Muž jezdil celé desetiletí jednat brambory k mámě. Přijela jsem tam: máma už pět let nežije a v domě bydlí mladá žena s trojčaty
Sobota začínala obřadem, který se během let stal rutinou.
Oldřich stál u otevřeného kufru svého škodováckého kombíku, pečlivě pokládal prázdné plátěné pytle na bednu s nářadím. Jeho shrbená záda v sešlé větrovce vyzařovala všelidský smutek a odevzdanost k těžké práci ve prospěch matky.
Ilono, tak já jedu, nebuď tu beze mne smutná. Ani se neohlédl, když kontroloval zipy na tašce. U mámy je plot úplně načatý, sloupy se musí vyměnit, a už je čas okopávat, než začnou deště.
Stála jsem u okna a svírala hrnek horké kávy tak silně, až mě začaly brnět prsty.
Samozřejmě, jeď, vždyť je to posvátné. Můj hlas byl klidný, monotónní jako hučení lednice. Pozdravuj maminku a ať se drží.
Jen letmo kývl, bouchl kufrem a za chvíli zmizel jeho vůz za zákrutou vesnice. Už pět let jezdil každou sobotu i neděli jednat brambory k matce do vesnice Borovnice.
Ať bylo roční období či počasí jakékoliv, okamžitě pelášil tam, představujícího dokonalého syna a hrdinu práce.
Odložila jsem hrnek na stůl, když se v předsíni ozval naléhavý zvuk mobilu. Na displeji blikalo jméno mé dávné kamarádky Zdislavy, která už léta pracovala v matrice.
Ilčo, prosilas mě prověřit tvoji tchýni kvůli té žádosti o příspěvek, pamatuješ? Zdislava mluvila zadýchaně, jako by zrovna pelášila do schodů. Hele, kontrolovala jsem to tři krát, všechny registry. Ten systém se nemýlí.
Zjevil se tam nějaký dluh na poplatcích? Nezúčastněně jsem přehrabovala složenky za elektřinu, nečekala překvapení.
Hele, tvoje tchýně, Jarmila Novotná, zemřela před pěti lety, vystavili jí úmrtní list v květnu devatenáct.
Podlaha se mi pod nohama rozkolébala jako paluba v bouři, chytla jsem se opěradla židle.
Jak to, zemřela? V otázce byla zoufalá naivita. Oldřich za ní jede právě teď, veze jí léky a jídlo.
Nevím komu a co tam vozí, kamarádko. Zdislava mluvila tvrdě, rozbíjela poslední zbytky mých iluzí. Na té adrese ve vesnici Borovnice je teď trvale hlášená nějaká Pavlína Hrubá, dvacet pět let, a tři nedospělé děti.
V uších mi hučelo, do obličeje se mi nahrnula krev, ale přinutila jsem se dýchat pravidelně. Mladá žena, dvacet pět let a tři děti najednou?
Pět let tajil smrt matky, aby živil druhou rodinu bokem?
Pohlédla jsem na klíče od auta, ležící na skříňce v předsíni. Nebyla ve mně zlost jen pocit, jako bych byla pozpátku vhozena do ledové vody.
Cesta do Borovnice trvala dvě hodiny, které jsem strávila v naprostém tichu, ani rádio jsem nezapla. Hlavou mi pořád běžela stejná scéna: upravený domek, síť na zahradě a dlouhonohá krasavice podává mému muži sklenici orosené limonády.
Čekala jsem idylku milostné hnízdečko postavené z mých nervů a našeho domácího rozpočtu.
Realita mnou otřásla hned, co jsem zhasla motor u známé zelené branky. Nebyl to místo odpočinku spíš malý blázinec.
Plot byl opravdu nový, vysoký a z drahého plechu, ale za ním nebylo slyšet ani ptáčka, ani šustění listí. Jen všudypřítomný, neutichající, vibrující jekot, ze kterého až zaléhaly uši.
Vzala jsem za branku, byla ale zamčená zevnitř.
Obešla jsem pozemek kolem starého sadu, kde kopřivy a lopuchy sahaly do pasu. Po bramborách, záhonech nebo pařeništích ani památky. Jen vyšlapaný trávník a hromady barevných plastů polámané hračky, kostky na stavbu, nějaké vaničky.
Přiblížila jsem se k oknu verandy, jehož sklo jemně drnčelo od hluku.
