Vezmi si svou dceru a jděte! My dva už spolu nemáme společného vůbec nic!
Ale, Honzo…
Už jsem to řekl! Už tě nechci ani vidět!
Dveře práskly a Klára se zapotácela. Pokoj se s ní zatočil, v uších jí hučelo a jakoby z dálky zaslechla hlas své mámy, tenkrát tolik podobný křiku: To nesmíš!
To ji trochu probralo. Klára se donutila udělat krok, potom další, sedla si na židli a zaryla nehty do dlaní. Ta bolest ji vrátila do reality a vyhnala temno, které už-už chtělo zahltit její duši.
Ne! Rozplakat se teď nesmí! A do zoufalství taky ne! Ale jak moc by si to přála…
Nesmíš se vzdát! Máš Lucku! A… Ne, na to zatím nemyslet! Teď je potřeba se dát dohromady a popřemýšlet, co se to vlastně stalo.
Co se mohlo stát, že se Honza tak náhle obrátil proti ní? Proč ji vyhazuje? Vždyť ještě včera bylo všechno v pořádku…
A nebo nebylo?
Hlava jí začala konečně fungovat a Klára položila ruce na stůl.
Tak jak to říkávala máma? Nevíš co dělat? Analyzuj! Rozděl si to na drobné body a prsty pěkně po jednom. A nejlíp si to piš! Ale tužka byla až v pokojíčku. A tam teď spala Lucka…
Lucka spala vždycky lehce a Klára ji teď v žádném případě nechtěla budit. Lucinka by začala fňukat a Klára by už neměla klidu rozebrat, co se vlastně stalo.
Musí si vystačit s tím, co má.
Podívala se na svoje ruce a automaticky sevřela pěsti. Nehty, které už dlouho neviděly poctivou manikúru (proč by taky? Radši strávila čas na zahradě nebo na dvoře), drsná kůže a pihy, které se jí vyrojily pokaždé, když se moc dlouho motala na sluníčku. Kdo by býval řekl, jak moc ji začne bavit domácnost a přitom zapomene na všechno, co jí zdůrazňovala maminka.
Klárko, ty jsi ženská!
Ne! Já jsem holka!
To je teď. Za chvíli z tebe bude slečna a potom žena. Jako já. My přece nemůžeme vypadat neupraveně! Nikdy! Manikúra, pedikúra, hezké nehty, hezké vlasy, ruce v pořádku to o tobě vypoví mnohem víc než drahé oblečení. Nemůžeš si navlíct perly, když jsi týden nemyla krk! Chápeš?
Ano, mami! osmiletá Klárka zkoušela před zrcadlem máminu rtěnku.
Ale tohle je ti ještě brzo! smála se máma a brala jí rtěnku z ruky. Ten odstín není pro tebe, a vůbec, na líčení máš času dost. Najednou přijde čas a místo, vybereme ti kosmetiku spolu.
Mami…
Dost, už jsem to řekla!
Tuhle poslední větu od mámy neslýchala často, ale když ji slyšela, bylo jasné, že odpor je zbytečný. Máma vždycky dodržela slovo.
Vždycky.
Klárko, pojedu do Brna za prací. Zatím budeš bydlet u babičky. Neboj, bude to v pohodě.
A na jak dlouho? ptala se desetiletá Klára, mnula si cíp šatů a snažila se nebrečet.
Na půl roku. Nabídli mi skvělou práci, ale je to daleko. Nemůžu tě vzít sebou. S babičkou ti bude dobře, ona tě pohlídá, a já budu volat a psát dopisy.
Mami, nejezdi prosím…
Stejně nakonec brečela a máma, zoufalá z těch slz, ztrácela trpělivost:
Dost už! Jiná možnost není! Když tu práci nevezmu, nikdy se od babičky neosamostatníme, nebudeme mít vlastní byt a nikdy nepojedeme k moři. Kdyby žil táta, neřešila bych to, ale teď jsem tu sama za nás všechny za tebe i za babičku!
