Jednou v noci se syn vrátil domů a dítě ani jeho žena už tam nebyli. Volal jí, ale ona mu telefon nezvedala.
Jak mu to mohla udělat, vždyť ji i dítě živil.
Odvedla mi vnučku, a to jí ještě nejsou ani čtyři roky! A kam si myslela, že s dítětem půjde? Že bude žít u svých rodičů! A to neměla normální život.
Proč – můžete se zeptat Anny. Je to moje, doufejme, že už zesnulá tchyně. A to, že jsem taková – to všechno je její výmysl.
Všechno je to nepravda! Hlavním přínosem mého manžela bylo, že pracoval a platil za byt, prý aby uživil naši rodinu. Dříve tento byt patřil jeho babičce. Jeho matka nám dovolila, abychom tam bydleli.
Samozřejmě se musíte vzdát toho, že ostatní to na začátku neměli. Ale neměli jsme teasz z piekszem.
Na začátku od mojego mężałam tylko słowa pocieszenia: “neber si to osobně”, “a co je ti vůbec po tom, co ti říká”. Nejdůležitější je, že já takhle nepřemýšlím a nic takového ti neříkám”.
Samozřejmě, ale to bylo ještě předtím, než se mu narodila dcera. Než se mu dcera narodila.
-A co na tom, že přišla matka! Přišla, tak přišla, ona ví nejlíp, kdy má přijít! To není nic velkého.
Ale bylo to tak :
-Proč jsi včera neumyla nádobí? Co jsi to za hostitelku, jsou tři hodiny a nemáš ani polévku ! Opravdu se dnes chystáš na večeři ! Je to hodina? Proč chceš koupit firmu? Vždyť byli čistí! Proč kupuješ tu pečenou šunku? Vždyť s těmi penězi nemáte nic společného!
Tak to chodí, tchyně přišla buď “jen” na návštěvu, nebo mě naučit skládat vidličky a lžíce, nebo mě naučit mýt pánev. A málem mě naučila prát ponožky.
Samozřejmě jsem jako rozumný člověk neudělala nic, abych vyjádřila svou nelibost nad tchýniným věčným poučováním. Je nepříjemné, když vás někdo neustále “poučuje”.
A tak jsem byla při různých příležitostech okamžitě napomínána svým manželem:
-Proč své matce odpovídáš tak tvrdě! Vždyť tě má ráda, dělá pro tebe všechno – ale ty? A co se týče té pečené šunky, kterou jsi koupila, má samozřejmě pravdu – jsi teď na mateřské dovolené a já moc nevydělávám, takže se vyplatí si udělat čas a ušetřit pár drobných.
Stejně jako dnes si vzpomínám, jak moc mě to ranilo, a bylo to řečeno v přítomnosti mé tchyně.
-Já tady vnučku nepřihlásím,‖ řekla mi jednou tchyně,‖a co když budu chtít byt prodat, a s dítětem to nebude tak jednoduché. Jsi přihlášená u rodičů, tam bys měla přihlásit i dceru.
To je skvělé. Pak už se ale nebudeme moci přihlásit na poliklinice (kvůli areálu) a co budeme dělat se školkou? Mám dceru vozit na druhý konec města?
-Jste mladá. Nic se vám nestane, když ji budete vozit na druhý konec města. Naopak, bude to pro tebe takový trénink – je to užitečné – odpověděla tchyně.
A tuhle jsem se zeptala svého manžela:
– Zlato, potřebuji peníze, abych mohla jet do města a koupit dceři nové boty na podzim. A ty moje jsou mimochodem také v dezolátním stavu…..
-A kam jsi ty peníze dala, miláčku,‖ odpovídá můj muž.
-Jaké peníze? -Ptám se zmateně.
-Co třeba kapesné, které dostáváš na dítě. Kam jsi ho dala? – ptá se můj muž klidně.
A je to normální, vždyť já také kupuji výrobky, které on sám jí. A teď se mě ptá, kde je to mizerné kapesné.
A pak se ještě ptá, proč jsem nechtěla žít s tak úžasným mužem. Asi jsem musela být blázen, když jsem si jednoho dne sbalila všechen svůj majetek (kterého mimochodem nebylo moc) a utekla od téhle “milé” rodiny.