Uvnitř svítilo nemilosrdné světlo, odhalující každý kout zpřeházeného pokoje. Uprostřed místnosti, přeplněné krámy, až nebylo vidět podlahu, stála dívka.
Nevypadala jako osudová svůdnice nebo rozvracečka rodin, spíš jako zlomený stín v ušmudlaném županu, s kruhy pod očima a zmuchlanými vlasy.
Kolem ní se, jako hejno malých piraní, plazili tři roční caparti, všichni úplně stejné tváře.
Křičeli tak, že jsem pískot slyšela i přes izolační dvojsklo.
Dívka držela telefon u ucha a překřikovala jejich jekot:
Tati! Kde jsi, slíbil jsi přijít už před hodinou! Všichni tři se pokakali najednou, já už nemůžu! Dovez prosím sunar a ubrousky, už tu nic není, tati, rychle!
Tati?
V hlavě mi zaklapl puzzle, skládající zcela jiný obrázek. Takže ne milenec ani svůdce.
Takže tatínek nechtěně, dobrodinec, co napravuje dávné hříchy.
K brance přijel známý kombík, kola šustila po štěrku. Schovala jsem se do stínu kvetoucího šeříku, abych nebyla zpozorována dřív.
Ruka mi za stodolou nahmátla násadu staré, ošoupané lopaty.
Oldřich vystoupil z auta, postava mu připomínala soumara. V každé ruce táhl obří balíky plen, na rameni tašku plnou dětských jídel.
Vypadal úplně vyčerpaně, ale pokorně vše snášel. Branka cinkla, vstoupil na dvorek, málem zakopl o zapomenutý tříkolový vozík.
Pavlí, už jsem tu! zvolal zcela rezignovaně.
Vystoupila jsem ze stínu, lopatu jsem pevněji chytila do dlaně.
Tak ahoj, agrotechniku.
Oldřich nadskočil tak, že mu balík plen spadl s mlasknutím do podzimního bahna.
Ilono?! Oči mu vystřelily, jako dvě bílá kola.
No jistě, sama. Přijela jsem pomoci s tou tvojí těžkou prací. Vidím, že letos jsi sklidil vskutku trojitý úrodek, co? kývla jsem k oknu, odkud stále zněl plačtivý řev. A maminka ti nějak podivně omládla a změnila tvář
Ilono, to není tak, jak si myslíš, dovol mi to vysvětlit! ustrašeně couvl, druhou rukou dělal obranné gesto. Dej tu lopatu pryč, prosím!
Pět let jsi mi lhal do očí, Oldřichu. Mluva byla tichá, ale zvláštně přehlušila i dětský řev. Takže jsi tu celou dobu schovával živou mámu ve svých pohádkách?
Na zápraží vyběhla ona Pavlína, v jedné ruce dítě, v druhé špinavou plenu.
Tati! Kdo tohle je?! ječela hystericky. To je ta tvoje manželka? Ta semetrika, o které jsi říkal, že ti nedá vydechnout?!
Semetrika?!
Udělala jsem krok vpřed, vychutnávajíc si tu chvíli. Oldřich se přitiskl ke kovovému plotu, zjišťujíc, že není úniku.
Tak co, moji drazí, teď vám předvedu hlavní úklid roku.
Ilono, neubližuj jí! vykřikl muž, stavě se před Pavlínu. Je to moje dcera!
Strnula jsem, cítíc, jak mi násada lopaty ztuhne v dlani.
Jaká dcera, Oldřichu? My máme syna Martina, a tomu je dvacet.
Bylo to dávno před tebou, před svatbou, chyba mládí. Oldřich drmolil, polykal slova a pot mu tekl po čele. Dozvěděl jsem se to až po mámině smrti, ta mi všechno řekla i napsala adresu.
Těžce oddychoval a utíral si čelo rukávem.
Přijel jsem před pěti lety, když máma zemřela. Pavlína byla sama, její máma také zemřela, bydlela v barabizně. Bylo mi jí líto, začal jsem pomáhat, opravil dům, dal plot, ona zatím studovala.
Pavlína najednou ztichla a propukla v pláč, řasenka jí stékala po tvářích.
A před rokem, no… její přítel utekl, jakmile zjistil, že čeká trojčata. mávl Oldřich rukou ke dveřím. Ilono, nemohl jsem je přece nechat, umřeli by hlady! Trojčata, to je očistec! Přijíždím sem, aby si mohla aspoň na tři hodiny lehnout!