A co teta Šárka? Ta nám přece může taky pomoct!
Ta má úplně jiné starosti. I ona potřebuje pomoct!
Tak pomoz mně! Zůstaň… vyhrkla Klára. Poprvé tehdy viděla, jak mámin pohled ztvrdl.
Kláro! mámin hlas byl chladnější než led a Klára sebou cukla. Nemůžeš myslet jen na sebe! To nejde! Pokud nikdy nemyslíš na druhé, nikdo ti taky nepomůže, až to budeš jednou potřebovat. Chápeš? Já teď myslím hlavně na tebe! Chci, abys měla všechno. Oči mámy na moment změkly a objala Kláru. Slibuju, že to je poprvé a naposledy. Vydrž to, prosím!
Kláře nezbylo než kývnout. Uvnitř jí ale drásaly pocity jako ostré kočky.
Psala mámě dopisy a o víkendu křičela do telefonu, jak moc se jí stýská. Čas se nekonečně vlekl a když babička jednou nahlásila, že jdou na letiště pro mámu, Klára brečela tak, že museli volat taxi dlouho trvalo, než se uklidnila…
A slib máma dodržela. Už nikdy potom na tak dlouho pryč nebyla. Jezdila jen na služebky, a to už byl jiný druh odloučení.
Přestěhovaly se z malého panelákového 2+1, co zůstal po tátovi, do většího bytu. Klára měla konečně svůj pokoj. Ale skoro tam nechodila radši vytahala všechny sešity a učebnice do kuchyně, kde byla s mámou, když se vrátila z práce. Často spolu strávily večery v tichu, máma psala něco pro práci bokem.
Bylo jim prostě dobře.
Nějak se jim problémy puberty vyhnuly. Máma byla tak trpělivá a taktna, že Klára později až žasla, kde brala tolik lásky, když žádnou oporu neměla. Babička už nežila a Klára s mámou zůstaly samy.
Máma přestala mluvit se sestrou. Proč? Klára se kdysi zeptala jen jednou.
Odpustit se dá všechno. Kromě zrady.
A koho teta Šárka zradila?
Naši mámu, tvoji babičku. Ta ji prosila, ať přijede, chtěla se rozloučit. Šárka nepřijela…
Proč ne?
Bálo se, že ji poprosím, aby zůstala a pomohla mi s péčí. I její odpovědností bylo starat se. Ale nechtěla. Nechce vidět mámu v tom stavu, nechce ji krmit lžičkou, přebalovat, sledovat, jak ztrácí rozum byla nám vždycky oporou…
A tys to zvládla?!
Ne! máma se dívala přímo a jen rty se jí třásly. Nezvládala jsem to. Ale neměla jsem jinou možnost! Byla to moje máma. Musela jsem ji nechat odejít klidně, s námi po boku. Třeba už si nás skoro nepamatovala…
Proto jsi mě k ní pouštěla jen krátce?
Ano. Nechtěla jsem, abys si ji takhle pamatovala.
Víš, já si stejně nepamatuju… Jen to, jak mě učila vařit povidla a sbírat pěnu malou lžičkou z talířku, že to je prý největší dobrota.
My se Šárkou to taky dělaly…
Nechápu vychovala vás stejné. Proč jste každá jiná?
To tak bývá, Klárko. Máma chránila Šárku od dětství, byla často nemocná. Asi proto ji chránila před vším, nejen před nemocema. Ale pomohlo to? ramena jí poklesla. Jak víš, tetin život… Dva rozvody, tři děti, všechno těžce, jakoby naprázdno… Nevím, jestli máma jednala správně, ale vím jistě, že mě to naučilo, jak se k tobě chovat jinak než k vlastní sestře.
Myslíš, že děti se nemají chránit?
