Volné štěstí
Jirko, počkej! No tak zastav se…
Jirka trochu zpomalil, otočil se.
Za ním po stezce, vyšlapané směrem k cihlovému, dvoupatrovému domku, rychle kráčela Maruška, šestnáctiletá dívka v vysokých kozačkách, sukni, krátkém bílém kožíšku a šátku uvázaném kolem hlavy. Zpod pichlavého vlněného šátku jí vykukovaly tmavě kaštanové kadeře. Ta barva krásně ladila s jejíma očima, zelenohnědýma, lesklýma, jako by se každou chvíli mohla rozplakat. To Marušce dodávalo křehkosti, člověku se chtělo ji ochraňovat.
Kluziště bylo zrádné, ale Maruška statečně klopýtala dál a nechtěla za žádnou cenu zpomalit.
Maruško, neběhej! Je to kluzké! napomenul Jirka rázně. A vůbec neběhej. Ale… Takhle s růžema ve tvářích ti to sluší. Krása! Už jsi takovou dávno nebyla. Uzdravuješ se.
Maruška se usmála, přistoupila blíž, Jirka jí podal ruku a ona se jí pevně chytila, mrkla na něj.
Cos chtěla? rozhlédl se Jirka, rychle se nahnul a políbil ji na tvář. Vždyť máma mi zakázala se s tebou kamarádit, slíbila, že mi naseká povzdechl si.
Maruška posmutněla, sklopila oči, začala žmoulat na ucho aktovky. Pak se ale znovu usmála.
Jirko, to jsou samé řeči! Nic ti neudělají! Pojď dneska se mnou do kina, ano? šeptla spiklenecky. Už jsem koupila lístky. Tady!
Sundala rukavici a ukázala mu dvě vstupenky.
Jirka vzal její teplou dlaň mezi svoje, uhladil jí štíhlé prsty, tenké jak u klavíristky.
Kino? No… nevím, mám nějakou práci… zamračil se Jirka, jakoby si na něco vzpomněl. Maruška si vytrhla ruku, dala ji zpět do rukavici. Ale když ty zveš, tak jdu, no.
A na co to vůbec je? Zase něco romantického?
Ne, je to válečný film. Tonda říkal, že skvělý! rychle vrtěla hlavou Maruška. Sama se bojím jít. A kamarádky nechtějí.
Tonda? Ten toho nakecá… Ale běž s ním, on souhlasí vždycky! chlapsky se napřímil Jirka. Když ho tak posloucháš…
Tonda Mašek byl Maruščin spolužák, hlavou někde v oblacích, hladový po vědění. Neběhal za míčem, nedělal kraviny, akorát se připravoval na olympiády a pořád utíkal za Maruškou. Jirka s ním soupeře necítil, Tonda byl až moc hodný a neprůbojný. Maruška mívala ráda živé kluky jako byl právě Jirka.
Jenže smůla cesta do rodiny Pánků byla Jirkovi už zapovězená, naopak Tondovi tam máma Polaňová prostírala skoro červený koberec.
Já na nikoho nedám! trucovala Maruška. Když zvu tebe, tak chci tebe. Nepůjdeš snad?
Trochu se začervenala.
Jirkovi to zalichotilo. Přikývl.
Dobrá, jdeme! Ona se bojí a já? Jasně, všichni mě pořád děsí, jen ať Jirka taky někdy nespí strachem! šibalsky mrknul.
Maruška se smála, mávla:
Ty se vůbec ničeho nebojíš! Tak v šest padesát před kinem, ano? Já musím domů. Máma si vymyslela nakrouhat zelí, celá kuchyň je plná lavorů. Tak půjdu.
Otočila se a zamířila domů.
Bydlela s rodiči dva domy od Jirky, spolu vyrůstali, běhali za vrabci v křoví, lozili na třešně a čekali, kdo dál plivne pecku, chodili spolu do školy, Jirka byl o dva roky starší. Holky Marušce záviděly, že se o ni tak pěkný a oblíbený kluk tolik zajímá, ale ona nevěděla proč. Jirka v jejím životě byl prostě odjakživa, tak to bylo přirozené.