Bez něho bych byla v hrobě! kvílela Pavlína, tulila do sebe dítě. On tu neodpočívá! On myje podlahu, mění pleny, koupe je v noci, až mu praskají záda!
Dívala jsem se na muže, na šedivou tvář, kruhy pod očima a třesoucí se ruce.
Takže… pomalu jsem pustila lopatu na zem. Ty tedy celé víkendy nelelkuješ s milenkou, ale měníš pleny třem miminkům?
Ano! Oldřichův hlas skoro přeskočil do falzetu. Ilono, to je galeje! V pondělí sním o tom, jak si v práci prostě sednu do židle! Ale… je to má krev. Jsou to vnuci.
Odmlčel se, pokorně svěsil hlavu, čekal rozsudek.
Pohledem jsem spočinula na křičících dětech, bledé a vyčerpané Pavlíně, co sotva stojí na nohou. Podezření ze zrady vyprchalo, zbylo jen mrazivé, chladné poznání.
Ne, není zrádce v tom nejhorším smyslu slova. Jen bázlivec a slabošek, co na sebe naložil příliš a snaží se to potajmu zvládnout.
Takže já jsem vlastně ta zlá, no? Semetrika, které nejde říct pravdu? otázala jsem se ledovým tónem.
Přistoupila jsem k Pavlíně, která se lekla ke zdi a vytrhla jí z náruče křičící mimino těžkého, horkého chlapce.
Zkušeně jsem si ho položila na rameno, poplácala po zádech a dítě, překvapeno změnou, ztichlo.
Tak co, dědečku Oldřichu. Gratuluji, pěkně ses do toho zamotal.
Jak to myslíš? pohybem se narovnal, obíral pleny ze země. To chceš požádat o rozvod?
Ale prosím tě. Ušklíbla jsem se, urovnávajíc na dítěti dupačky. Rozvod? Moc jednoduché pro tebe, a pro mě drahé v každém směru.
Otočila jsem se na Pavlínu a upřeně jí pohlédla do uplakaných očí.
Tak, holka, dítě šup do ohrádky. Ty si dej sprchu a spát. Čtyři hodiny, i kdyby tu stříleli, tě nevzbudím.
Zůstala stát, nevěříc vlastnímu štěstí.
A vy…?
Já vstupuji do práv a povinností babičky, dočasně jmenuji se do vedení domácnosti.
Pohlédla jsem na Oldřicha, co bezradně postával uprostřed dvora.
Šup do kuchyně, Oldřichu. Zahřej sunar, voda musí mít přesně sedmatřicet stupňů.
A ty? s nesmělou nadějí se zeptal, zvedal spadlé pleny.
Zavolám našemu Martinu. Prý potřebuje peníze na nový počítač. Tak ať přijede a kope s tebou bude mu to k užitku.
Oldřich ještě víc zbledl, už při představě té scény.
Ilčo, to snad není třeba…
Ale kdeže, Oldo, je to nutné. odsekla jsem. A abych nezapomněla: od teď tvůj plat převádíš zcela pod moji správu.
Proč? kníkl.
Děti potřebují postýlky a trojitý kočárek, ne ten šunt z bazaru. A já chci alespoň částečnou náhradu za utracené nervy. Dlouho toužím po kožichu a týdnu v lázních, v klidu a pohodě.
Pohoupala jsem spícího chlapečka.
A vy tu zatím kopte, dokud je hezky. A až se vrátím z dovolené, ať je zahrada perfektně připravená. Jinak všem tvým kamarádům v hospodě prozradím, že nejsi žádný velký podnikatel, ale nejlepší chůva v kraji.
Oldřich poslušně sebral tašky a šoural se do domu, ohnutý pod tíhou dvojího života.
Nadechla jsem se podzimního vzduchu, co tu nevoněl ohněm a listím, ale dětským pudrem a kyselým mlékem.
Teď už ten chaos byl zvladatelný a dálkové ovládání držím já.
Za měsíc jsem seděla na verandě svého domu, schoulená v nové norkové kožišině, i když bylo teplo. Mobil zapípal přišla platba z Oldřichovy karty.
K tomu foto: Oldřich a Martin, špinaví, ale šťastní, tlačí obří kočár pro trojčata.
Usmála jsem se a usrkla horké kávy. Každý má v životě svůj kříž, a Oldřich ten svůj zdá se nakonec přijal docela rád.
Napište mi, jak se vám ten příběh líbil! Udělalo by mi to radost…
