Jak můžeš takhle žít? Děvenko, nestydíš se? Ruce i nohy zdravé máš, tak proč neděláš? kárali žebračku s dítětem.
Marie Nováková se pomalu procházela podél regálů v obřím supermarketu, prohlížela si řady barevných obalů. Chodívala sem každý den jako do práce. Nemusela kupovat moc jídla, neměla žádnou rozvětvenou rodinu, které by vařila. Proto se každý večer schovávala před samotou do záře světel velkého obchodu.
V létě to šlo lépe, na lavičce s ostatními stařenkami si ráda povídala. Ale zima vybírala daň tehdy si Marie oblíbila toulky novým supermarketem.
Bylo tu plno lidí, voněla káva a tlumeně hrála hudba. Všechny ty barevné obaly, připomínající dětské hračky, jí pohladily po duši, rozjasnily tvář úsměvem.
Starší žena si prohlížela kelímek jahodového jogurtu, mžourala na etiketu a pak ho vrátila do regálu. Taková dobrota jí byla při jejím důchodu nedostupná, ale prohlížet snad člověk může.
Upřeně sledovala bohatství výběru, zatímco její myšlenky se toulaly minulostí. Vzpomínala na fronty před pulty, kdy prodavačky sváděly pranice o nedostatkové zboží. Vybavila si šedé papírové sáčky, do kterých balili nákup.
Usmála se při vzpomínce, jak vychovávala svou dceru. Pro Radku by vystála jakoukoliv frontu, jen aby jí udělala radost. Myšlenka na dceru jí sevřela srdce. Zastavila se u mrazáku s rybami a těžce se opřela o kraj.
V mysli se jasně vynořil obraz rozesmáté Radky s hustými zrzavými vlasy, velikýma šedýma očima, pihami na nose a veselými dolíčky ve tvářích.
Byla tak krásná, pomyslela si zarmouceně.
Pod upřeným pohledem prodavačky přišla až k regálu s pečivem.
Radka byla její jediná radost, dívka chytrá a samostatná. Jenže když poznala, že jí práce nedá štěstí, rozhodla se stát náhradní matkou. Kolikrát jí Marie říkala, že to k dobrému nepovede.
Komu je dvacet, neposlouchá mámu! Kdyby žil otec Ale jak mohli ti podvodníci vtáhnout nezkušené děvče do něčeho takového?
Radka se smála a pohladila si těhotné břicho. A matka jen zoufale vrtěla hlavou. Jak může dát svoje vlastní dítě pryč? Nosit ho devět měsíců pod srdcem?
Ale Radka jen mávla rukou: Pro mě už je to spíš peníze než dítě.
Pak byly těžké porody a Radku již nezachránili. Nikdo se moc nesnažil. Tři dny po narození holčičky Radka zemřela.
Holčičku předali okamžitě objednavatelům. Marušku nikdo ani nevyplatil, vždyť šlo o smlouvu s její dcerou.
Marie Nováková pohřbila dceru a zůstala sama. Žádní příbuzní, jako by se propadla do prázdna, kam nechtěla znovu vystoupit. Bylo to tak snazší.
Teď kráčela k pečivu, aby vzala alespoň něco. Musela působit nenápadně, jako normální zákaznice. Nahmatala v kapse pár drobných, zamířila k pokladně. Odměřila přesně částku, zbytek sevřela v pěsti dnešek už jí přinesl dost povyražení, šla domů.
Mladou žebračku zahlédla Marie Nováková dva dny po otevření supermarketu, skoro před měsícem. To právě zkoumala nové prostředí. Co ji na žebračce upoutalo? Snad mladistvost, vyrovnaná klidná póza či to, jak něžně svírala své dítě.
Jak jsi mohla tak klesnout? uvažovala Marie, když se přiblížila k povědomé postavě. Do krabičky vedle mladé ženy vhodila drobné a oslovila ji: Děvenko, nestydíš se? Zdravá jsi, mohla bys přece pracovat.
Stařenka si všimla, jak kolemjdoucí spěchají, nemají touhu se zastavovat.
Děkuju za korunky, ale běžte svou cestou, musím toho vyžebrat víc, jinak bude zle, odpověděla dívka.
