dotykový panel, dřevo, malý bar.
Vy nejste řidič
Ne. Jsem majitel. Jmenuji se Dan Šafář.
To jméno mi nic neříkalo, ale zněl jako někdo, kdo je zvyklý rozhodovat. Rychle jsem se omluvila a chystala se vystoupit.
Je pozdě, poznamenal. Nechte mě vás aspoň odvézt domů.
Chtěla jsem odmítnout, ale noční Praha na mě působila nevlídně. Auto tiše vyjelo. Po cestě jsem mu povyprávěla o škole, brigádách i neustálé únavě.
Takhle se nedá žít, podotkl tiše. Zcela se uhoníte.
U našeho nenápadného činžáku mi nabídl:
Sháním osobní asistentku. Někoho, kdo vnese pořádek do mého kalendáře a firemních záležitostí. Flexibilní pracovní doba, solidní plat kolem padesáti tisíc korun měsíčně. Myslím, že by vám to slušelo víc než směny v menze.
Nechci žádnou lítost, hlesla jsem.
Nejsem z těch, kdo lituje. Nabízím práci.
Vzal jsem si jeho vizitku bez velkého nadšení. Doma na mě téměř zakřičela kamarádka, když si přečetla jméno: Dan Šafář je přece jeden z nejvlivnějších byznysmenů v zemi.
Tři noci jsem váhala. Ale nezaplacený nájem a realita mi to rychle spočítaly. Zavolala jsem mu.
Kdy můžete nastoupit? zeptal se rovnou.
Zítra.
Jeho vila mi připadala jako ze snu vzdušné prostory, velká okna, upravené zahrady. Plat byl několikánásobně vyšší než v menze. Ale Dan dal rychle najevo, že mě nebere jen z náhody.
Jste tu proto, že jste schopná a pečlivá, řekl jednoho odpoledne. Takové lidi potřebuju.
Od té chvíle se všechno změnilo.
Práce mě pohltila. Organizovala jsem schůzky, upravovala cesty, posouvala komunikaci. Dan mi postupně svěřoval klíčová rozhodnutí. Rostl mezi námi respekt tichý, bez přehnaných gest.
Na jednom večírku, když jsem nejistě vnímala zvědavé pohledy hostů, mě jemně vzal za záda podpůrné gesto, nic víc. Ale v té chvíli jsem ucítila, že naše city už nejsou čistě pracovní.
Za dva měsíce mi došel dopis: nabídka na roční studijní pobyt v zahraničí s částečným stipendiem.
Kdy odjíždíte? zeptal se.
Za tři měsíce.
Chvíli mlčel.
Mohl bych vás žádat, abyste zůstala. Ale pak bych vás už nerespektoval za odvahu jít dál.
Tu noc mě doprovodil domů a v tichu mi poprvé řekl:
Miluji vás.
Já tebe taky, odpověděla jsem.
Tak jeď. Naplň svůj potenciál. Chci, aby ses vrátila silnější, ne závislá na mně.
Ten rok utekl jako voda. Po návratu jsem ho zahlédla v příletové hale na Ruzyni byl tam sám, bez ochranky a okázalostí.
Snad jste tentokrát auto nepopletla? usmál se.
Dneska už si radši všechno ověřím.
Vzal mi kufr.
Koupil jsem byt v Dejvicích.
Zastavila jsem se.
Pro nás.
Poklekl bez svědků, bez kamer.
Zuzano Benešová, vezmeš si mě a budeš se mnou budovat nový život?
Ano.
Dnes mám hotové státnice i vlastní malou poradenskou firmu. On vede svou společnost dál, ale nyní jsme partneri nejen v práci, ale i v životě.
Občas, když večer nastupuji do jeho auta po dlouhém dni, se pousměje:
Zkontroluješ si značku? zeptá se.
Když jsi tady ty, klidně znovu usnu, odpovím.
A to už není omyl. To je volba.