Před dvěma zimami, když jeli na běžkách, se Marušce udělalo špatně, hlava se jí zatočila, všechno zčernalo. Spadla, zlomila nohu. Ležela ve sněhu v bolesti, bála se, nikdy nepatřila mezi odvážné. Ani třísku jí nevyndaly bez slz. Teď ale celá noha!
Naštěstí byl u ní Jirka. Vždy pomáhal. Než ji donesl domů, noha jí otekla, musela se dokonce rozřezat bota. Držela se ho tak silně, až jí zůstaly otisky nehtů na rameni. Jirka ale vydržel, pro něj byla Maruška důležitější.
Přijela sanitka, Marušku odvezli do nemocnice. Z nohy si lékaři těžkou hlavu nedělali, horší bylo srdce objevili dlouhý latinský seznam chorob. Pod dohledem, po dlouhé hospitalizaci, se nakonec vrátila domů.
Sníh už dávno zmizel, a Maruška teprve začala zase trochu žít.
Noha srůstala pomalu a svědila pod sádrou. Maruška se hádala, plakala, mámu rozčilovala. Jen když přišel Jirka, vše se změnilo vymýšlel zábavu přímo pro ni, mapu světa z atlasu roztáhl po posteli a pluli spolu lodí nebo šli stopařem úplně za Ural. Nebo stavěli modely, kreslili nástěnky…
Až ti tu sádru sundají, pojedeme někam! Kam bys chtěla?
Maruška krčila rameny.
Ven na dvůr, ale mamka mě nechce pustit, prý musím být v klidu, jinak moje srdce… Asi už jsem zapomněla chodit.
Hloupost! rozhodně mávl rukou Jirka. Můj děda, pan Karel z Třebíče, byl taky skoro invalida, nohu mu na frontě zmrzačili, sotva hobloval chodník. Ale přijel tam jednou profesor medicíny a dal si s ním práci každý den. A děda to zvládl, zase chodil jako dřív. Věda nestojí, uvidíš! Jen neztrácej naději. A klidně se hýbej, šnečku! Ševelej!
Pošťuchoval ji, brával jí panenku, utíkal a Maruška za ním, na berlích, bručením dobývala svou hračku zpět.
Maruško, ty už jsi na panenky stará! škádlil ji Jirka. Jsi jako stará Blažková z obchodu. Jen si stěžuje! Usměj se, Maruško! Ještě spolu zatancujeme!
Maruško! Okamžitě lehni! Jirko, co to provádíš? rozběhla se do pokoje paní Polaňová. Víš přece, že se nesmí rozrušovat! Marš domů!
Teto Polaňová! Vždyť ona tu chřadne jak treska ve sklepě! Není možné jí přikovat do postele, když ji bolí srdce! Žít se musí, ne přežívat!
To už není tvoje věc, jak žijeme. Jdi domů! Blíží se Tonda, pomůže Marušce s učením. Už teď v tom má mezery… Polaňová jen zavrtěla hlavou.
Tonda? Ten “vědátor”? No, dobře. Možná si taky poslechnu! Jirka vystrčil hruď, ale hned dostal pěstí do ramene.
Jakmile byli na chodbě, Polaňová chytila Jirku za límec a přitlačila ho ke zdi, až mu došel dech.
Víš co, chlapče! Už se sem nemotej se svými radami, doktore! Maruška má složitou nemoc, nesmí vůbec nic. Ani děti nesmí mít, porod by ji zabil. Tak řekli doktoři. A já chci živou dceru rozumíš? Ani slovo jí o tom neříkej, ona o rodině sní, plný dům dětí…
Jirka pochopil až doma, o co jde. Maruška byla skutečný invalida, s tak nemocným srdcem…
“Umře… Co když umře už dneska večer?”
Babička Máňa stála na zápraží a s úžasem sledovala, jak si vnuk vylévá na záda ledovou vodu.
Jirko! Co blázníš? Nachladíš se! křičela za ním a hledala ručník.