Marie Nováková jen pokrčila rameny a šla dál moralizovat nechtěla, raději pomohla beze slov. Nikdo to neřešil ani policie, ani sociálka. U žebrajících už si všichni zvykli, že se nikdo neptá.
Cestou domů musela Marie pořád myslet na žebračku a její dítě. Zdály se jí povědomé oči i hlas kde už jen slyšela ty tóny? Usilovně pátrala v paměti.
Doma sebrala klíče, sundala nízké zimní boty, rozsvítila a zamířila s pečivem do kuchyně. Za čtvrthodinku už seděla u stolu, pila horký sladký čaj z oblíbeného hrnku a ukusovala krajíc šumavy s kouskem šunky.
Chudák, ta dívka musí mít hrozný hlad. V takové zimě… Co je to za život? napadlo ji.
Podívala se z okna a zarazila se strachem. Dva drsní muži hrubě tlačili dívku do auta.
Marie zpanikařila chtěla volat policii, ale bála se, aby jí nezhoršila situaci.
Mrkla zpět k oknu před supermarketem už bylo prázdno. Rozhodla se vyčkat do rána.
Noc byla neklidná. Ve snu viděla Radku, jak stojí u supermarketu s dítětem v náruči. Holčička byla celá promrzlá, Marie ji pevně tiskla, zatímco Radka jen pronesla klidně: Maminko, mně není zima.
Marie převzala dítě a odhrnula roh teplé deky, která zakrývala její obličej spatřila velkou panenku s přívěskem na krku.
Se známým přívěskem, opakovala zmateně.
Věru, v ten moment se vzbudila. Na hodinách proti ní bylo už devět.
Celá polekaná vyskočila z postele a přistoupila k oknu.
Dívka s dítětem byla na svém místě. Vše se zdálo v pořádku.
Zaplať pánbůh, vydechla Marie, pokřižovala se.
Byl Silvestr, venku silně mrzlo. Dívka už na ulici postávala déle než hodinu a mohla by zmrznout.
Marie rychle připravila chléb s máslem a salámem, nalila do termosky sladký čaj a oblékla se.
Když se k dívce blížila, ta si nervózně na čelo přitiskla šátek, kterým chtěla skrýt modřinu.
Neboj se, děvče, podala jí jídlo Marie. Nechci, abys hladověla.
Dívka poděkovala a sedla si stranou na lavičku. Hladově hltala chléb, sotva žvýkala, a smutně trhla očima po dítěti. Rychle snědla poslední sousto, zapila čajem a hned se vrátila k babičce.
Děkuju, aspoň do sedmi vydržíme. Potom nás vezmou pryč, řekla dívka.
Zbytek dne nakukovala Marie z okna. Mrazivý sloupec na teploměru stoupal.
K večeru nabrala do sklenice horký boršč, šla pro drobnosti do obchodu. Když šla kolem mladé ženy, postavila jí u nohou boršč a vrazila drobné do kapsy. Spiklenecky na ni mrkla a rychle zmizela v teple supermarketu.
Tentokrát nakoupila už jen to nejzákladnější. Salám a okurky na bramborový salát štědrá hostina se nekonala, ale hlady nebude.
Když odcházela, žebračka ani boršč už na místě nebyli. Asi se najedla někde stranou, pomyslela si a spokojeně šla domů.
Už bude krájet zeleninu, péct kapra a chystat stůl. Možná přijde na skok sousedka, když je ten Silvestr.
Bylo už skoro deset hodin, když se Marie znovu podívala z okna. Chtěla mít jistotu, že dívka je někde v teple.
Pod světlem lampy seděla známá postava a hořce plakala. Marie rozrušeně pobíhala po bytě za dvě hodiny začínají ohňostroje, a tady někdo mrzne.
Popadla teplý šátek a v domácích pantoflích běžela dolů. Zadýchaná padla na lavičku vedle dívky.
Už nemám kam jít, zašeptala žebračka.
Oči dívky se upřely na Marie s tichou prosbou.
Postarejte se prosím o něj, vtiskla staré paní balíček dítě zabalené do šály a pomalu odcházela směrem k silnici.
Marušiny pochybnosti zmizely. Bylo jí jasné, co má dívka v úmyslu. Vzchopila se, doběhla ji, otočila zpátky:
Copak to chceš udělat? Pojď ke mně! vykřikla Marie a táhla ji k nedalekému paneláku.
