Zůstala už jen jedna

Zůstala sama
Za oknem se pomalu stmívá, ale maminka pořád nikde. Lucie, otáčejíc kolečka na svém vozíku, přijela ke stolu, vzala mobil a vytočila maminčino číslo.
Telefonní číslo je nedostupné nebo mimo oblast pokrytí, ozval se cizí hlas.
Dívka nechápavě koukla na displej, pak si uvědomila, že na účtu je už málo korun, a mobil vypnula.
Maminka odešla na nákup a pořád se nevracela. To se nikdy nestávalo, nikdy se nezdržela tak dlouho. Lucie byla od dětství na vozíku a bez maminky to doma nikdy nešlo. Nikdo jiný žádní prarodiče nebo sourozenci tu s nimi nebyli.
Olince už bylo sedm let, a přestože se nebojí být sama doma, maminka jí vždycky řekla, kdy přijde zpět. Teď se v tom nemohla vyznat:
Dneska šla mamka do vzdálenějšího obchoďáku pro potraviny, tam je to levnější. S maminkou tam často chodíme spolu. Ani to není tak daleko za hodinku jsme zpátky. Podívala se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny. Mám hlad.
Popojela na vozíku do kuchyně, ohřála si vodu na čaj a z ledničky vytáhla karbanátek. Snědla ho a zapila čajem.
Maminka stále nikde. Nakonec to nevydržela a zkusila znovu zavolat.
Telefonní číslo je nedostupné nebo mimo oblast pokrytí, ozvalo se znovu.
Přesunula se na svoji postel, schovala mobil pod polštář a ani nezhasínala bez mamky je doma moc ticho a trochu strašidelno. Dlouho jen ležela a nakonec usnula.
***
Probudily ji až sluneční paprsky. Maminčina postel byla úhledně ustlaná.
Mami! zakřičela směrem do chodby.
Nic. Popadla mobil a zavolala znovu. Zase ten cizí plechový hlas.
Začínala mít opravdový strach. Po tvářích jí začaly téct slzy.
***
Karel se vracel z kavárny. Každé ráno tam čerstvě prodávali koláčky. Jeho maminka vždycky připravovala snídani a on pro ně chodil na rohlíky a sladkosti.
Karlovi už bylo třicet, ale pořád svobodný. Holky si ho nikdy moc nevšímaly nebyl zrovna krasavec, byl hubený a často nemocný. Nemoci ho provázely už od dětství a léčení bylo dost drahé, ale jeho máma se o něj starala sama. Poslední diagnózu mu oznámili až v dospělosti nikdy nebude mít děti. Tohle už Karel přijal.
Po cestě zahlédl v trávě rozbitý mobil. Telefony a počítače byly jeho koníček i práce byl programátor a bloger. Sám měl moderní mobily, ale z čisté zvědavosti ten rozlámaný zvedl. Vypadal, že ho srazilo auto.
Co když se něco stalo? proběhlo mu hlavou, strčil zničený mobil do kapsy. Doma to prozkoumám.
***
Po snídani vyjmul ze starého telefonu SIM kartu a strčil ji do svého aparátu. V kontaktech většinou byly úřady a nemocnice, ale první položka byla dcera.
Chvíli přemýšlel a pak zavolal:
Mami! odpověděl radostný dětský hlas.
Nejsem maminka, koktal překvapeně Karel.
A kde je moje maminka?
Nevím. Našel jsem tady rozbitý telefon, vložil jsem SIMku do svého a zkouším zjistit, komu patří.
Moje máma je pryč, rozbrečel se dětský hlas. Už včera šla do obchodu a nevrátila se.
A kde máš tatínka nebo babičku?
Tatínka nemám a babičku taky ne. Jen maminku.
Jak se jmenuješ? pochopil, že dítě potřebuje pomoc.
Lucie.
Já jsem strejda Karel. Lucko, zkus vyjít z bytu a říct sousedům, že jsi sama.
Nemůžu, já nemůžu chodit. Ani v sousedním bytě nikdo nebydlí.
Počkej, jak to myslíš?
Já jsem se takhle narodila, mám nožičky nemocné. Maminka říkala, že musíme šetřit, a pak mi udělají operaci.
A jak se pohybuješ?
Na vozíčku.
Luci, víš svůj adresu?