Jirka se zhluboka nadechl, otřásl hlavou, myšlenky se trochu uklidnily.
“To nemůže být pravda. Má před sebou celý život! A bude šťastná! To slibuju!” dupnul nohou.
Babička poslouchala, ale Jirkovo mumlání nerozeznala.
Jirko, proč tak biješ nohama, rušíš mi spánek. Pojď si lehnout, je pozdě, určitě jsi unavený! zívla tiše.
Dobře, babičko. Napiju se čaje a hned půjdu. Spi, babičko.
Žili spolu. O Jirkových rodičích nevěděl skoro nic, buď zmizeli, nebo zemřeli. Babička o tom mluvila váhavě, nechtěla aby věděl, že ho matka nechala napospas a otce nikdo neznal…
Marušku odváželi k doktorům. Paní Polaňová jim nosila dary, “vše domácí, ze zahrádky”, jen aby řekli, že se dá vyléčit. Ale zázrak nepřišel.
“Tohle dnes ještě neumíme. Možná později věda pokročí, teď jenom klid. Žádné rozrušení. Vždyť stovky lidí takhle žijí!” mávl rukou lékař.
Ano… Samozřejmě… Klid… přitakávala pobledlá Polaňová. Tonda, Maruščin kamarád, taky říká, že musíme dávat pozor. Naučil ji číst, stará se o její režim…
Mami! Maruška zrudla. Bylo jí trapně.
Ale, no tak! smál se lékař. Správný mladý muž je to, Maruško! To se cení! To je vzor pro muže i pro Tak tedy na shledanou, už za tři měsíce.
A tak Maruška začala žít opatrně, mamka ji hlídala, aby neprochladla, nezadýchala se, neběžela…
V kině bylo dusno, bylo cítit kouř. Maruška držela Jirku za ruku, dívala se na film a tiše plakala do jeho ramene.
To bude dobré, Maruško, všechno bude dobré! šeptal, hladil ji po hlavě.
Ale ostatní je začali okřikovat, ať jsou zticha.
Jirko, mě není dobře. Půjdem?
Tak jdeme!
Dvě tmavé postavy zakryly na okamžik plátno, pak zmizely v oslepujícím světle z foyer.
Jirka posadil Marušku na lavici, slíbil donést vodu. Paní uvaděčka kroutila hlavou.
Tak mladí… Jste aspoň svoji? Kam to spěje? Koho to dnes vychováváme…
Zřejmě si myslela, že Marušce je špatně z těhotenství.
Ne, ještě nejsme svoji. Ale brzy budeme, namítl Jirka, když se vrátil.
Co? Maruška byla celá rozrušená, až se jí zatočila hlava. Ty to myslíš vážně?
Chytila ho za ruku, natočila si ho k sobě.
Z takových věcí si srandu nedělám! odvětil vážně. Chtěl jsem ti to říct později, ale když už to přišlo Maruško, odcházím za měsíc na vojnu. Až se vrátím, vezmeme se. Sliboval jsem ti svět? Tak třeba ne hned, ale tučňáci určitě budou.
Kývla.
Tak já to splním. A je mi fuk, co kdo říká! Jen musíš sama chtít bojovat. Chci, aby ses uzdravila. Najdeme doktory, co pomohou, a ty nám pak porodíš miminko! horlivě jí svíral ruce.
Políbit by jí býval chtěl, ale pohled uvaděčky byl až pichlavý.
Dopij vodu a pojďme už ven! navrhl, zvedal ji, ale ona si jemně vyprostila paži.
Já nikdy nesmím mít děti? Opravdu?
Jirka zrozpačitěl. Polaňová mu to zakázala říct.
No… O tom teď nemluvme. Hlavně být opatrní. Půjdeme, projdeme se.
Maruška tiše přikyvovala, nechala si obléct kabát, pak se ale odvrátila, kousla se do rtu. Připadala si jako “nedomů”, “…nedomatka”. Jaký má být život takhle dál?..
