Muž podle závěti
Vysoká a rázná žena vyšla z kupé. Rázem rozehnala všechny, kteří rušili ostatní cestující při odpočinku. Musím říct, že i ti největší pobudové sklopili hlavy a poslušně sklapli pod jejím pohledem skoro jako na rozkaz.
Na hlavě měla zapletený věneček z pšeničných copů. Oči jako chrpy, tváře rudé jako moravské víno. Pohlédla směrem ke dveřím na toaletu. Právě odtud vyběhl menší, hubený muž, vlásky bílé jako smetana, s dětsky dojemným obličejem.
Honzo! Už jsem tě málem ztratila! Slyším, jak je tu povyk, průvodčího se bojí i přiblížit. Myslím si, no potěš, snad tě tam nezbijí! Takoví by ti mohli klidně ublížit! promluvila žena.
Ale, Verunko! Já bych jim ukázal! Proč jsi vyšla, Verunko? Jsi přece dáma! pousmál se Honza nesměle a rychle se schoval do kupé.
Žena si nás zběžně prohlídla, mě a ještě dva znuděné pasažéry. Nezpozorovala žádné hrozby sobě ani svému muži a zmizela za ním.
Později jsme se náhodou potkaly ve vagonové restauraci. Nebylo volné místo, a tak jsem si přisedla k ní. Její muž nebyl nikde vidět. Po vydatné porci masa s brambory žena zvesela spustila:
Jsem Věra Kadlecová. Klidně mi říkejte jenom Věra.
Jste tu sama? Přijde pak manžel?
On odpočívá. Nepřijde. Omotala jsem mu krk šátkem, nalila brusinkový čaj. Představte si, jedeme na Moravu a Honzík si vzpomene nastydnout! Kdybych ho neuhlídala, šel by vyprášit koberec jen ve svetru! No, to jsem ho pěkně přehlédla! vzdychla Věra.
Asi ho opravdu hodně milujete. Viděla jsem, že jste šla chránit jeho, ne naopak. Váš hlas, ta starost…, zasnila jsem se.
Ale kdepak, Honzík mi zůstal po Lídě. Není vlastně můj manžel, i když spolu žijeme. Stále truchlí. Jeho první žena, ta Lída, zemřela nedávno. Světice to byla, přívětivá!
Jak po Lídě? To jste ho zdědila? vyhrkla jsem.
A Věra začala vyprávět.
Honzík dřív žil s Lidií. Byl to pár už ze střední, spolu chodili na techniku v Praze. Vzali se. On byl nesmírně vynalézavý na co sáhl, to vymyslel. Firmy o jeho nápady stály, doma nescházelo nikdy nic. Ale v běžném životě věčný popleta a snílek. Ve večerce zapomněl drobné, přecházel silnici tam, kde neměl, v obchodě se ztratil, nevěděl, co se kupuje a kde, všem důvěřoval, každému přál.
Není z tohoto světa, ten tvůj Honzík, říkali jejich známí. My dřeme, ale zázračně se mu peníze sypou samy od sebe!
Lída byla praktická a organizačně schopná za oba. Každé ráno mu oblékla sako, skládala sadařské věci do tašky, zkontrolovala rukavice, šálu. Později koupila auto, vozila ho do práce, protože si popletl i adresu, když šel taxíkem. Doplnili se prostě.
Jednou musela Lída do nemocnice na týden. Po návratu domů vyletěla z kůže! Honza celou dobu jedl jen suché těstoviny a pil vodu. Ani konvici nezapnul. Vše, co Lída připravila a dala do mrazáku, zůstalo nedotčeno.
Bez tebe to nestojí za nic. Ani hlad nemám, usmál se Honza.
Stejně přemýšlivý až roztržitý byl jejich syn, Ondřej. Chytrý, ale nesmělý, roztržitý. Vědomostmi vynikal, ale našel si tichou, skromnou ženu Olinku z vesnice. Ve vedení rodiny nepřevzal štafetu, stále vše dirigovala Lída. Ještě víc, když se narodil vnuk Alešek. Ale… Lída znenadání onemocněla. Když ulehla, dům osiřel.
Honzík byl bezradný. Nejlepší doktoři, peníze všechno nepomohlo. Lídě pukalo srdce, ne však kvůli sobě. Doražena byla tím, co s nimi bude bez ní, s mužem a synem, jak přežijí, vždyť jsou jako orchideje zasazené na Šumavě na podzim bez šance.