Ano, ulice Havlíčkova, dům osm, byt dvanáct.
Přijedeme, pomůžeme ti s maminkou.
Karel zavěsil.
Jeho maminka, paní Marta, nakoukla do Karlova pokoje:
Karle, co se děje?
Mami, našel jsem rozbitý telefon, vložil SIMku do svého, zavolal na číslo dcera a tam je sama holčička na vozíku. Nikdo jiný u ní není, znám adresu, jedu tam.
Jedeme oba! a už se chystala.
Marta vychovávala Karla sama, moc dobře věděla, co je to být matka nemocného dítěte. Teď byla už v důchodu, Karel vydělával velmi slušně.
Objednali si taxi a vyrazili.
***
Zazvonili na zvonek.
Kdo je? ozval se sklíčený holčičí hlas.
Lucko, to jsem já, Karel.
Pojďte dovnitř!
Vešli do vchodu a dveře na správném bytu už byly pootevřené.
Uvnitř na ně koukala drobná dívka na vozíku smutnýma očima:
Najdete moji maminku?
Jak se jmenuje tvoje maminka? Karel na nic nečekal.
Dana.
A příjmení?
Horáková.
Karle, počkej! zastavila ho Marta. Lucko, máš hlad?
Jo. V lednici byl karbanátek, ten už jsem snědla.
Tak Karle, skoč do obchodu, jak chodíme, přines nám nákup.
Jasně! a už letěl ke dveřím.
***
Když se vrátil, jeho maminka už něco připravovala v kuchyni. Vybalili nákup a mohli se konečně najíst.
Po jídle začal Karel hledat Danu.
Otevřel na počítači zpravodajský portál města a hledal, co se včera stalo.
Aha, na Masarykově ulici srazilo auto paní, přivezli ji v kritickém stavu do nemocnice.
Vzal telefon a začal volat do nemocnice. Na třetí pokus mu to zvedli:
Ano, byla k nám včera přijata zraněná z Masarykovy ulice. Stav těžký, pořád neprocitla.
Jméno?
Neměla u sebe žádné doklady ani mobil. Jste příbuzný?
To nevím…
Přijeďte na oddělení, domluvíme se.
Zavěsil a šel za Luckou:
Máš fotku maminky?
Mám, popojela k zásuvce, vytáhla album. Tady, fotily jsme se spolu.
Máš krásnou maminku!
Karel ji vyfotil a usmál se:
Jdu ji najít.
***
Pohled se vyjasnil pod bílým stropem nemocničního pokoje. Žena se pomalu probrala, vybavily se jí fragmenty přejíždějícího auta
Zkusila pohnout rukou, ale bolest vystřelila celým tělem.
Přišla sestřička:
Už jste vzhůru?
Najednou se ženě, Daně, zjevil v očích hrůzný výraz:
Jak dlouho tu ležím?
Dva dny.
Doma mám malou dceru
Klidně, Dano. Včera tu byl mladý muž, nechal vám vzkaz, říkal, že vaše dítě je v pořádku. Váš telefon rozbil nějaké auto.
Chtěla bych zavolat
Samozřejmě! Sestřička vyťukala kontakt dcera a podala telefon k jejímu uchu. Z druhé strany se ozvalo:
Mami!
Lucko, zlatíčko moje, jak jsi?
Je to dobré! Je se mnou babička Marta a chodí za námi strejda Karel!
Který strejda Karel?
Paní, uklidněte se. Vešla lékařka. Jinak vám zabavíme telefon. Nechte se vyšetřit.
Dcerko, zavolám ti později! vyhrkla Dana a mobil odevzdala.
Lékařka prohlédla pacientku, dala pokyn sestře a ta nastavila kapačku.
Za chvíli, když byl pokoj prázdný, sestřička vytáhla Dany telefon z kapsy:
Mohla bych Lucku slyšet ještě na chvilku?
Doktorka to zakázala, ale přesto vytočila číslo.
Dcerko…
Dano, tady Marta, ozvalo se neznámé ženské jméno. Poslouchejte mě, můj syn našel váš telefon, podle SIMky zjistil, kde bydlíte, a postaráme se o Lucku, dokud jste v nemocnici. Buďte v klidu!
Maminko, ať jsi brzy zdravá! ozvalo se znovu Lucko.