A pak Jirka vymyslel, jak ji rozveselit. Dovedl ji za Kryštofem Borůvkou, ten je svezl na motorce. Marušku vybavili helmou, posadili před Jirku, ten ji chránil.
Motorka jela klidně, Jirka zachytával její tělo dlaněmi, Marušce bylo horko, hlava v oblacích. Všechny starosti byly rázem pryč. Bylo jen teď, ta silnice, jeho dech, jeho ruce, zvuk motoru.
V noci přišel k Marušce lékař, píchnul injekci.
Proč se na dítě nedáváte pozor? poznamenal v předsíni. Takové nervy, před maturitou!
Maruška vysvětlovala, že jen sledovala strašidelný film, že to přejde…
Byla jsi s Jirkou? zeptala se matka vážně.
Byla. Jirka je nejlepší. On mi vždycky říká pravdu. I o tom, že děti mít nemůžu
Zase se rozbrečela.
Já mu jednou zlomím hřbet! zatnul pěst otec, pan Pánek.
Nesmíš, tati! Necháš ho být! Je nejlepší! A Tonda vedle něj nemá šanci!
Na kutě! zaburácel Pánek, zhasl, odvedl manželku do ložnice. Jirku už brzy vojna odvede, bude tu klid
Polaňová ho už domů nepouštěla, všude ho vinila.
Já s ní budu, a šťastně! A uzdravím ji, slyšíte?! Proč ji zamykáte, dusíte? Takhle uschne jak rohlík! Nechte ji žít! Před odchodem na vojnu přišel Jirka k domku Marušky, rozloučit se. Polaňová ho nechtěla pustit, Jirka by snad i oknem vlezl.
Na zápraží vyšel pan Pánek se zbraní.
Budete střílet, pane Pánku? Klidně. Stejně nikomu nechybím, kromě babičky Máni. Takže vlastně nepotřebuju žít. Běžte Marušce říct, že jsem odjel, a nebudete mít starosti.
Jirka statečně postoupil. Hlavěn rázem blízko u srdce. Pohled Polaňové byl zděšený.
Pánek chvíli hleděl do Jirkova obličeje, pak sklonil zbraň.
Blázen jsi, Jirko. Snad ti vojna dá rozum. Jdi. Maruška spí, budit ji nedovolím. Kvůli babce.
On i Polaňová rozhodli beze slov, že za všechno může Jirka. On ji vytáhl ven, on ji naučil na běžkách. Tak ať zmizí z jejich života!
Netruchli, Mařko. Možná se mu zalíbí v armádě a zůstane tam. Zapomene…
Polaňová šla na špičkách do Maruščina pokoje. Nic nezaslechla, neviděla, jak Maruška na bosých chodidlech hledí zpoza závěsu na Jirkova záda.
Otoč se! Otoč se! křičela v duchu.
A on se skutečně diskrétně ohlédl, jako by si naprával čepici, lehce jí zamával. A ona pochopila
Jirka se vrátil až po čtyřech letech. Maruška nevěděla, rodiče jí to tajili, ale byl poslán na misi do Afghánistánu, kde zmizel beze stopy. Babička Máňa zemřela, než se vrátil. Na pohřeb Marušku nepustili, musela studovat.
Všechna její psaní na vojenskou jednotku zmizela kdesi beze stopy.
Nepíše ti? ptala se pošťačka paní Hánová, když Maruška chodila ke schránce. No jo, má asi jiné starosti… To je mládí! Podívej, jde Tonda! Celý jako profesor! Maruško, možná tě hledá! Běž za ním…
… Jirka se vrátil na podzim. Dům stál prázdný, cítil bylo cizí a v rozích vlhce. Krov tekl, déšť poničil tapety, na stole ležel stále šátek babičky. Na nočním stolku její staré zčernalé obrázky svatých.
Jirka usedl ke stolu, zavřel oči. Všechno bylo jiné. Nebo se změnil on?
Po neklidné noci se vydal k domku Polaňových. Paní Polaňová věšela prádlo.
Teto Polaňová! zavolal, típnu cigaretu. Vypadáte pořád stejně!