Ale ano! Mají! Ale s rozumem! Co je to za mámu, co dítěti sype jen samé polštáře pod nohy a žije mu život? To není správně, Klárko! Pady, pády a zkušenosti nás něco naučí! Každý se učí hlavně na vlastních přešlapech. A víš, co jsem poznala na sestřině životě? Kdyby máma jednou sundala polštáře, kdo ví, co by dnes bylo… Nevím. Jedno ti slibuju vždycky tě podpořím, když budeš chtít. Ale je potřeba, abys i ty uměla řešit věci sama. Jsi v úzkých? Přemýšlej! Až nezvládneš, jsem tu vždycky. Vždycky!
Slibuješ?
Slibuju.
Teď tu seděla a přemýšlela, prsty jedna po druhé počítala a hledala, kdy a co se stalo špatně.
Včera slavili Honzovy narozeniny. Nebyla to žádná kulatá oslava, jen rodina, malý okruh. Díkybohu za to léto! V novém domku, co s Honzou dostavěli loni, bylo pro všechny místa dost.
Přijela její máma, Honzova mamka a Honzova sestra s rodinou.
Lucka byla radostí bez sebe, že jí přijedou děti na návštěvu, lítala po zahradě a šalila mámu:
Kdy přijedou? Budeme se koupat v bazénu? A budeme si hrát na schovku?
Otázky padaly z její pusy jedna za druhou a Klára už ani neodpovídala. Lucka stejně sama na všechny odpovídala, uklízela si v pokojíčku, protože přece nemůže přivítat hosty v nepořádku!
Honza zajel na trh, v kuchyni se peklo a smažilo, máma pomáhala a zjišťovala, jak se Klára cítí.
Proč se tak staráš, mami? Není mi nic! bránila Klára.
Je ti. Kolikátý jsi teď týden?
Až v ten moment Kláře docvaklo, že tajemství, které si nechávala ještě i před sebou samou, už dávno není tajemství. Udělalo se jí tak krásně a lehce, že se objala s mámou a zasmála.
Tři týdny. Je to ještě maličké a Honzovi jsem to ještě neřekla. Jak to víš?
Záříš, úplně jako světluška! Stejně jako když jsi čekala Lucku.
Je mi to ale tak zvláštně Honza je hrozně zamračený. Nevím co s ním.
Ptala ses ho?
Nechce o tom mluvit…
Tak se musíš ptát líp!
Mamí!
Co? Máš doma zamračenýho chlapa! Musíš zjistit, co se děje! Nemůžeš mu dát volno, i když je to jen pidi problém! Jinak si někde foukne ventil jinde, a kdoví, co z toho bude…
A tady tady to začalo! Klára do té chvíle své pochyby přehlížela, až máma ji donutila se ptát.
Jenže nevyšla čas. Nejprve oslava, pak úklid a na žádný klidný rozhovor nebyl čas.
A pak přišla ta věta:
“Vezmi si svou dceru!”
Co to znamená?
Klára sevřela pěsti. Dost! Teď se zachová správně! Jako máma učila. Prvně rozhovor konec hádanek!
Honza už vyjížděl autem z garáže, když Klára vylítla na zápraží a zařvala tak, že i vrabci na plotě se rozletěli.
Stůj!
Přeběhla jednu schod a běžela ke vjezdu. Honza koukal vyděšeně, zatímco se opřela o kapotu.
Uhni zněl jeho hlas skrz zuby, ale Klára slyšela v jeho hlase něco, co potřebovala.
Ten odjet nechtěl. Ani nás opustit. Nemýlila jsem se!
Vylez! A promluvíme si! Než Lucka vstane! Co má tohle znamenat?! Kam se ženeš? Jsem ti žena, nebo cizí ženská?
Jak Klářin tón sílil, Honza cítil, jak v něm všechno svírá.
Proč by na něj takhle hulákala, kdyby jí byl ukradený, jak říkala jeho sestra? Proč ho vlastně zastavila, kdyby jen chtěla svobodu? Nechce snad, aby Lucka žila se svým tátou?
Vyrazil z auta a zamumlal:
Jak kdybys nevěděla, proč to dělám!