Poslouchej Martu! vydechla Dana.
Paní, už opravdu musíte odpočívat! zavelela sestřička.
***
Druhý den přesunuli Danu do společného pokoje. Večer, v návštěvních hodinách, přišel Karel obyčejný, hubený kluk, s velkou taškou a rozpačitým úsměvem.
Dobrý den, Dano, já jsem Karel. Doufám, že vám nevadí, že mluvíme jako kámoši?
Vůbec ne.
Položil na stolek balík:
Tohle má pro vás moje maminka.
Karle, já vlastně nevím, kdo jste
Úplně náhodou jsem našel váš rozbitý telefon. Zavolal jsem vaší Lucce a pak jsem vás vypátral v nemocnici.
A co moje Lucka?
Počkejte chvíli.
Vzal z nočního stolku mobil, který přinesl při předchozí návštěvě, zapnul ho.
Podívejte!
Dana se s pláčem rozesmála, když uviděla na displeji Lucku.
Maminko! Bolí tě to moc?
Už ne, zlatíčko. Jsi v pořádku?
Pomáhá nám babička Marta.
Dana dlouho povídala s dcerou, Karel zatím mlčky čekal.
Když domluvily, Dana sklopila hlavu:
Teď vám všem dlužím.
Ale kdepak, Dano! usmál se Karel. Zkusím tě naučit s tímhle telefonem, jo?
***
Utekly dva týdny.
Viník nehody přinesl Daně odškodnění sto tisíc korun v hotovosti přímo do nemocnice a přišel i s právníkem.
Druhý den byla Dana propuštěna a Karel ji přijel vyzvednout.
Maminko! zakřičela radostně Lucie.
Skoro to vypadalo, že z vozíku rovnou vyskočí. Dana klekla vedle ní, objala ji a rozplakala se štěstím.
Potom se otočila k paní Martě:
Paní Marto, strašně vám děkuju!
Ale Dano, Lucka je teď jako moje vnučka.
Paní Marto, dostala jsem od viníka peníze vytáhla obálku. Vezměte si. Já vám jinak nemám jak poděkovat.
Ulož si je! řekla přísně Marta. My s Karlem o peníze nemáme nouzi, vy použijte na léčbu Lucky. Karel už domluvil kliniku.
Maminko! radovala se Lucie. Strejda Karel řekl, že spolu pojedeme do nemocnice a dají mi nové nožičky!
***
Dvě týdny byly Dana s Luckou v klinice. Nasadili Lucce dráty do nohy a další operace je čekala za tři měsíce, pak ještě za rok, a ještě jednou za další rok. Po třech letech a třech operacích a rehabilitaci lékaři slíbili, že Lucka opravdu bude moci chodit.
Prozatím jezdila stále na vozíku a dráty jí překážely.
Osud je ale ještě vyzkoušel. Paní Martě se zhoršilo se srdcem a skončila ve špitále v kritickém stavu.
Tři noci s ní Dana v nemocnici bděla, doma se zastavovala jenom uvařit a vyspat. O Lucii se mezitím staral Karel.
Čtvrtou noc se Marta úplně probrala. Dlouho se smutně dívala na Danu a pak šeptala:
Dano, už asi nemám na světě moc času. Vezmi si Karla. Je to dobrý chlap, společně Lucku postavíte na nohy.
Ale myslíte, že by si mě vzal?
Vezme! a na tváři se jí objevil klidný úsměv. Nebojte.
***
Starší paní vedla za ruku dívku s aktovkou a kyticí. Pokud by neměla Lucka už deset let, řekli byste, že jde dnes poprvé do školy.
A vlastně jde poprvé do čtvrté třídy. První tři roky se učila doma na dálku a měla samé jedničky a dvojky. Teď šla poprvé do školy po vlastních.
Babi, mám taky trochu strach.
Ale Lucko, už jsi přece velká! A támhle jdou tvůj táta s mámou!
Zlato, proč jsi tak smutná? přidala se Dana.
Bojí se do školy, povzdychla Marta.
Podej mi ruku! řekl jí Karel. Půjdeme spolu.
S tebou, tati, už se nebojím, usmála se Lucka.
A tak šli všichni spolu, veselí, šťastní do nové etapy života Lucka, její maminka, táta i babička.