Pocházím z provincie. Žili jsme průměrně a málokdy jsme měli dost peněz na maso. Rodiče mi zemřeli poměrně brzy, a tak mě vychovávala matčina sestra.
Samozřejmě jsem snil o vyšším vzdělání, ale byl to jen nesplnitelný sen. Po škole jsem se nechal zaměstnat v místní mateřské školce a pracoval tam za almužnu. Nemohla jsem si dovolit luxusní oblečení, normální jídlo, nemohla jsem jít ani do kina.
Počítala se každá koruna. Kamarádi mi vždycky pomohli, za což jim moc děkuji. Po půl roce mě propustili. Ani jsem nevěděla, jak to oznámit svým blízkým, šla jsem po silnici a plakala. Viděla jsem inzerát na práci v pekárně. Přijali mě bez pohovoru a ještě ten den jsem nastoupila do práce.
Rozvrh – 24 hodin denně se dvěma lidmi. V noci jsem pracovala v pekárně a přes den jsem rozvážela chleba do pekárny a do okolních vesnic. Nebyla to lehká práce, ale měl jsem peníze a chleba mi dávali zadarmo. Během rozvozů jsem se seznámila s jedním mužem. Řekl mi, že sem přišel po rozvodu a žije s matkou.
Práce se mi líbila čím dál víc. Babičky ve vesnicích mě vítaly s radostí, podávaly mi domácí zeleninu a vyprávěly mi veselé historky. Navíc si mě Alex začal všímat a to bylo příjemné. Jednou mě dokonce pozval do restaurace a dal mi kytici květin. Mužskou pozornost jsem do té doby nepoznala, takže jsem rychle podlehla a podlehla jeho kouzlu. Vzal mě domů, pohostil mě maminčiným pečivem a skládal mi komplimenty. Uvědomila jsem si, že jsem zamilovaná.
Brzy mě Alex představil své matce. Tam jsem zjistila, že má úplně jiné jméno, jen si vymyslel nějaké frajerské. Nelíbilo se mi to, bylo to podezřelé, ale pod vlivem lásky jsem špatné myšlenky rychle vyhnala z hlavy. Po nějaké době mi nabídl, že se ke mně nastěhuje, a já souhlasila. Tetě to nevadilo.
Když jsme spolu začali bydlet, začal zcela ovládat můj život. Neměla jsem na výběr, bez jeho svolení jsem nemohla ani vyjít z domu. Jeho matka mě vozila do práce a večer mě vyzvedávala. Nesměla jsem se bavit s muži, protože to se v jejich rodině dělalo. Alex se mnou seděl v práci a přispěl k tomu, že mě vyhodili z práce. Měla jsem zakázáno vycházet z domu nebo se s kýmkoli stýkat. Bylo mi vyhrožováno – byla jsem poslušná. Začala jsem se bát o svůj život, ale láska k Alexovi mě držela při životě.
Pak jsem otěhotněla. Když jsem o tom řekla svému milenci, uvědomila jsem si, že to neplánoval. Jeho matka se okamžitě rozhodla, že mě vezme k lékaři, aby tento “problém” vyřešil. Celou noc jsem probrečela a ráno jsem zavolala tetě. Ta mi slíbila pomoc. Když mě odvezli do nemocnice, utekla jsem a šla ke kamarádce do jiného města. Ta se mě ujala a utěšovala mě. Pořád jsem plakala, protože jsem nechápala, jak mám žít.
Rozhodla jsem se dítě porodit, ale vzdát se ho, protože bych se o něj nedokázala postarat. Hned jsem upozornila lékaře, že dceru nechci vidět, abych si na ni nezvykla. Třetí den jsem ji přislíbila a odešla z nemocnice. Brečela jsem a brečela, chtěla jsem se zabít.
Našla jsem si práci jako technička ve škole, dokonce mi dali lůžko v internátě. Mám dost na chleba, z toho žiju. Návrat domů nepřipadá v úvahu – tam mě čeká opravdové peklo.
Uplynulo půl roku a v mém životě se nic nezměnilo. Velmi lituji, že jsem se vzdala své dcery, ale měla jsem na výběr? Nemůžu jí dát normální život. Doufám, že najde dobrou rodinu a odpustí mi.