Kdybych věděla, neptám se! Honzo! Děje se s tebou už týdny něco, co nepoznávám. Dneska vybuchneš, že Lucka je moje dcera! A tvoje není? Co to?
Já nevím! Ty mi řekni! Kdo je vlastně její otec?! Proč se tajně schází s Luckou v parku?
Co prosím?! Kláře spadla brada. Tobě přeskočilo?
S kým se v Brně potkáváš, když vodíš Lucku na kroužek?!
Klára se nadechla, ale klidně odpověděla:
Tak fajn. Kdo tě poštval? Máma? Nebo sestřička?
Máma s tím nemá nic společného!
Jasně. Takže Adéla, tvoje sestra.
A i kdyby! Viděla to na vlastní oči! Měla mi to říct je přece moje sestra!
A já tvoje žena! vyletělo z Kláry. Nasloucháš všem, jen mě ne! Tak jo? Věříš všem, jen mně ne!
Lhala jsi mi!
Já? Kdy a v čem?
Kdo je ten chlap, s kterým jste dvakrát týdně v parku s Luckou? Kdo?!
Klára vydechla, zakroutila hlavou:
Vždyť jsem ti o tom říkala, Honzo! Ale tys neposlouchal!
Kdy? To si nevzpomínám
Když jsi šel koukat na fotbal, nějaká ta slavná liga, Lucka a já jsme přijely z kroužků a říkala jsem ti, že jsem potkala spolužáka ze základky, Pavla. Dlouho žil v Praze, ale teď se vrátil domů. Jeho maminka je nemocná a když zjistil, že moje babička měla to samé, poprosil mě o kontakt na doktora a sestřičku. Potom jsme se párkrát potkali, popovídali a kdyby ses podíval pořádně, viděl bys, že tam byla moje máma. Skutečně myslíš, že bych si dovolila scházet se s někým tak, že by to máma viděla? Tu by to zabilo! Vždyť ona tě má skoro radši než mě!
Klára utáhla hlas, setřásla slzu.
Ne! Teď nebude brečet!
Počkej, ty říkáš, že to…?
Všechno ti už bylo řečeno! skočila mu do řeči. Věřil jsi pomluvě a pohřbil naši lásku i jméno vlastní dcerky. Chápeš vůbec, co jsi provedl?! Nevím, proč si Adéla vymýšlí takové báchorky a ani mě to nezajímá! Ona přišla do našeho domu, zasela zlo, celý večer na mě mile koukala a ani nedala najevo, jakou špínu plánuje. Ale to není důležité! Důležité je, co jsi udělal ty! Chceš DNA test? Prosím! Uděláme ho. Aby ses ujistil, že holčička, co se dívá na svět tvýma očima je tvoje!
Klára slyšela tiché ťapání a vzdychla.
Už je vzhůru.
Otočila se a šla domů, nechala Honzu zmateného stát na dvoře.
Za chvilku slyšela, jak odjela manželova fabie.
Lucka něco cvrlikala a tulila se ke Kláře, vyžadující pozornost, ale mámě bylo tak těžko, že by nejradši vyla.
Kde udělala chybu? Co teď? Zavolat mámě? Vylít si to? Nebo si dát čas a promyslet si to?
Vzpomněla si na máminu radu:
Nikdy mi nevyprávěj o svých hádkách s Honzou! Pokud nebudeš stoprocentně vědět, že je konec. Teprve pak zavolej a já přijedu hned, den nebo noc! Ale do té doby mlč! Vy se pohádáte, usmíříte, ale já na něj nezapomenu. Nedokázala bych mu pak odpustit, že ti ublížil!
Klára zakroužila telefonem po ruce a odložila ho. Ještě je brzy… Honza má vědět, že bude zas tátou. Pak se uvidí.
To rozhodnutí jí vneslo trochu klidu do duše. A když před plotem prudce zabrzdilo zpět Honzovo auto, už byla v pohodě.
