Oba máme práci a tři děti, ale na normální dovolenou se moc nedostaneme. Obvykle si jen střídavě bereme volno, když je některé z našich dětí nemocné nebo má nějakou zvláštní událost. Občas se nám podaří odjet na víkend, když se doma nic neděje, ale to je tak všechno.
Poslední tři roky máme hypotéku na 20 let. Už nás nebaví se kvůli pronájmu pořád stěhovat a rozhodli jsme se, že bude nejlepší bydlet ve vlastním, i když to znamená vyšší měsíční splátku. Přestože celé léto pracujeme, nemůžeme si dovolit jet na dovolenou kvůli tomu, kolik nám každý měsíc zbývá zaplatit na hypotéce. Také proto, že v létě není škola, nemá kdo hlídat naše děti, když jsme pryč. Alespoň víme, že v těchto horkých měsících jsou v bezpečí doma, kam patří!
Moje tchyně se nabídla, že nám v létě pomůže s péčí o děti. Je už v důchodu a má spoustu volného času, tak jsme souhlasili. Když se blíží léto a my jedeme k manželově mamince, vždycky s sebou bereme potraviny a dáváme jí peníze na speciální dobroty. Jeho matka nikdy neutrácí vlastní peníze za děti; říká, že její důchod není příliš vysoký. Většinou jí dáváme hotovost osobně, takže je to levnější než najímat chůvu. Zdá se, že všichni jsou s tímto uspořádáním spokojeni
Manželův bratr, který má sám tři děti, se také rozhodl vzít své děti k babičce. Byly však poměrně nezvladatelné a mladší než ty naše, takže vyžadovaly neustálou péči. Bohužel jim nepřivezl žádné jídlo ani peníze – ve skutečnosti jsme je museli živit z vlastní kapsy.
Je normální, že se tak cítíme. Mnohokrát jsem manžela žádala, aby si s bratrem promluvil, ale on nic nedělal a nechtěl se hádat. Proč musím tvrdě pracovat, aby někdo jiný mohl vychovávat své děti? Jak s ním nejlépe promluvit bez hádek?