Připadalo mu, že od doby, co odejel, uplynulo půl století.
Co? Kdo je tam? zazmžourala skrz šátkový lem.
Já, Jirka. Smím dál?
Bez čekání vešel brankou, šel ke vchodovým dveřím, stále očima hledal Maruščino okno. Ale závěsy těžké, žádné květiny na parapetu.
Odjela, Jirko. povzdechla Polaňová. A tys… žiješ? Tak to je dobře. Víte, jaký je teď svět… No, co naplat.
A kam odjela? zeptal se Jirka.
Do Brna. Tonda šel na univerzitu, jela s ním.
Kvůli Tondovi?
Jistě. Jsou manželé. Maruška nechtěla zůstat, už nám řekli, že jsi mrtvý. A tak odjela. Tondovi tam žijí příbuzní. Psali, že se mají dobře, Maruška je taky na univerzitě. Díky Tondovi se pořád učila. Když jsme pohřbívali tvou babičku, byla na dně, zase jsme volali lékaře Ale Tonda byl u ní, pomohl nám. Prosím tě, Jirko, pohladila ho po rameni, tvář se jí stáhla věkem, nehledej je. Dej jim šanci na štěstí.
Nahlížela na něj prosebně.
Maruška nikdy nemilovala Tondu! uchechtl se Jirka.
To bylo dřív. Když jsi zmizel, změnila se. S ním je klidná, ten ji chrání. Neobjevuj se už v jejím životě.
Jirka neřekl nic, obrátil se a odešel. Polaňová se vrátila do domu. Její muž četl i jeho Tonda naučil.
Jirka se ještě den toulal prázdným domem, sbalil si věci do batohu, přibyl zavřená okna a zamkl branku. Pak, zamyšleně, šel na hřbitov. Chvíli stál u babiččina hrobu, v keřích zpíval kos.
Sňal z krku křížek a položil ho na náhrobek.
Odpusť, babi…
A odešel…
Jirka ztvrdl, změnil se teď už neznal “nejde”, bil se za své místo, dělal věci ne vždy čisté, dokonce i s penězi, které nebyly vždy poctivé. Ale pořád hledal.
Ne, najít Marušku nebyl problém. Brno, univerzita, Tonda: ti, co jsou vždy na očích. Ale ne, Jirka hledal příležitosti.
Za nějakých osm let své “podnikatelské” kariéry (nejdřív autodíly, pak starožitnosti, později zásobování potravinami a surovinami) se dostal až k výrobcům zdravotnické techniky a přes ně k nejlepším lékařům v Česku i ve světě.
Proč tě tak zajímají srdeční choroby? ptal se jej doktor Říha z IKEMu. Vždyť máme v Česku výborné kardiology. Co konkrétně potřebuješ?
Pomoc pro jednu osobu… aby mohla žít šťastně.
O koho jde konkrétně? věk? Příbuzná?
Ne. Jen známá. Dvě roky mladší než já. Srdce už od šestnácti nemocné, diagnozu přesně neznám.
Tak to musíš nejdřív zjistit, bez toho se nepohneme. Máme možnosti, ale diagnóza je základ. Potřebuju aktuální výsledky, EKG staré jsou k ničemu.
Jirka přikývl, vzal aktovku a odešel, tiše za sebou zavřel dveře. Na chodbě nemocniční ticho.
Kam jdeš? ptala se ho v bytě Irena, utáhla si župan, topení se jí zdálo slabé, Jirka doma pořád větral. Je pět ráno, kam zas vyrážíš?
Otočil se, pokrčil rameny.
Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Potřebuju na dva tři dny pryč. Tu buď, nikoho nezvi domů, dobře?
Irena zvedla ruce, jakoby vzdávala, poslala mu vzdušný polibek.
Rozkaz, pane. Nechceš aspoň polívku?
Není čas. Promiň.
Irena slyšela jeho kroky ze schodů…
Věděla, že ji nemiluje. Nikdy to netajil, ale nějak jim to spolu vyhovovalo. Jirka měl ženu, ona zase úspěšného muže. Co víc v tomhle světě, kde není všechno jasně rozdané?