V teple bytu rozbalila balíček u topení položila chlapečka.
Jak se jmenuješ? zeptala se Marie, ale zarazila se: v oblečení dítěte spatřila přívěsek s motivem medvídka.
Dívka sledovala její pohled: To jediné mi zbylo po mámě.
Stařenka zbledla. Ten medailonek znala! Sama ho kdysi dala Radce, když měla šestnáct. Tehdy vzala rodinný šperk, z něhož klenotník vyrobil přívěšek a část prodala, aby mohla Radce koupit zlatý řetízek a malou oslavu pro kamarády.
Dívka ztěžka oddechovala a tázavě se zahleděla na Marii: Mohu do sprchy?
Marie kývla a nalila si skleničku meduňkového čaje.
To snad není To je má vnučka! blesklo jí hlavou.
Nakrmeného chlapce uložila na gauč, dívce prostřela u stolu.
Alžběta! oslovila ji nenápadně.
Jak to víte? divila se dívka.
Marie pokrčila rameny: Asi jsem slyšela Jez.
Bylo tak jasné konečně má u sebe vlastní vnučku. Právě to jméno objednavatelé zvolili pro dítě, které její dcera v sobě nosila.
Alžběta vděčně kývla a s úžasem sledovala prostřený stůl teplé jídlo, chleba, bramborový salát.
Marie ji pozorovala s dojetím: Tak povídej, Beti, co se ti přihodilo?
Alžběta jako by na to čekala. Jedla a mezi sousty rychle vyprávěla svůj příběh: do pěti let žila s mámou a tátou, měla dokonce i poníka. Pak se rodiče začali hádat a rozvedli se, zůstala s matkou. Ta ji však jednoho dne odvedla do dětského domova, podepsala papír a bylo.
Nevěděla proč jedna chvíle, a život v pohádkovém domečku byl pryč. Strávila dvanáct let v dětském domově, pak dostala malý byt, náhradu pro sirotka; ovšem ve starém domě určeném k demolici.
Seznámila se tam s Petrem, instalatérem. Když zjistil, že čeká dítě, zmizel. V domku jí dovolili bydlet jen do porodu.
Když přišel čas, zjistila, že byt jí mezitím někdo vyfoukl.
Neuměla se bránit, s dítětem na krku neměla síly. Skončila na nádraží, žebrala v metru. Tak si jí všiml šéf bezdomovců, Pavel Smrčka, a nabídl ubytování výměnou za vše, co vyžebrá.
Bydlela v podzemí bloku se spoustou dalších žebráků, nemocných a ubohých duší. Nejvíc tam byli takzvaní divadelní žebráci ti si malovali modřiny, lepili hrby a vymýšleli historky. Dobrý herec přinesl Pavlovi tisíce měsíčně na rozdíl od Alžběty.
Dny plynuly jeden za druhým. Ráno je odváželi na štaci, večer vybírali úlovek. V poslední době byla Alžběta pod stále větším tlakem, že prý málo vydělává, že dítě křičí a ruší ostatní.
A dnes pro ni vůbec nepřijeli nechali ji venku na mraze.
Děkuji, ani nevím, jak bychom přežili noc, pousmála se smutně Alžběta a zívla.
Nevadí Ráno půjdeme, poprosila bych jen o trochu spánku.
Marie jí připravila postel a sama dojetím nemohla spát. Slyšela, jak ve vedlejším pokoji klidně oddychuje vnuk spolu s maminkou.
Posadila se k novoročnímu stolu, zapnula televizi a vděčně poslouchala prezidentův projev. Věděla, že své vnučky a pravnuka už nikdy nenechá napospas osudu. Pomůže jim najít nový začátek, znovu objevit rodinu.
Když odbily půlnocí zvony, nalila si panáka medoviny, pohlédla ven do tmy za oknem, kde tančily sněhové vločky.
S pokornou radostí myslela: Děkuji, Bože, za to nečekané štěstí. Sbohem, samoto. Mám zase rodinu.
Život občas rozdá těžké karty, ale naděje a láska mohou znamenat nový začátek a každý má šanci najít domov, i když ho už ani nehledá.