Právě krmila Lucku v kuchyni, když do dveří vrazil Honza a doslova přitáhl dovnitř Adélu.
Tak pojď! Kláro, kde jsi?
Tady… Klára koukla na Lucku a spěchala holčičku uklidit z doslechu.
Luci, dojedlas? Běž si pustit pohádky nahoru, zvládneš to?
Jasně! Lucka odsunula talíř se zeleninou, kterou stejně neměla ráda a vyletěla z kuchyně. Ahoj, tati! Dobrý den, tetičko! Mamka mi dovolila pohádky!
Dětský hlásek trochu uklidnil dospělé. Honza pustil sestru, Klára rychle ukončila debatu, aby nedošlo k dalším hloupostem.
Běž, Luci! Přijdu za chvíli!
Klidně pozdějc, mami! zasmála se Lucka a pelášila nahoru.
Rozhovor byl těžký. Adéla brečela, Honza zuřil a Klára nevěděla, jak brát sestrčinu omluvu.
Myslela jsem, že tě chráním před podvodnicí! Chápeš? Všude kolem rozvrácené rodiny, chlapi paroháči, nevěra, lži… Tolik toho slyším od kamarádek, že už sama nevěřím nikomu!
Myslíš, že jsem jako tvé kamarádky? Taky podvádíš vlastnímu muži? A děti máš od koho?
Adéle zaskočilo a přestala brečet.
Co blbneš?
A co ty? Trochu přemýšlej! Uvědomuješ si, co jsi mohla způsobit? Ne, že Honza ti věřil komu jinému než sestře, že. Ale ty jsi to využila, proč? Co bylo tvým cílem?
Nevím… vážně nevím… Já si myslela, že mu pomáhám.
Pomohla jsi? Opravdu?
Klára pokrčila rameny a podívala se na Honzu.
Je to uzavřené? Máš ještě nějaké otázky?
Kláro…
Ne, Honzo, teď už ne. Teď jsem já na řadě Jsem uražená! Potřebuju čas, abych si ujasnila jak dál. Adélo, tebe doma zatím vidět nechci. Myslím, že proč, vysvětlovat nemusím?
Kláro, promiň…
Uvidíme. Zatím už běžte! vstala, otevřela dveře do předsíně a kývla na Honzu. I ty. Chápeš správně. Běž…
S Honzou se Klára zase dá dohromady, ale nebude to hned a bude to po svém. Nikdo kromě Adély nikdy nepochopí, co se mezi nimi stalo. Některé věci nemají jít dál než přes práh domu. A za tuhle zásadu bude Klára mámě vděčná.
Až jednou bude máma držet novorozeného vnoučka a rozplývat se, jak je po tátovi, mrkne na Kláru a usměje se:
Vyrostla jsi v chytrou ženu, Klárko! Dobrá manželka, skvělá máma…
Opravdu?
Lhala jsem ti někdy?
Mami, co to znamená být moudrá? Tys mi to řekla, ale já se tak necítím…
Moudrost je o tom, udržet všechno krásné, co ti život dává. Děti, rodinu, domov, kamarády. Shromáždit je kolem sebe, opečovat, aby bylo teplo a klid. Je to dřina pořád musíš přemýšlet, co má cenu, a co nechat odejít, protože jinak zničíš to, co máš. Ale myslím, že tuhle lekci už jsi pochopila…
Fakt?
Jsem si jistá! A mimochodem, volal Pavel. Za měsíc má svatbu. Posílá pozvánku i tobě a Honzovi.
Mami…
Žádné “mami” děti pohlídám! Jen mi splň jednu věc, prosím.
Co, maminko?
Dej si už ty ruce dohromady!
Dobře!
Klára objímá mámu, kývne na Honzu a Adélu, která se drží stranou, a mrkne na Lucku:
Pojď, pomůžeš mi uložit brášku.
Opravdu můžu? Lucka zazáří a jemně pohladí ručku miminka.
Jasně, princezno. Pomáhat je potřeba…
