Můj syn a jeho manželka vždy toužili po dětech. Po deseti letech neúspěšných pokusů stát se rodiči se rozhodli pro adopci. Do jejich domova přišel dvouletý chlapeček jménem Honzík, plný energie a zvědavosti. S radostí jsem jim pomáhala, trávila jsem čas s vnukem a podporovala mladé rodiče.
Postupem času jsem si ale všimla, že snacha začala být podrážděná a unavená. Často na Honzíka zvyšovala hlas, trestala ho a stavěla do kouta. Když jsem se pokusila chlapce zastat, odbývala mě s tím, že má vše pod kontrolou. Syn také začal vyjadřovat pochybnosti, říkajíc: „Kdyby to bylo naše vlastní dítě, bylo by to jiné.“
Nedávno mi oznámili, že mají v úmyslu zrušit adopci a vrátit Honzíka do dětského domova. To pro mě bylo šokující. Pokusila jsem se je přimět, aby zvážili své rozhodnutí, nabízela jsem, že chlapce vezmu k sobě, ale oni byli neoblomní a odkazovali na mé zdraví a jejich vlastní únavu. Podle českého občanského zákoníku může být adopce zrušena, pokud se adoptivní rodiče vyhýbají plnění svých rodičovských povinností, zneužívají svá práva nebo s dítětem zacházejí krutě. Při zrušení adopce se ukončují vzájemná práva a povinnosti mezi dítětem a adoptivními rodiči.
Chápu, že proces zrušení adopce je složitý a pro dítě traumatizující. Honzík si již na novou rodinu zvykl a návrat do dětského domova by mu mohl způsobit závažné psychické trauma. Podle výzkumů se takové návraty často dějí kvůli nesouladu očekávání rodičů s realitou.
Nevím, jak přesvědčit syna a snachu, aby Honzíka nechali v rodině. Možná by stálo za to obrátit se na rodinného psychologa nebo na orgány sociálně-právní ochrany dětí pro radu a podporu. Je důležité si uvědomit, že každé dítě si zaslouží lásku a stabilitu, zvláště po tom, co už jednou přišlo o rodinu.