Modlila se za ostatní, za sílu pro ně. Právě tehdy se objevila Věra. Pracovala jako pečovatelka a byla vzdálená příbuzná doktora.
Poprvé, co Věra vkročila do bytu, potkala rozpačitého, křehkého muže, tiššího než podzimní mlha v Praze. Všude panovalo smutno, hory špinavého prádla, dřez nacpaný nádobím (myčka přitom stála bez použití), v luftu visela tíseň.
V posteli ležela zesláblá, drobná Lída, s velkýma smutnýma očima. Usmála se na Věru. Ta jen pokývla a vyhrnula si rukávy.
K večeru se byt nedal poznat čisto, voňavé povlečení, čistý vzduch, z kuchyně voněly karbanátky, koláčky a pečené kuře. Lída usnula poprvé klidně. Honzík už už utíkal ven (v bundě, na podzim!), ale řevem ho Věra obrátila zpět.
Stůjte, člověče! Kam se to v takovém nečase ženíte nalehko? Manželka vás potřebuje živého a zdravého! Oblékněte si tuhle bundu. Šálu kolem krku a klapky na uši, a teď, běžte!
Lída v pokoji jen potichu plakala dojetím. Ano, Věra byla hlučná, chodila jako slon, ale měla dobré srdce.
Díky, Bože. Teď už jsou pod ochranou, šeptala.
A rozhodla se, že musí s Věrou mluvit. Napřed zlehka kde bydlí, jak žije. Věra žila s maminkou a rodinou sestry v malém bytě v Ostravě. Těsno, se snažila trávit čas spíš prací. Peníze na vlastní byt nebyly, pronájem byl drahý, jí bylo 45. Nikdy se nevdala, vztahy byly, ale nic k Mendelssohnovi. Nevadilo jí to, zvládne to sama.
A Lída řekla: Věro, když mě tu už nebude, prosím tě, postarej se o Honzu. Odkazuji ti svého muže, tak říkajíc závětí. On je nešika, snadno onemocní a ke všem je důvěřivý!
Věra ztratila řeč. Ač chtěla odmítnout, Lída povídala dál. Nakonec si Věra dala říct.
Lída odešla nedlouho nato. Věra si pověděla, že je to hloupost. Co tomu lidi řeknou? Že se lepí k muži kvůli bytu! Ani jí se nelíbí… On také ne. Je to jako beruška na dlani.
Ale slovo je slovo. Šla ho navštívit. Nikdo neotvírá, vejde nezamčeno, a tam v pokoji na zemi Honza, v dlaních župan po Lídě, potichu brečí, třese se celým tělem. Věra přišla, chytil ji za ruku, rozplakal se.
Chudáku. Měla pravdu Lída. Je ti bídně. Ale pojď, dáme si čaj, vydrž, Honzíku!
Byla prostě citlivá a moc hodná.
Dům zase ožil. Honza čekal na každý příchod u dveří. Radoval se.
Rozhodla jsem se pak přestěhovat k němu, vyprávěla Věra. Proč ho nechávat samotného? Mí doma byli rádi, měli víc místa. Dítě jsem si tím pořídila spíš, než muže, ale chytré! O peníze nebyla nikdy nouze. Trval na tom, abych přestala pracovat jinde, a já mu ustoupila. Pomluvy rychle ztichly. Podle mě lidi sbírají na ulicích psy a kočky, proč by člověk nemohl pomoci i jinému člověku, který nemá nikoho? Snadno se člověk ocitne na zádech jako želva, co ji překlopili, a pak slyší jen ‘lez’! Pomůžu, jak umím. On je hodný, laskavý a potřebujeme jeden druhého. Teď jedeme k jeho synovi, potřebuje pohlídat dítě! A já jsem ráda klidně zvládnu i deset!
V tom se otevřely dveře jídelního vozu a s kyticí polních květů a v dlouhé šále přišel její Honza.
Proč vstáváš, ještě nejsi úplně zdravý! Nemůžeš být ani chvilku sám, podívej, jak ses zpotil, jdeme se převléct! řekla starostlivě Věra.
On ji tiše hladil po rameni: Verunko! U babiček na stanici jsem ti koupil kvítí! Líbí se ti?
Věra zrudla ještě víc a objala ho kolem ramen.
Na nádraží vystoupili dříve. Věra táhla obrovský kufr a Honzík nesl malou tašku. Věra mu držela límec, proud lidí se valil a ona ho střežila, aby se neztratil.
A jak se tak usmívali, bylo jasné Věra mu byla podle závěti skutečnou druhou ženou.