Pane Jirko, jsme vděční za vaše nabídky, vybavení vždy využijeme, ale zdravotní dokumentace našich pacientů je něco úplně jiného! V restauraci proti Jirkovi seděl malý suchý mužík s třesoucíma se rukama, okusoval si nehty, pak se chytil za hlavu. Vy jste z kontroly? Ze soudu? Ne! Nikoho neprozradím! Paní Maruška… Paní Maruška Pánková… Nepřipomínám si. A zásobování je už na vedení…
Bylo jasné, že mu záleží jen na penězích a že hrál jen divadlo. Jirka se usmál, hodil mu do portfolia obálku.
Děkuju. Materiál už máte v nemocnici. První část dorazí za týden.
Pak ho poplácal po zádech a odešel…
Maruška pomalu šla uličkou. Nemyslela na nic, jen dýchala, žila přítomností. Zítra zase na polikliniku, Tonda jí zapsal kontrolu, blbý čas, musela se v práci omlouvat. Večer má Valík rodičovské ve škole, Tonda řekl, že nemůže Za týden přijedou Toníkovi rodiče, musí připravit pokoj… Tolik práce. Ale teď, teď jen kráčet a dýchat, to je dobré.
Kolem projel motocykl, holka tiskla chlapce kolem pasu. Maruška se usmála, vzpomněla, jak ona s Jirkou kdysi svištěla na motorce a kolem míjely ploty sousedů.
Maruško! ozval se hlas, ztuhla. Maruško, ahoj!
Otočila se. Jirka…
Potřebuju s tebou mluvit. Je to důležité, hned! Táhl ji stranou na lavičku. Sedni si, povíme si to.
Jirko… Jirko! šeptala, hladila ho po ramenou a po tváři. A babička Máňa by tomu nevěřila…
Maruška se rozplakala, Jirka ji objal, pevně, ale s něhou. On byl vždy s ní, to už byla jistá.
Tak co, povíme si něco v kavárně? navrhl nakonec.
Proč? Pojď k nám. Tonda a Valík jsou už doma. Valík je náš syn, poznáš ho.
Nemůžu k vám. Je to citlivé, týká se jen tebe.
No tak dobře. Tamhle je jídelna, pojď…
Sedli si, Jirka dlouho čekal, pak začal:
Maruško, musíš jet se mnou. Ale potřebujeme doklady, povolení, pas…
Kam? nechápala.
Můj kamarád, lékař Říha, našel speciální kliniku. Můžou tě operovat, budeš se cítit mnohem, mnohem lépe. A Tonda tě už nebude držet doma, nebude tě trápit všemi těmi vyšetřeními!
On mě netrápí. Má mě rád, bojí se. zavrtěla hlavou Maruška.
Já vím své. Už je všechno zaplacené, čekají jen tebe. Je tam šance! Našli jsme nejlepší odborníky.
Počkej, Jirko. Co ty vůbec? Jsi ženatý? Co děláš? Ty ses změnil, možná bych tě ani nepoznala. Ale sluší ti to…
Jak jsem se změnil?
Jsi tajemný, trochu nebezpečný. Ty nejsi mafián?
Všechno možné jsem dělal, nebudu lhát. Ale nešlo jen o špinavé věci, teď jsem zásobovač, naučil jsem se anglicky… To je velká věc!
Valík se taky učí. Tonda mu našel doučování, chodí k nám dvakrát týdně. Byls u nás doma? Jak to tam vypadá?
Nevím. Ale teď jde o tebe! Maruško, už všechno čeká, vyřídím všechno potřebné, ještě se domluvíme.
Jirka, jakoby podvědomě tušil, že jim brzy někdo vstoupí do hovoru.
Maruško? Valík tě čeká, je čas na večeři, ty sedíš ve školní jídelně? Tonda se objevil u jejich stolu. Zdržel jsem se, šel jsem kolem, a vidím tě. A támhle… Jirka? No tohle!
Tondova tvář ztvrdla, táhl manželku za ruku.
Počkej, Tondo. Jirka mi něco chtěl nabídnout, ale nestihli jsme to…
Maruška vytušila zlé, bledla.
Potřebuješ na vzduch! Tabletu si dej pod jazyk! rozčiloval se Tonda, Jirka jen mávl hlavou a šel za nimi.
Doma bylo chladno, vonělo to polévkou. Valda vyšel z pokoje a zvědavě si hosta prohlédl.
Jirka.
Kluci si potřásli rukou a Valda se rozhlédl po otci.
Valíku, najíš se u sebe v pokoji. S Jirkou potřebujeme mluvit, rozhodl Tonda.
Maruška nesla Valdovi večeři, políbila syna a šla do kuchyně.
… Tak co, Jirko? Proč jsi přišel? Co teď děláš? Tonda se choval jako pán domu, chodil tam a zpět, pak natáhl nohy, Jirkovi se sedělo nepohodlně.
Maruško, dej mu karbanátek nebo co. Máš rodinu? rýpl si, žvýkaje cibulku.
Ne. Našel jsem pro Marušku kliniku v zahraničí. Můžou jí operovat srdce. Jsou to zatím vzácné výkony, ale budou u toho i naši odborníci. Palata, péče, všechno! Pak bude zase normální život, veselý. Maruško! Tak co říkáš?
Mařko, dones Valíkovi čaj.
Tonda počkal, až manželka odejde, pak šeptl:
A co bys chtěl, aby řekla? Přijdeš po letech, táhneš ji ven, nevíme, za co, do ciziny. A co já a Valík? A když, nedejbože, umře? Zůstane tam a my tady? My jsme v pořádku, Jirko, nepotřebujeme zachraňovat. Pomoz radši sobě! tichým hlasem.
Ty… Sám své zásluhy si vykládáš? rozhněvaně povstal Jirka, až se nad Tondou skláněl. Ona není věc! Má právo na nový život. Ty na jejím autě rád jezdíš, viď? Klidně pojede už sama, usměje se, bude žít jinak! Ona…
Nikam nejedu, Jirko. Zůstanu tady. Je to můj život. Já se bojím, že se nevzbudím, umřu… Valík je malý, bude to těžký. Jsem spokojená, žiju dobře.
Maruška objala Jirku, položila hlavu na jeho záda.
Pojďme pít čaj. Máme koláče a bonbony! usmála se. A pak, Jirko, pojedeš domů, ano?
Čaj už nechtěl. Popadl bundu, odešel beze slov.
Kráčel potemnělou ulicí a nechápal, jak lze odmítnout lepší život. Všechno už domluvil, zařídil…
Oběhal tolik zdravotních zařízení, přemlouval, domlouval a k čemu?
“Ty ses jen chtěl přesvědčit, že jsi lepší než Tonda a že Maruška bude tvá. Ale spletl ses. Prohrál jsi!” zasvištělo mu hlavou, pak už zbyl jen smutek.
Irena doma čekala, nespala.
Ahoj, zašeptala v předsíni ve stejném županu. Uvařila jsem polévku… Ochutnáš? Zdá se mi, že se mi povedla…
Rychle přískla k jeho velké studené postavě, objala ho, přitiskla se.
Co je s tebou? překvapeně se ptal Jirka.
Báli jsme se, že už se nevrátíš. Že zůstaneš s ní…
Irena popotáhla, zavřela oči, ještě víc se k němu přitiskla.
Holčičko! Jak bych mohl bejt bez tebe? Hloupé myšlenky! Jirkovi se náhle ulevilo, jako by z něj těžká váha spadla. Nemusí už nikomu nic dokazovat, může žít, vzít si Irenu, mít děti… A bude to jeho život, jeho rodina. Ostatní ať žijí, jak umí.
To je také štěstí dovolit si být šťastný!
Irena pozorovala, jak Jirka s chutí jí její polévku. A usmívala se. V jejich domě teď taky žije malá rodina a byla si tím jista.
